Zoologické zahrady rozhodně patří k těm, které pandemie koronaviru těžce zasáhla. Jen při první vlně loni na jaře přišly kvůli několikatýdennímu lockdownu o miliony korun. Po krátkém rozvolnění vláda opět v říjnu rozhodla o jejich uzavření. Lidé mohli znovu zoologické zahrady navštívit až letos 12. dubna, ovšem v omezené míře a za přísných hygienických opatření. Podle ředitele pražské zoo Miroslava Bobka to bylo náročné období. „Doba uzavření na mě působila depresivně. Připadal jsem si jako v nějakém postapokalyptickém filmu,“ řekl v rozhovoru pro aktuální číslo Revue FORUM. Prozradil také to, na co nového se mohou návštěvníci těšit a jaké je dnešní poslání zoologických zahrad.

Ředitelem pražské zoo jste dvanáctým rokem. Bilancoval jste už?

Já jsem člověk, který se mnohem víc dívá dopředu než dozadu a pořád plánuje do budoucna. Že bych tedy nějak bilancoval, to se říct nedá. Spíše trvale řeším, co dál. Ať už jde o rozvoj areálu, nová zvířata, in-situ projekty, marketing zoo a podobně. Ale samozřejmě novináři se mě po deseti letech ve funkci ptali na nejlepší a nejhorší zážitky. 

Jaké to jsou?

Když začnu tím nejhorším, tak to samozřejmě byla zaplavená spodní část areálu v roce 2013. Když už byla zvířata evakuována, tak jsem vyšel nahoru na Zakázanku a podíval se na tu spoušť, byl to opravdu zoufalý pocit. Pak na mě depresivně působila samozřejmě ta doba uzavření kvůli pandemii. Nejhorší byly předjarní a jarní víkendy, když bylo pěkně, sluníčko, a byl jsem v zoo sám. Připadal jsem si jako v nějakém postapokalyptickém filmu. 

No a když se podívám na to dobré, tak samozřejmě nové pavilony, každý z nich je událost. Naposledy jsme loni otevřeli Darwinův kráter s ďábly. Velká radost jsou pro mě pochopitelně mláďata, v posledním období třeba mládě orangutana nebo předtím slůňata. Těší mě vysoká návštěvnost zoo a in-situ projekty. Když poprvé vybíhali koně Převalského z transportních boxů v Mongolsku, tak to byl jeden z největších životních zážitků. Stejně jako narození slůňat, to je srovnatelné. 

AKTUÁLNÍ ČÍSLO REVUE FORUM

Zmínil jste koně Převalského. To mě zajímá, když zvířata žijí od narození v zoologické zahradě a najednou jsou vypuštěna do volné přírody, jak se o sebe dokážou postarat? 

To jste udělal zkratku, takhle to úplně není. Ti koně, kteří jdou do Mongolska, tak neodcházejí z Prahy, ale z Dolního Dobřejova, což je naše chovná stanice na České Sibiři. To je oblast patrně nejvhodnější pro jejich aklimatizaci, protože je tam na české poměry extrémní podnebí, horká léta a studené zimy. Koně tam žijí na opravdu velkých plochách, a když je přepravíme do Mongolska, nejdou hned do volné přírody. Rok jsou v ohradě, kde mohou být přikrmováni, mají tam přístřešek, jsou pod kontrolou a až poté jdou do volnosti. 

Jaká zvířata ještě pražská zoo vypouštěla do volné přírody?

Těch je celá řada, naše angažmá v repatriačních a zejména in-situ projektech je velice široké. Když vezmu jenom Mongolsko, tak to je podpora rozvoje infrastruktury v rezervaci, kde žijí koně Převalského, nebo se tam zapojujeme do záchrany divokých velbloudů, kterých zbývá jen pár stovek. Ti jsou tedy i v Číně, ale zejména v Mongolsku, kde asi jedině mají šanci přežít. Máme další projekty na záchranu ohrožených druhů ve střední Africe, v Indii podporujeme projekt na záchranu gaviálů na Čambalu, v Asii jsme financovali dvě stanice na záchranu luskounů atd. Pokud jde o návrat zvířat do přírody, tak například v Bulharsku vypouštíme mladé supy mrchožravé a kromě toho tam financujeme supí restauraci, kde je přikrmují.  

V posledním roce se hodně angažujeme v Austrálii, loni jsme udělali sbírku, ve které se vybralo 23 milionů. Australský tisk teď informoval, že z velké části financujeme translokaci vakoplchů trpasličích. Ti již jen v nevelkém počtu žijí vysoko v tamních Alpách, ale kvůli požárům a změnám klimatu tam asi nemají valnou perspektivu.  

