Alicja Knastová FOTO: Zuzana Bönisch
FOTO: Zuzana Bönisch
Ředitelka Národní galerie Alicja Knastová nastoupila na svůj post 1. ledna 2021. V té době nebyly kvůli pandemii nemoci covid-19 expozice přístupné veřejnosti. Přesto byla zahájena výstava Toyen: Snící rebelka, kterou nyní konečně mohou diváci při dodržení protiepidemických opatření vidět i naživo. Národní galerie navazuje v této sezóně na několik velkých, velmi povedených výstav, a jak Knastová v rozhovoru pro Revue FORUM slibuje, Toyen rozhodně není poslední.
Před několika týdny začala výstava Toyen: Snící rebelka. V čem je podle vašeho názoru jedinečná a co by návštěvníci určitě měli vidět?
Jedná se o retrospektivní výstavu. Tím největším přínosem je velké množství nových archivních materiálů. I díky této výstavě je patrné, že je zde řada umělců, o nichž se na západ od nás tolik neví, ačkoli by mělo. Existuje propast mezi střední a západní Evropou, která je podle mého názoru částečně dána tím, kolik peněz do propagace našich umělců investujeme my a jak je tomu v jiných zemích. Přitom máme co ukazovat, ale neděje se to. Je to v podstatě podobné jako u Mikuláše Medka, jehož výstava se konala v loňském roce. Mým přáním je udělat velkou výstavu o surrealismu v Československu. To téma si absolutně zaslouží větší pozornost. Dobrým příkladem souhry barev, světla a prostoru je Toyen ve Valdštejnské jízdárně. A právě tak chceme postupovat i v budoucnu. Podobné fenomény, jakým je i Toyen, by měly být po celé Evropě představované a vnímané daleko více.
Zmínila jste Mikuláše Medka. Skvělou výstavu poznamenal spor s Vladimírem Železným, majitelem několika děl, který požadoval jejich vrácení. Byl to pro výstavu velký problém? Poškodilo ji to?
Ještě jsem v galerii tehdy nebyla, tak mohu pouze obecně říci, jak to bývá, když je nutné některá díla odebrat. O tomto případu mám informace pouze z médií a z toho, co jsem převzala od mých kolegů. V naší profesi se takové případy někdy stávají, umělecká díla například nejsou puštěna přes hranice nebo jejich vlastník změní názor tak, jak se to stalo v tomto konkrétním případě. Vše pak záleží na kurátorovi. Výstava není uzavřená entita, existuje nekonečné množství možností, jak udělat výstavu, a stejně tak mnoho možností, jak vyřešit problém, nastane-li. Já osobně jsem viděla výstavu až poté, co se toto odehrálo. A nemyslím, že by utrpěla újmu, kurátoři díla adekvátně nahradili, byla jsem šťastná, že vidím výstavu Mikuláše Medka. Konala se v krásném prostoru a mohli jsme vidět to nejlepší z jeho děl.
Když hovoříme o Medkovi, jde o jednoho z umělců perzekvovaného komunistickým režimem. Nemyslíte si, že se na tyto umělce často zapomíná?
Ano! Ve stálé sbírce ve Veletržním paláci je mnoho děl umělců, kteří nemohli za zmiňovaného režimu vystavovat. Stejný osud jako Mikuláše Medka postihl celou řadu umělců ve střední a východní Evropě. Oficiální propaganda z nich udělala underground. Teď tu ale máme již třicet let demokracie a je potřeba zasypat propasti a být aktivní. Na Západě často nerozumějí tomu, s čím se potýkáme, přestože mají o tato témata zájem; a to musíme změnit, přestože na to máme málo finančních prostředků. Iniciativa přichází i ze soukromého sektoru, od konkrétních sběratelů a filantropů. Stejně je tomu v Polsku. Spolupracovala jsem takto například s Markem Pokorným na výstavě v Katovicích, kde byly prezentovány soukromé sbírky. Je před námi v tomto ohledu hodně práce. Ale abych byla upřímná, je to samozřejmě často otázkou financování a rozpočtu. Snů je mnoho, nebudu říkat, kterého umělce bych vystavovala nejraději a kdo se mi nejvíc líbí, ale vybírala bych z nepřeberného množství těch, kteří by za to stáli.
Prozradila byste ale například jméno konkrétního umělce, který vás hodně ovlivnil?
Řeknu vám, kdo ovlivnil mé vnímání uměleckého procesu. Sochař Dani Karavan. Vždy jsem si uvědomovala, že lokální problémy jsou zároveň problémy univerzálními. Například je tomu tak u některých Poláků, kteří o sobě doma říkají, že jsou Slezané. O tomto fenoménu jsem hovořila s izraelským umělcem, který ve Slezsku vůbec nežil. A co udělal? V jednom krásném prostoru vytvořil kostku ze zrcadel s žebříkem uprostřed. Každý, kdo vešel, si musel zout boty, poté se rozhlížel kolem. Instalace byla nazvaná Reflexe. „Otázkou je, kdo jsi. Osoba, kterou vidíš, nebo někdo jiný?“ Tato věta zde zazněla. A já jsem zůstala úplně oněmělá. Instalace nutila člověka přemýšlet. Lidem se velmi líbila a dodnes si ji dobře pamatují. Umění by mělo diváka či návštěvníka přinutit zamyslet se nad věcmi jinak. A Dani Karavan to dokázal nejen touto site specific instalací, ale i ve svých dalších dílech. Jsem moc ráda, že jsem Reflexe viděla.
Na svou pozici jste nastoupila v lednu tohoto roku. Je něco, co vás překvapilo, zaskočilo?
Jsem nesmírně ráda, že jsem do svého plánu nezahrnula žádnou konkrétní výstavu, protože to, jak člověk vidí nějakou instituci zvenku, je něco naprosto jiného než ji vidět a vnímat zevnitř. Vidím až nyní, co je jednoduché, co je složité, co je možné a co naopak nemožné. Výsledky práce mého týmu nejsou a nebudou viditelné hned, pokračujeme v dlouhodobém programu, současně s tím již pracujeme i na nových projektech. Mým úkolem je celou instituci stabilizovat. Jistěže budeme dynamičtí, ale to není v rozporu.
Proč jste se vlastně chtěla stát ředitelkou Národní galerie?
Vždy mě Česká republika i Slovensko velmi zajímaly. Mnoho našich rodin má stejné kořeny, které se zdají zpřetrhané zejména kvůli událostem první poloviny 20. století. Je tu samozřejmě Slezsko, s nímž mám spojené dospívání. Mám také zkušenosti s životem v západních zemích. Ve střední a východní Evropě jsme si blízcí, ale víme o sobě pořád málo. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale já jsem člověk, který má rád výzvy. Ráda vystupuji ze své komfortní zóny. Potkala jsem tu úžasné lidi, lidi, se kterými si rozumím. To je skvělé.
