ROZHOVOR / I pohlavek nebo facka může mít na vývoj dětského mozku podobné účinky jako týrání, upozorňuje Petra Wünschová, ředitelka Centra LOCIKA. To pomáhá dětem, které zažívají násilí v rodině. V rozhovoru pro deník FORUM 24 Wünschová mluví o tom, jakému násilí jsou děti nejčastěji vystavěny, jak se to na nich projevuje a jak se výskyt násilí proměňuje během svátků.

Proč vzniklo Centrum LOCIKA?

Centrum LOCIKA je specializované centrum pro děti, které doma zažívají násilí. Vzniklo na základě dlouholetých zkušeností – pracovala jsem 15 let v utajeném azylovém domě pro oběti domácího násilí, kam často přicházeli lidé se svými dětmi. Díky mé práci jako arteterapeutka jsem prostřednictvím dětských kreseb viděla, jak moc je jejich svět poničený a jak velkou potřebují pomoc. To nás vedlo k vytvoření projektu zaměřeného přímo na děti. 

Ukázalo se, že jde o velmi opomíjené téma. Když kapacity našeho zařízení přestaly stačit, otevřeli jsme ambulanci a později celé Centrum. Potřeba pomoci byla tak velká, že jsme měli plné kapacity ještě před spuštěním webových stránek. Od té doby se centrum stále rozvíjí – letos na jaře oslaví LOCIKA 10 let. Za tu dobu našimi službami prošlo více než 4000 dětí a preventivními programy na školách dokonce 170 000 dětí.

Přesto poptávka po službách stále převyšuje naše možnosti. Každý týden musíme odmítat jednu až tři rodiny, což je těžké nejen pro ně, ale i pro nás jako pracovníky, protože nemáme moc míst, kam je můžeme odkázat. A to jsem si vědoma, že se nacházíme v Praze. Jinde je situace ještě horší.

Jak ta pomoc v praxi vypadá? Jaké služby Centrum nabízí?

Naše služby dělíme do tří úrovní – primární, sekundární a terciární prevence. Může se na nás obrátit dítě, rodič nebo kdokoliv z rodiny, kdo potřebuje pomoc. Poskytujeme bezplatné, anonymní a bezpečné poradenství. Děti mohou přijít osobně nebo napsat na náš specializovaný chat a e-mail.

Pokud se rodina rozhodne vyhledat naši pomoc, děti mohou využít krizovou intervenci, na kterou navazuje terapie. U závažných případů násilí, kdy často spolupracujeme s policií, OSPODem nebo soudy, nabízíme komplexní pomoc dětským obětem násilí. Naším cílem je, aby děti i jejich neubližující rodiče dostali podporu, která jim umožní projít celým procesem bez dalšího traumatu.

To se bohužel stává často, protože děti mívají během řešení jejich případu kontakt s mnoha různými odborníky na různých místech. V našem Dětském advokačním centru tento přístup měníme – dítě přichází k nám a odborníci docházejí za ním. Dítěti zařizujeme včasnou psychologickou pomoc, právní zastoupení, sociálně-právní podporu i psychologické poradenství.

Pokud se nepletu, tak vaše advokační centrum je první a jediné v Česku, je to tak?

Ano, LOCIKA je první a zatím jediné centrum, které nabízí takto komplexní služby pod jednou střechou. Přestože s dětmi zažívajícími násilí pracují například Dětské krizové centrum nebo Spondea v Brně, náš koncept mezioborové spolupráce a přístupu přátelského k dětem, který je běžný v zahraničí, je u nás zatím unikátní.

Děláme vše pro to, aby podobná centra vznikla i v dalších krajích. Například náš chat funguje celorepublikově, ale my potom například v Karlovarském kraji nemáme kam děti odkazovat. Pokud se ozvou děti v Praze, tak je to jednoduché, ale v jiných krajích je to obtížné. Bohužel víme, že většina dětí, které doma zažívají násilí, se k pomoci nedostane vůbec, nebo velmi pozdě. Usilujeme o to, aby podobná centra vznikala i jinde, máme spočítané, že by to ani nebylo moc drahé, a v krajích o to mají zájem.

