Svobodné fórum přináší reportáž amerického spisovatele, básníka a hudebníka Luciena Zella. Lucien zachytil velký exodus uprchlíků jako naléhavé autentické svědectví a zároveň i jako pozoruhodné fotografické umělecké dílo.
Začněte lidskými hranicemi. Místy, ze kterých člověk dělá to, čím jsou. Místy, kde se z psychologického stává geografické. Místy, ve kterých se názory mění na zaběhnutá klišé plná omezení. Ty a já na jedné straně – „oni“ na straně druhé.
Před pár dny jsem se vydal na maďarsko-srbskou hranici a doufal, že zde najdu nějaké uprchlíky, které bych mohl vyfotografovat a následně „vytáhnout“ pár jednotlivých tváří z davu.
Mým záměrem bylo udělat s uprchlíky rozhovor, který by se vymaňoval z nicneříkajícího statistického rozboru ožehavého problému a fyzicky se přiblížil k těmto skutečným hercům v této historické hře. Neříkám tomu hra, abych snížil vážnost situace. Hry JSOU pro mne vážné. Použitím tohoto výrazu chci jen naznačit, že jsem se chtěl dostat za masky a rekvizity impéria. Tím impériem mám na mysli masová média, ať už zaměřená levicově, nebo pravicově.
V Srbsku, Maďarsku i Chorvatsku jsem se setkal s uprchlíky a stál s nimi na stejné straně silnice. Zadíval jsem se jim hluboce do očí a pak nabídl svůj malý objektiv jako malý mikrofon, jehož prostřednictvím mohou zaznít jejich příběhy. Abych byl upřímný, nebyl jsem si jist, zda se mi za nimi chce, či nechce. Jedna část mé osobnosti, spokojena s životem v Praze, litovala dlouhé cesty, nebezpečí a nejistoty. Mé vlastní psychické kyvadlo se houpalo sem a tam, ale nakonec jsem dospěl k odhodlání vrhnout se za možným objevem, za skutečným pátráním po hlubokém lidském porozumění.
Ani tehdy, ani teď nebylo mou ambicí obhajovat nějaké konkrétní politické řešení problematiky přistěhovalectví. Koneckonců jde o složitý, mnohostranný problém, doprovázený hysterickými hlasy na obou stranách plotu. Já jsem se chtěl dozvědět, kdo jsou ti lidé a co je přimělo k riskantnímu podniku vydat se na tento hraniční přechod a zanechat přitom za sebou své minulé životy a společenství výměnou za možná katastrofální, možná za šťastný nový život v Evropě.
Nejprve jsem našel děti. Narodily se tam, kde nebudou žít. Objevil jsem je na silnici vzdorující živlům za pomoci dospělých, aby došly do země, z jejíhož jazyka nikdy nezaslechly ani slovo.
Cítil jsem, že i já jsem součástí tohoto bouřlivého problému a odlišných reakcí různých evropských národů na největší uprchlickou krizi od dob druhé světové války. Chtěl jsem se setkat s lidmi v pohraničních městech a dozvědět se jejich médii nezprostředkované a nefiltrované názory na to, co se kolem nich děje. Někteří z nich byli opilí natolik, že, jak sami přiznali, mohli být upřímní.
Zeptal jsem se jednoho maďarského mladíka, který se jmenoval Attila, zda si myslí, že jsou Maďaři celkově naštvaní, že jim postavili podél maďarské jižní hranice tenhle masivní plot z ostnatého drátu. Attila odpověděl: „Myslíš, zda jsou lidi naštvaní, že mají plot, který je má chránit před uprchlíky? To ne, jsou jen naštvaní, že je nemohou všechny postřílet.“
Ale ne všichni Maďaři sdílí Attilův názor. Blanka, mladá maďarská matka tří dětí, mi vyprávěla o svém rozrušení nad existencí plotu, nemluvě o všeobecné kritice uprchlíků, kterou slyší i od přátel a rodiny. Proto se sama rozhodla nabídnout uprchlické rodině zdarma přespání u sebe doma. Blanka si vyhlédla mladou afghánskou rodinu, postávající v dešti před nádražím v nočním Szegedu.
Zatímco matka a děti byly ihned připraveny přijmout Blančinu nabídku teplého přístřeší, otec rodiny reagoval na nabídku cizinky zprvu spíše nedůvěřivě. Kdo je vlastně ta blonďatá žena, která jim nabízí pomoc a láká je, aby s ní šli domů?