A to jsem vám těch projektů řekl jenom část. Kůň Převalského je sice to ikonické zvíře, které přežilo díky ZOO Praha a vracíme ho do přírody, u jiných druhů to nemusí být tak jednoznačné, ale škála zvířat, na jejichž záchraně se podílíme přímo v oblastech jejich výskytu, je velice široká. 

Je to ostatně jedna z mých priorit a je to priorita i dnešních moderních zoologických zahrad. Jejich zábavná funkce, která byla akcentována v minulosti, už v dnešním vnímání světa není přijatelná. Samozřejmě ta rekreační funkce zůstává, ale doby, že by vás vozili na želvách nebo slonech a podobné atrakce, jsou už dávno pryč.

Na internetu jsou různé názory, že se vzdělávání o zvířatech bude přesouvat do online prostředí. Myslíte, že to bude mít vliv na současné zoologické zahrady?

Domnívám se, že moc ne. Bezprostřední zážitek z toho, že to zvíře vidíte, že ho máte na dosah a že ho třeba i cítíte, to je něco úplně jiného, než co vám zprostředkuje internet. Já nechci říct, že zoo přestává být zážitkem, jen to není zážitek jako z atrakce, ze zneužití zvířete. Ale role zoologických zahrad je v tom, že lidé přijdou na jiné myšlenky, že se jim tady líbí a jsou fascinováni zvířaty. Myslím si, že to nejde úplně nahradit. Ostatně rozvoj zoologických zahrad a investice do nich po celém světě tomu nasvědčují. To je jedna věc, druhá věc je vzdělávání, například akce pro školy. Děti se toho v zoo naučí mnohem více, než když budou sedět ve třídě nebo budou mít něco online. 

Je nějaké zvíře, které vám osobně v pražské zoo chybí?

Tak jedna věc je, co chybí mně, a druhá, co chybí veřejnosti. Mně osobně u nás chybí laoš, tedy laoská skalní krysa, taková černá veverka, která byla teprve nedávno objevená. Pokud jde o veřejnost, tak cítím, že nám chybí nosorožci. Ty plánujeme výhledově na tzv. pláních, to je prostor mezi horní stanicí lanovky a občerstvením Obora, kde to právě začínáme předělávat. Proto tady teď nemáme koně Převalského. Celé ty pláně budou v několika etapách přestavěny, kdy tam tedy přijdou v budoucnu také indičtí nosorožci. 

Dále je ale otázka, o jaké zvíře bychom nechtěli přijít, což může hrozit v případě ledních medvědů, kteří jsou ve velmi nevyhovujícím prostředí a řešíme výstavbu nového prostoru – expozice Arktida –na druhé straně zoo. Doufám, že navzdory koronavirové krizi se ten záměr podaří realizovat. Je to projekt za půl miliardy, bude to extrémně náročné.  

Když mluvíme o chybějících zvířatech, velkým tématem byla v minulosti panda velká.

Ono se to trochu posunulo, nejen v té politické rovině, ale i v kontextu. Panda je symbol ochrany ohrožených druhů, nesmírně populární zvíře, které bezpochyby zoologickým zahradám přinášelo velkou prestiž. My jsme je chtěli, ale pravdou je také to, že v té době jich v Evropě bylo mnohem méně, než jich je teď. My jsme to například plánovali dříve než v Berlíně, a tam už jsou tři roky. Tady to nevycházelo a nakonec vůbec nevyšlo. Záměr s pandami měl ještě další rozměry a já vám řeknu ten, že jsme chtěli využít prostoru, kde jsou teď lední medvědi. Byla to příležitost naplánovat nové umístění ledních medvědů a zhodnotit ten prostor, kde jsou nyní. Ta studie byla ale od začátku připravována s tím, že s pandou to jisté nebude, takže se počítalo s tím, aby prostor bylo možné použít i jiným způsobem. Ten záměr se proto příliš nemění, pokud jde o výstavbu a využití prostoru, ale plánujeme tam dát jiné druhy asijských medvědů, například medvěda pyskatého. 

Ještě zpátky k pandám. Jak náročný je jejich chov? Pokud správně vím, tak jejich potravou je pouze bambus.

Tak jednak to jsou nějaké platby do Číny, kdy záleželo hodně na vyjednávání, kolik se bude platit. Často to nasazují jako fixní částku, ale některé zoo nebo státy si vyjednaly lepší podmínky. Pokud jde o bambus, tak to samozřejmě náročné je. Nicméně ten přínos pand, v době, kdy jsme to chystali, byl značný. Lidi by na ně prostě chodili. 

Je tedy ještě nějaká možnost, že pandy v pražské zoo uvidíme?

To už se neřeší, bereme to jako uzavřenou věc.

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM. Najdete jej v trafikách nebo ZDE.