Stává se vám, že k vám dojíždějí i mimopražské děti?

Ano, ale vzhledem k tomu, že ta naše pomoc je poměrně intenzivní a dlouhodobá – s rodinou pracujeme zpravidla rok, někdy i dva – tak je velmi časově i finančně náročné dojíždět pravidelně. Proto by bylo mnohem praktičtější, kdyby ty služby mohly vznikat v krajích.

Jakému násilí jsou děti vystaveny nejčastěji?

Bohužel prevalence všech typů násilí v České republice je vysoká. Víme, že 22 procent českých dětí je svědky násilí mezi rodiči, což má na ně úplně stejný dopad, jako když násilí zažívají na vlastní kůži. Ale také z obdobných studií víme, že 18 procent českých dětí se ve svém životě potkalo s týráním, 21 procent s psychickým násilím a 9,7 procenta dětí je vystaveno sexualizovanému násilí – o tomto čísle se odborníci domnívají, že je významně podhodnocené.

Zároveň dvě třetiny rodičů stále mluví o tom, že ve výchově používají tělesné tresty, což je považované za nejrozšířenější formu násilí na dětech. Ale nejčastěji se potkáváme s kombinací všech těchto forem, to znamená, že v rodině dochází jak k partnerskému násilí, tak násilí zaměřenému vůči dětem, sourozeneckému násilí, může docházet i k násilí ve škole. A v neposlední řadě jsou děti hodně vystavené násilí v online prostoru. 

Takže je to skutečně velké téma a vzhledem k tomu, že víme, že násilí v blízkých vztazích je jeden z nejsilnějších traumatogenů, tak nedává smysl, že takhle velké téma je v České republice stále přihlížené a že pro tyto děti neexistuje systémová pomoc. 

Dá se říct, ve kterých rodinách se násilí vyskytuje častěji? Například podle příjmu, vzdělání…

Násilí vůbec nesouvisí se socioekonomickým statusem rodiny. Víme, že u některých povolání, paradoxně například u policistů nebo vojáků, může být zvýšené riziko výskytu domácího násilí, ale to hlavní, co je u rodin s výskytem násilí signifikantní, jsou dvě kategorie. První kategorií jsou rodiny, kde jeden z rodičů nebo oba byli v dětství vystaveni násilí. Víme, že násilí je jako virus – pokud ho zažijete jako svědek nebo na vlastní kůži, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že se s ním setkáte i ve svém životě, například v partnerských vztazích. 

Druhou kategorií jsou rodiny ve zvýšené stresové zátěži. To mohou být rodiny, kde se vyskytuje duševní onemocnění, závislost, nebo kde je člen rodiny se zdravotním handicapem. Pokud takové rodině chybí adekvátní podpora, často to vede ke vzniku násilí. To je ale snáze odstranitelné než násilí v rodinách, kde dochází k transgeneračnímu přenosu. 

Jinak neexistují žádná další specifika. V Centru LOCIKA pracujeme jak s lidmi z vyloučených lokalit, tak s rodinami, kde otec je soudce a matka psychiatrička. Vzdělání ani socioekonomický status zde opravdu nehrají významnou roli.

Jaké jsou varovné znaky toho, že je dítě obětí násilí? 

To není jednoduchá otázka, dovolím si ji trochu otočit. Často se soustředíme na varovné signály u dětí, ale oni je vysílají především rodiče – svým chováním nejen k dítěti, ale i k okolí. Reakce dětí na násilí mohou být různé, protože každé dítě situaci zvládá a adaptuje se jinak. Můžete mít dítě, které se například vůči ostatním dětem chová agresivně, což může mít ale více příčin – jednou z nich může být to, že je doma samotné týráno. Na druhou stranu může být dítě apatické, uzavřené do sebe. 

