Setkání Vladimira Putina a Donalda Trumpa v roce 2017. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Kremlin.ru
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Kremlin.ru
KOMENTÁŘ / V posledních dnech a týdnech jsme slyšeli ze strany Trumpovy administrativy na adresu Ukrajiny mnohé nehoráznosti. USA opakují ruskou propagandu, když tvrdí, že nynější „kyjevský režim“ je nelegitimní, a proto musí být uspořádány volby, jinak nemůže nastat mír. Trump dokonce označil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za diktátora, ačkoliv se později začal tvářit, že o svém výroku nic neví. Řeči o volbách na Ukrajině, ať už prezidentských, či parlamentních, znějí sice pěkně demokraticky, ale je to cynická ruská past, která jen ponouká Ameriku k hanebné spoluúčasti na zničení ukrajinské státnosti a suverenity.
Volodymyr Zelenskyj byl zvolen prezidentem Ukrajiny v roce 2019 a jeho pětiletý mandát vypršel loni na jaře. Ve stejném roce se konaly i parlamentní volby do Nejvyšší rady, přičemž za normálních okolností by poslanecké mandáty skončily už v roce 2023. Jenže, pokud si toho snad někdo nevšiml, situace normální rozhodně není. Od února 2022 čelí Ukrajina válečné agresi ze strany Ruska a ukrajinské autority oficiálně a na základě ústavy vyhlásily válečný stav. To znamená, že dokud neskončí válka, legálně a zcela legitimně je prezidentem i nadále Volodymyr Zelenskyj a ukrajinská vláda se opírá o podporu stejně legálního a legitimního parlamentu.
Pokud trvá válečný stav, volby se nemohou konat. Zrušit válečný stav v čase, kdy neplatí ani příměří mezi Ruskem jakožto agresorem a Ukrajinou jako bránící se zemí, a to zcela bez reálných vojensko-bezpečnostních záruk z nějaké třetí strany (USA, NATO, Evropa…) by pro Ukrajince znamenalo katastrofu. Proč?
Ponechme stranou základní skutečnost, že miliony ukrajinských občanů žijí jakožto uprchlíci mimo Ukrajinu takřka po celém světě a další miliony jsou kvůli ruské válce vnitřními přesídlenci. A co vojáci? Armáda se na Ukrajině těší obrovské autoritě, protože vzdoruje mnohonásobné přesile imperiálního Ruska. Mnozí vojáci, muži a ženy různých povolání, kteří osvědčili své vlastenectví a statečnost tváří v tvář ruskému nepříteli, by samozřejmě chtěli v příštích volbách nejen volit, ale též kandidovat. To by ovšem nesměla trvat válka a oni by nesměli být na frontě.
Zrušení válečného stavu a spuštění procesu směřujícího k volbám by zkrátka muselo znamenat i demobilizaci Ozbrojených sil Ukrajiny, a tudíž oslabení armády a vyklizení frontové linie – vlastně vydání se všanc vraždícím ruským hordám. Pokud někdo bez jasných vojensko-bezpečnostních záruk tlačí nyní pod rouškou řečí o demokracii Ukrajinu k volbám, jen a pouze plní ruské zadání, aby přinutil Ukrajinu ke složení zbraní a kapitulaci.
Jistě je možné, že Trump, jenž zatím vůči Rusku nepředložil žádné své požadavky a podmínky, donutí Ukrajinu k příměří. To však ještě není ukončení války. Dodávky zbraní a munice z USA budou i v tomto roce v nějaké míře pokračovat, poněvadž Donald Trump není absolutní monarcha, přestože se tak stále častěji tváří, neboť platí i některá starší legislativní rozhodnutí Kongresu Spojených států amerických.
Je ovšem už nyní jasné, že bez výrazné podpory ze strany evropských spojenců (a dalších zemí svobodného světa, třeba Japonska a Jižní Koreje) mohou být frontové linie v řádu několika měsíců fatálně prolomeny a „ruský svět“ by mohl zaplavit další části Ukrajiny.
Ukrajina se i tak bude bránit a nevzdá se lehce. Ale krvácí stále více. Všechny takzvané československé paralely, ať už Mnichov 1938, anebo srpen 1968, kulhají na obě nohy. Zejména proto, že Ukrajina sama odhodlaně bojuje a stále spoluvytváří vojenskou a zahraničněpolitickou realitu. Nehodlá se chovat jako objekt zájmu, o který se přetahují velmoci.
V tom je opravdu velký rozdíl oproti Československu, které v roce 1938 zradilo na prvním místě samo sebe. Nemluvě o roce 1968, kdy ČSSR nebyla suverénní zemí, nýbrž dočasně trochu zlobivou sovětsko-ruskou gubernií, kterou Moskva brutálně „umravnila“ i za vydatné pomoci zdejších „reformních“ místodržících. O to smutnější je, že vůdce aktuálně nejsilnější opoziční strany v Česku, jistý Andrej Babiš, opakovaně zesměšňuje snahy o zvýšení obranyschopnosti Česka a Evropy jako „zbrojení“.
Podívejme se konečně pravdě do očí: heslo vlastenectví si pro sebe i u nás ukradli všelijací obchodníci se strachem. Pokud lidé jako Andrej Babiš znovu zasednou v české vládě, což po blížících se zářijových volbách opravdu hrozí, ocitnou se Česko a Evropa bezbranné a v obklopení agresivních masožravců. A to bude „ten mír“, co nám „vlastenci“ neustále slibují?
