Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna odmítl v rozhovoru pro deník FORUM 24 veškerá tvrzení z otevřeného dopisu devatenácti zaměstnanců. Popsal, že se nikdo nesnažil věci řešit interně, vedení se vše dozvědělo z médií a celá kauza opět poškodila pověst instituce. Kudrna je přesvědčen o tom, že odvolání vedoucího jednoho oddělení je absurdní záminkou k dalším sporům. ÚSTR podle něj potřebuje restart – a jeho začátkem by mělo být nové sídlo.
Co se aktuálně děje v ÚSTR?
Část zaměstnanců spustila dezinformační kampaň. Poškodili tím pověst instituce jako celku a ve svém otevřeném dopise uvedli v omyl širokou veřejnost. My jsme vyvrátili každý jednotlivý bod protestního dopisu. Kolegyně a kolegové, kteří ten dopis podepsali, porušili nejen interní předpisy, ale také zákoník práce.
Každý, kdo má pocit, že je šikanován a že zažívá cenzuru nebo bossing, se má obrátit se stížností k nadřízeným. Takové věci se řeší interně a až když má člověk pocit, že se nedovolal pomoci, má se obracet někam dál. Tady se ale dopředu neřešilo nic, nebyla oslovena Rada ÚSTR, ale dopis byl odeslán do médií. Aniž bychom měli možnost se vyjádřil. My jsme ve velice nekomfortní situaci, předkládáme konkrétní fakta a důkazy protistrany neznáme. Já sám jsem se ptal všech ředitelů a náměstků, jestli od svých kolegů dostali jakoukoli oficiální stížnost na bossing či cenzuru. Odpověď byla, že nedostali.
Znamená to, že z vašeho pohledu tomuto dopisu nic nepředcházelo? Neměl jste žádné indicie, že někdo je nespokojený nebo něco podobného?
Ne. Pro nás to byl blesk z čistého nebe. Došlo k internímu personálnímu opatření, kdy jsem jako ředitel ústavu v rámci svých kompetencí odvolal vedoucího jednoho z dvaceti oddělení. Vedoucího oddělení vzdělávání Čeňka Pýchu. Kolegové tohoto vedoucího, nikoli on sám, plus ještě jedna kolegyně z jiného oddělení, poslali do médií tento otevřený dopis. Všechna tvrzení mohu vyvrátit. Pokud tito lidé měli pocit, že k něčemu, o čem píší, dochází, měli se obrátit na vedení.
Všechno tedy začalo odvoláním Čeňka Pýchy?
Ano. Pokud by někde byl bossing, předpokládám, že si bude stěžovat Čeněk Pýcha. Na bossing Čeňka Pýchy si ale stěžuje devatenáct jiných zaměstnanců. Z této nelogické souslednosti vznikla obrovská mediální kampaň, do níž se zapletly stovky lidí, kteří byli nesprávně informováni o naprostých nesmyslech, například o tom, že se ruší výuka dějepisu na středních a základních školách, že jsme zrušili projekty jako Dějepis+ nebo HistoryLab. Nic z toho nekončí, máme potvrzení od ministra školství, že je velmi rád, že v těchto projektech pokračujeme. Kdyby se nejednalo o poškození jména instituce, byla by to směšná kafkárna nebo Hlava 22. Mně ale volají desítky lidí, kterým stále dokola vysvětluji, že žádné projekty nekončí. Celá tato bouře ve sklenici vody je pouze o tom, že jsme chtěli, aby Oddělení vzdělávání, které dělá didaktiku a metodologii, dělalo něco navíc. Chtěl jsem, aby toto oddělení více spolupracovalo s dalšími výzkumnými odděleními v rámci ÚSTR, více navenek prezentovalo výsledky práce ústavu a ve svých edukačních materiálech přinášeli více konkrétního obsahu z období nacistické okupace a komunistického režimu.
Proč ale skončil pan Pýcha?
Pan Pýchy byl odvolán bez udání důvodu, což je terminus technicus. Tomuto odvolání předcházelo několik schůzek za účasti jeho přímého nadřízeného, což je pan docent Petr Hlaváček, pana prvního náměstka a mě. My jsme s Čeňkem Pýchou jednali o konkrétních výstupech, ke kterým jsme měli konkrétní výhrady, nikoli ideologického rázu, ale faktického. Bavili jsme se o tom, kam by oddělení mělo směřovat.