U rodičů bychom měli být pozorní například k problémům s alkoholem, návykovými látkami, k tělesným trestům, ponižování dítěte, příliš autoritativnímu či hrubému chování nebo k projevu strachu dítěte z rodiče. Varovnými signály jsou i situace, kdy se ví, že rodič v minulosti násilí páchal, vyhrožuje zabitím, sebevraždou. Tyto signály jasně ukazují, že rodina potřebuje pomoc.

Setkáváme se bohužel s tím, že situace v rodině je často hodnocena jen na základě psychologického vyšetření dítěte nebo jeho výpovědi. To považuji za nespravedlivé, protože důkazní tíže pak padá na dítě, což je pro něj velmi náročné. Je mnohem férovější zaměřit se na rizikové chování rodičů.

Jak násilí děti ovlivňuje? 

Úplně zásadním způsobem. Základní vývojovou potřebou dětí, hned po zajištění stravy a bydlení, je bezpečí. Násilí v rodinách je však o tuto potřebu připravuje. Existují dokonce výzkumy, které ukazují, že děti s podporující milující rodinou, jež zažily válečný konflikt, jsou na tom lépe než děti, které válku zažívají doma.

Výzkumy, tzv. ACE studie, zkoumají nejen aktuální dopady násilí a dalších negativních událostí na psychosociální vývoj, zdraví či studijní výsledky dítěte, ale i jejich vliv v dospělosti. Závěry jsou alarmující – pokud dítě zažije například násilí na rodičích, samo se stane obětí, rodiče se rozvedou, jeden z nich je ve vězení nebo má závislost, může to vést ke zkrácení délky jeho života. Zvyšuje se riziko závažných onemocnění, jako je rakovina nebo kardiovaskulární choroby, dále obezity, závislostí či problémů v partnerských vztazích, akademickém prostředí nebo rizikového chování.

Čím dříve se však dítě dostane k odborné pomoci, tím větší část těchto rizik lze odbourat. Neznamená to, že každé dítě, které zažije násilí, musí být závažně poznamenané. Klíčovým ochranným faktorem je, zda se brzy dostane k odborné pomoci, která mu jasně ukáže, že násilí není v pořádku, že už je v bezpečí, a poskytne mu korektivní zkušenost.

Vánoce rozhodně nejsou obdobím klidu a radosti. Mnohé děti říkají, že to je jedno z nejnáročnějších období roku.

Jsou ve společnosti stereotypy o násilí na dětech?

Ano, těch stereotypů je stále hodně. Například nejčastěji se setkáváme s rozšířením tělesných trestů u dětí do čtyř let. A velmi často se i u odborníků setkávám s názorem, že násilí vůči malému dítěti nevadí, protože si to nebude pamatovat. Ale opak je pravdou – čím je dítě menší, tím více je zranitelné a odkázané na ochranu od svých rodičů. Například miminko, které leží v postýlce během domácího násilí, je vystaveno velmi závažným následkům, přestože si to možná přímo „nepamatuje“. Bohužel i odborníci to někdy přehlížejí a mylně se domnívají, že malé dítě násilí nevnímá a nemá na něj dopad.

Dalším rozšířeným názorem je, že násilí může být kulturně nebo nábožensky podmíněné. To ale nedává smysl – když někoho bijete, bolí to všechny stejně, bez ohledu na původ nebo náboženské přesvědčení. Častým předsudkem je také přesvědčení, že existuje určitá míra násilí, která je v pořádku. Že se máme vymezovat jen vůči „skutečnému týrání“. Ovšem my víme, že takové rozlišování intenzity násilí není vhodné. Posuzování závažnosti násilí je úlohou soudů či policie, nikoli běžné každodenní praxe. V běžném životě je důležité mít nulovou toleranci k násilí – ať už vůči dětem, nebo dospělým.

