Řecké drama nekončí.  Podle závěrů eurosummitu bude Řecko potřebovat záchranný program v celkové výši 82 až 86 miliard eur výměnou za hluboké reformy. První reakce expertů hovoří o kapitulaci řecké vlády pod tlakem unijních jestřábů. Tsipras však bude obtížně hledat podporu nejen ve vlastní koalici, ale i u veřejnosti.  Proto nelze vyloučit ani pád vlády a předčasné volby.

O tom, že jde skutečně do tuhého, svědčily pozice členských zemí před klíčovým jednáním eurozóny. Podle kuloárových zpráv podporovala odchod Řecka z eurozóny polovina jejích členů, zatímco za jeho setrvání se postavily jen čtyři státy. Řecko u svých partnerů zaselo nedůvěru hodně hluboko. Především Německo a některé severské státy nechtěly dohodu za každou cenu, na rozdíl od vlád Francie, Itálie a předsedy Evropské komise Jeana-Claude Junckera. Silný tlak však způsobil, že Řecko pochopilo, že Grexit je tentokrát vážně ve hře, a začalo ustupovat.

Nikde však není psáno, že nová dohoda bude mít nějaký efekt, teprve nyní začínají jednání o podrobné podobě záchranného plánu. Pětiměsíční zkušenosti s Tsiprasovou vládou k žádnému optimismu nevedou. Projevila se jako neseriózní a nevypočitatelný partner se sklony k anarchii, který neváhá porušovat psané dohody a principy, na nichž je eurozóna postavena. Proč být nadále vůči řecké vládě skeptický?

Syriza by popřela sama sebe

Vládní Syriza v čele Alexisem Tsiprasem, bývalým členem komunistické mládeže, zvítězila v lednových volbách s radikálním programem požadujícím odpis dluhů, zrušení úsporných opatření, zastavení propouštění armády státních zaměstnanců, zvýšení minimální mzdy a rozsáhlé znárodňování.

26. června Tsipras prohlásil: „Po pěti měsících tvrdého vyjednávání naši partneři bohužel skončili předložením návrhu, který je ultimátem řecké demokracii a řeckému lidu. Reformy jsou vydíráním, abychom přijali tvrdé a ponižující nekonečné škrty bez vyhlídky na to, abychom kdy prosperovali sociálně a ekonomicky.“ Proto vyhlásil nesmyslné referendum odmítající návrhy věřitelů, které vyhrotilo situaci. „Řekněte NE ultimátům, vydírání a strachu,“ burcoval do poslední chvíle. Bývalý ministr financí Varoufakis dokonce věřitele označil za „teroristy“ .

Dnes řecká vláda s těmito „teroristy“ uzavírá dohodu a popře sama sebe, pokud přijme ještě tvrdší „ultimáta a vydírání“ včetně rozsáhlé privatizace. Výsledky referenda, kterými se oháněla jako projevem demokratické vůle voličů, tak postaví na hlavu.

Řecké vlády lhaly a podváděly

Řecko přivedly do eurozóny podvody, zakrývající skutečný stav jeho ekonomiky. Tamější levicové i pravicové vlády opakovaně lhaly a falšovaly statistická data. Kde je záruka, že nebude lhát a podvádět zrovna ultralevicový kabinet, který hýřil nereálnými sliby, přivedl zemi na pokraj bankovního kolapsu a svoji politiku postavil na odporu proti všemu, co je dnes přijímáno? Bude dohody plnit zrovna teď, když jsou ještě více utahovány šrouby? Když Tsipras nebyl schopen ani dodržet svůj slib před referendem, že do 48 hodin bude na stole dohoda s věřiteli a znovu otevřené banky?

Nejednota ve vlastních řadách

Už nyní se projevují neshody v řecké koalici, kde novou dohodu nepodporuje část Syrizy včetně některých ministrů. Proti eurozóně ostře vystupuje její levicová platforma, k níž se nepřímo hlásí i předsedkyně parlamentu Zoi Konstantopuluová, která vyzvala k „ozbrojenému odporu“ proti evropským vyděračům. Vůdce koaličních Nezávislých Řeků Panos Kammenos naznačil možnost opuštění vlády, pokud by dohoda s věřiteli přesahovala koaličně schválené návrhy. Návrat chaosu a politických turbulencí v Řecku vůbec nelze vyloučit.

Popření „řecké lži“

Řecký kolaps vyvolal řadu dalších otázek. Předně zcela popřel tvrzení některých levicových intelektuálů typu Václava Bělohradského, který po volbách 2010 tvrdil, že „Řecko byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země… Přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky.“ Tvrdý postoj eurozóny ukázal, že pravidla se zkrátka v normální společnosti dodržovat musí, platí to i v osobním životě. Je jen vážnou otázkou, jestli k tomu nová dohoda povede.

Nyní Bělohradský hovoří o tom, že výsledek referenda v Řecku je velkou příležitostí pro demokratickou levici vyjít konečně ze svého epochálního zatmění a podpořit netržní formy produkce a směny – „politiku sdílení“. Když to dovedeme ad absurdum, podporuje politiku „sdílení dluhů nezodpovědných vlád“, což je v konečném důsledku asociální. Vzhledem k tomu, že může jít na úkor pomoci sociálně potřebným v zemích, které tuto politiku „sdílejí“, někdy i chudších, než je Řecko.

Geopolitické hry

Řecku se podařilo rozhádat celou Evropu, postavit proti sobě Německo a Francii a téměř odvrátit pozornost od situace na Ukrajině a Krymu. Je docela dobře možné, že i to bylo jedním z cílů Tsiprasových konzultačních návštěv v Moskvě. Další lavírování Putinovy „páté kolony“ vůbec nelze vyloučit.

Bylo by zároveň velmi naivní domnívat se, že případný krach eurozóny by se nepodepsal i na české ekonomice a životní úrovni mnohem více než poslední globální ekonomická krize. Pokud by ovšem eurozónu ohrožoval odchod jednoho jejího rebelujícího člena, ekonomicky nepříliš významného, nesvědčilo by to o jejích silných základech.

Reforma eurozóny

Eurozóna sdružuje státy s různým ekonomickým výkonem a vlády se širokým ideovým spektrem, od radikální neokomunistické levice (Řecko, Kypr) po zejména na severu sílící pravici, které mají zcela odlišné ekonomické programy. Zejména v době krize se to ukazuje jako problém. Dlouho se dařilo tyto nerovnováhy vyvažovat za cenu obrovských finančních transferů, Řecko však nastavilo strop. Teď je jen otázka, zda se z této opakované situace eurozóna poučí. Nebo bude pokračovat v chybném modelu nalévání peněz ekonomikám, které nemají šanci, nebo dokonce ani nechtějí dostát svým závazkům. To ukáže blízká budoucnost.

Vnitřní reforma eurozóny, umožňující pružněji reagovat na krizové situace, stanovit mimo jiné hrozbu sankce odchodu v případě nedodržování pravidel a dohodnutých závazků, by byla zcela na místě. Opačné hlasy, upřednostňující pouze politická hlediska, jen podporují právní nihilismus a vedou k posilování krajní levice a pravice.