A on měl na toto směřování jiný názor?
Přesně tak. Naše pohledy se rozcházely, což je legitimní.
Takže podle vás šlo výhradně o různé pohledy na směřování jednoho konkrétního oddělení.
Ano. Nikdo nechce nic rušit.
Jak tohle všechno souvisí se známým sporem o pohled na historii, zejména na období normalizace? To tady totiž stále existuje.
Podle mě je to zástupný problém. Já se nijak netajím tím, že nejsem příznivcem školy revizionismu. Jde ale o to uvědomit si, co Ústav pro studium totalitních režimů je a co není. My nejsme čistě akademické pracoviště, jsme zřízeni speciálním zákonem a jsme samostatná rozpočtová kapitola. Je jasně dáno, co máme zkoumat – zejména mechanismy fungování represivního aparátu v období komunismu a nacismu a odpor a odboj proti těmto režimům.
Faktem ale je, že například v Událostech, komentářích na ČT24, kde vystoupil Petr Zídek za „nespokojené zaměstnance“ a proti němu historik Petr Blažek, stejně oba představovali dvě strany sporu o výklad historie, nikoli o technikálie v rámci fungování ÚSTR. Existuje ten spor, nebo ne?
Spor o pohled na dějiny existuje všude, v rámci široké veřejnosti. Vždycky budou existovat různé názory. Tady se ale skutečně bavíme pouze o faktech, o tom, že je naprosto logické, že ředitel ústavu, který byl zvolen na základě nějaké koncepce, tuto koncepci prosazuje. A tato koncepce musí být v souladu se zákonem o ÚSTR. Pokud ředitel zjistí, že pohled vedoucího jednoho konkrétního oddělení, což nemusí nutně být oddělení vzdělávání, je naprosto odlišný od jeho, je logické, že má pravomoc ho odvolat. Stále ještě jsme parlamentní demokracie, nikoli pařížská komuna, kde pouliční výbor rozhodl, kdo bude jeho vedoucí a kdo ne. Jde o interní personální záležitost. Od 1. ledna, kdy začal platit nový služební zákon, skončilo na ministerstvech mnoho vedoucích oddělení. A chodil kvůli tomu někdo do televize, aby o tom diskutoval? Ne.
Netočíme se ale pořád kolem toho, že tady nejde o jedno personální rozhodnutí, ale o ten stále trvající spor?
S kolegou Čeňkem Pýchou jsme se o tomto tématu nikdy nebavili. Vždycky jsme řešili jen to, jak by mělo vypadat fungování jeho oddělení z pohledu vedení a z pohledu zákona. Ale chápu, na co se ptáte. Vždycky to tady tak bylo. Já osobně nemám nic proti tomu, když někdo bude zkoumat elektrifikaci Slovenska po 2. světové válce, ať to dělá. Ale ÚSTR by měl více řešit jiné věci. Oddělení vzdělávání ale nikdo neukládal, aby svoji činnost přerušilo. Hovoří se prostě o tom, že potřebujeme, aby zaměstnanci tohoto oddělení také prezentovali výsledky zkoumání dalších zaměstnanců. Mrzí mě to. Můžeme diskutovat o pohledu na historii, ale pokud mě někdo obviní z bossingu a cenzury, což je podle nich „nepřiměřená kritika výsledků jejich práce“, je to nesmysl. Jde navíc o kritiku výsledků, nikoli názorů. Pokud si někdo stěžuje na to, že neměl informace, měl by se obrátit na svého vedoucího. My máme každý týden poradu nejvyššího vedení a je pak na jednotlivých vedoucích, aby vše předali svým podřízeným.
V otevřeném dopise je také sdělení, že jste zakázal distribuci a prezentaci knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea.