Posledním velkým mýtem je představa, že násilí v blízkých vztazích je záležitostí rodiny, do níž by se nikdo neměl vměšovat. Tento názor odporuje moderním poznatkům. V 99 procentech případů si rodiny nedokážou samy uvědomit závažnost situace a samy si pomoci. Zpravidla je potřeba intervence zvenčí, ať už od okolí rodiny, nebo institucí. Existuje tzv. syndrom vařené žáby – když žába skočí do vroucí vody, vyskočí, ale pokud se voda zahřívá postupně, neuvědomí si nebezpečí. U násilí je to podobné.

Má na situaci vliv konec roku a svátky?

Z naší zkušenosti v Centru LOCIKA je situace během svátků komplikovaná. Na jedné straně od dětí, které s námi sdílejí své příběhy v chatu nebo na terapii, víme, že Vánoce rozhodně nejsou obdobím klidu a radosti. Mnohé děti říkají, že to je jedno z nejnáročnějších období roku. Doma často roste napětí a stres, bývá tam křik, bití, nebo dokonce domácí násilí. Zároveň se však rodiny často snaží navenek tvářit jako šťastné a harmonické, což brání tomu, aby požádaly o pomoc. Ta přichází zpravidla až v lednu, kdy rodiny tuto fasádu opustí. První týdny nového roku jsou proto u nás nejvytíženější.

V poslední době se opět otevřela debata o tělesných trestech. Proč je podle vás tohle téma stále tak polarizující?

Věřím, že ta debata už se posunula. Některé názory, například že tělesné tresty jsou „dobrou“ výchovnou metodou, začínají být považovány za bizarní. Čím dál více rodičů chápe, že tělesné tresty nejsou správné, ale často nevědí, jak jinak vést děti k disciplíně nebo nastavovat hranice. Proto připravujeme na příští rok komunikační kampaň s podpůrnými materiály pro rodiče.

Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě (spolu se Slovenskem a Belgií), kde nepřijatelnost tělesného trestání není ukotvena v zákoně. Myslím si, že to souvisí s naší citlivostí na zásahy státu do rodinného života, což pramení z komunistické minulosti. Je však třeba si uvědomit, že už 35 let žijeme v jiném systému. Zákon, který jasně deklaruje nepřijatelnost tělesného trestání, by pomohl nejen změnit hodnoty ve společnosti, ale také lépe identifikovat týrané děti. Jeden z důvodů, proč se k nám děti dostávají pozdě, je, že okolí dlouho váhá, jestli už jde o týrání, nebo je to ještě výchova. Nulová tolerance proto pomůže případy řešit dříve. Navíc víme, že v zemích, které takový zákon přijaly, se do deseti let zlepšilo duševní zdraví dospívajících a klesl počet sebevražd mezi dívkami ve věku 13 až 18 let.

Myslíte, že přestože to teda bude „jenom“ deklarace, že i tak se to ve společnosti odrazí v tom názoru? 

Jednoznačně ano. Ve všech státech, které k tomu přistoupily, to tak bylo. Klíčové je, aby rodiče zároveň měli k dispozici podpůrné informace a věděli, jak vychovávat děti bez tělesných trestů. Současně je ale nezbytné mít zákon, který jasně deklaruje, že násilí není přijatelné – stejně jako není přijatelné bít partnera, zaměstnance, nebo dokonce psa při výcviku.

Výzkumy jednoznačně ukazují, že i pohlavek nebo facka může mít na vývoj dětského mozku podobné účinky jako týrání. Děti mohou reagovat nedůvěrou k dospělým, chybně interpretovat emoce druhých a rozvíjet reakce, které jim později komplikují život. Z tisíců výzkumů za posledních 50 let žádný neprokázal pozitivní účinky tělesných trestů, ale všechny potvrzují jejich rizika. Každý dobrý rodič chce pro své dítě to nejlepší – a tělesné tresty zkrátka nejsou tím správným způsobem výchovy.