To odmítám. Kniha je v distribuci, je distribuována přes Kosmas. Kolegové argumentují také tím, že jsme jim zakázali propagaci, to ovšem také není pravda. Já sám jsem řekl, že jako ředitel tuto knihu osobně propagovat nebudu. Jde o výsledek pětiletého projektu, se kterým nejsem vnitřně ztotožněn a nepovažuji jej za dostatečný. To je moje právo. Jsem přesvědčen o tom, že projekt tohoto typu není nic, co by se mělo řešit na půdě ÚSTR.
Proč je v tom dopise uvedeno, že jste bránili distribuci a že kniha leží někde ve skladu?
Pan doktor Zídek uvedl, že kniha byla navezena někam do sklepa. Já sám opravdu nesleduji, kam se vozí která kniha. I on si musí uvědomit, že my jsme šest a půl roku bez střechy nad hlavou, máme provizorní prostory. Knihy máme uskladněny na různých místech a já to nemohu kontrolovat osobně. Každý sám se ale může přesvědčit o tom, že si knihu může koupit. Kdyby navíc ÚSTR knihu nedistribuoval, musel by vracet peníze na tento projekt ministerstvu kultury. Všechno běží standardně. Je až podivuhodné, že v dopise jsou uvedeny tak prokazatelně vyvratitelné nepravdy.
Dobře, ale o co pisatelům dopisu tedy jde?
Podle mého názoru jim jde o tom, že nechtějí dělat věci podle vedení ÚSTR a chtějí pokračovat v aktivitách, na které byli zvyklí. Chtějí žít ve svém odděleném světě. Já jsem slyšel – a jak jsem koupil, tak prodávám – že odvolání Čeňka Pýchy byl zástupný důvod. Hlavním důvodem byla snaha zvrátit směřování ústavu a dosáhnout mého odvolání.
Tím se ale stejně vracíme ke sporu jedné skupiny lidí s jinou skupinou.
To je pravda. Mluví se tady o čistkách a rozmetání kolektivů, ale přitom skončil jeden vedoucí oddělení a v rámci reorganizace skončilo sedm osob. Máme tu prý navíc bossing a toxické prostředí. Já ale většinu těch lidí osobně neznám. Většina lidí čerpá home office, já je vůbec nepotkávám. Takové věci se nemohou beztrestně pouštět do veřejného prostoru.
Na tuto kauzu je nabalen ideologický spor. Jsem tu deset měsíců, přišel jsem po deseti letech úplně jiného provozu. Tady spíše jde o koncepční spor a o to, jestli má být Oddělení vzdělávání úplně oddělené od ÚSTR, nebo jestli platí hierarchické uspořádání a jestli mají své nadřízené. Čteme, že tito kolegové neuznávají legitimitu otevřeného výběrového řízení. Jak může být nelegitimní?
A co bude dál?
Rada ÚSTR k celé věci vydá prohlášení. Nemůže se vyjadřovat k personálním otázkám, ale k jednotlivým bodům ano. Odvoláním doktora Čeňka Pýchy nic neskončilo, rozhodně ne fungující projekty nebo výuka dějepisu. Byla spuštěna promyšlená dezinformační kampaň, která uvedla v omyl širokou veřejnost.
Jednou věcí je reakce Rady ÚSTR, druhou je ovšem obraz ÚSTR. Máme tady různá média, která o sporu informují, konkrétně pan Zídek píše do deníku Právo. Jak budete řešit tento problém? Veřejnosti může být úplně jedno nějaký spor o nějaké oddělení, jde o to, jak ÚSTR působí navenek.
Skutečným řešením je podle mého názoru restart činnosti. Potřebujeme mít reálné nové sídlo. Zaměstnanci se musí potkávat pod jednou střechou. Dříve se jednalo o živoucí instituci, kde každý týden probíhaly akce. Ústav byl vidět a slyšet. To je důležité. Zmizeli jsme z mapy Prahy a i z povědomí lidí.
To se stane jak?
Děláme všechno pro to, abychom měli nové sídlo co nejdříve. Aktuálně máme vládu v čele s panem premiérem Fialou, kterou paměťové instituce zajímají. Právě v této době hrají tyto instituce klíčovou roli. Vždyť revizionismus v Rusku je omluvou pro invazi na Ukrajinu. Putin spustil invazi a mluví o denacifikaci napadené země na základě dezinterpretace dějin. Překrucování dějin je strašně nebezpečné.