Blanka pohybem naznačila, že je nutné, aby se rozhodli rychle a brzy (afghánská rodina postrádala jakékoli základy angličtiny), neboť má doma své vlastní děti, které na ni čekají. Afghánský otec tedy konečně ustoupil a nabídku přijal. A tak na jednu uprchlickou rodinu tu noc čekala nejen teplá a pohodlná postel, ale také se jí dostalo takové míry důstojnosti, kterou může člověk získat jen nezištným projevem laskavosti.
Blanka mi prozradila, že i nyní, o několik měsíců později, telefonuje každý týden s otcem rodiny. Otec vždy do telefonu říká: „Ahoj!“ A ona mu odpoví: „Ahoj“. On se zeptá: „OK?“ A ona mu odpoví: „OK!“ A pak afghánský otec pokračuje v paštunštině ještě několik minut, ačkoli dobře ví, že mu Blanka nemůže rozumět ani slovo. Když jsem slyšel tento příběh, usmál jsem se na Blanku a poznamenal, že je zřejmé, že hluboce ovlivnila city této rodiny. Slíbil jsem jí, že její příběh převyprávím v naději, že další ohleduplné a soucitné duše jednoho dne udělají totéž.
Srbská studentka Lea, kterou jsem potkal v Subotici, mi vyprávěla o tom, jak ona a její přátelé udělali něco podobného. Shromáždili přikrývky, spací pytle, stany a další věci, které se jim povalovaly netečně ve skříních – byly nepoužité a pro ně byly „méně než vzpomínkami“, jak Lea nezapomenutelně poznamenala, a ty pak odnesli osobně uprchlíkům.
Lea a její přátelé s sebou dokonce vzali hrnce a pánve na vaření. Opět zdůraznila, že nebyly nové, a já ji uklidnil, že to nebylo určitě tak důležité, protože uprchlíci po všech těch tisících kilometrech v nohách zase až tak moc po nových věcech netouží. Samozřejmě, o co tu opravdu šlo, byl skutečný zápal, s jakým Lea a její přátelé dávali tyto věci, a praktická povaha těchto darů.
Humanitární pracovník z Maďarska, Krisztian (na kterého jsem narazil v neoficiálním uprchlickém táboře v opuštěné cihelně nedaleko srbské Subotice), mi řekl, že pomoc druhým je skvělou terapií i pro jeho vlastní bolest. Při pohledu do Krisztianových oduševnělých očí jsem pochopil. Pokračoval dále, že i on sám je z rozvrácené rodiny (matka byla narkomanka, otec alkoholik), a že tedy plně chápe, jaké to je být zanedbávaný a v nouzi.
Krisztian předtím působil jako dobrovolník na misích v Africe a důvěrně popsal scénu v Ghaně, kdy narazil na šestiletou holčičku, která měla na těle dvě velké rány. Jedna byla na paži a druhá na zádech. V každé z nich byly tisíce much. „Tam jsem si uvědomil,“ přiznal Krisztian, „že ať bych udělal cokoli, nebylo v mé moci pomoct všem.“
Zeptal jsem se ho, co mohl pro tu dívku udělat, a on na to, že nemohl udělat vůbec nic. Infekce v ranách již byla příliš rozsáhlá a dívka i její rodina žili odloučeni v odlehlé vesnici bez dosahu lékařské péče v okruhu stovek kilometrů. Když jsem se pak Krisztiana přeptal na různé zprávy, které ke mně doléhají jednak o syrských uprchlících, kteří prchají před válkou, tak o ekonomických uprchlících, kterým jde pouze o vyšší příjmy, řekl mi jen, že: „Každý má právo usilovat o lepší život. Ve skutečnosti totiž všichni hledáme lepší život.“
Problesklo mi hlavou, že tedy i ten, kdo opouští Boston kvůli lépe placenému pracovnímu místu v New Yorku, může být považován za „ekonomického uprchlíka“. Jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že tento člověk nebyl nucen překročit žádné státní hranice a neriskoval přitom žádné zadržení a špatné zacházení. Byl však hnán silou stejně velkých ambicí a naděje.
Určitá míra této naděje a s ní související tlak uchovat ji naživu se zrcadlila i v očích malé skupiny imigrantů, syrských vysokoškoláků, s kterými jsem hovořil na srbsko-chorvatské hranici. Šlo o pět blízkých přátel, kteří odešli ze Sýrie společně a prý nechtěli emigrovat, ale prostě neměli na výběr. Řekli mi, že jakmile student dokončí studium na univerzitě, je okamžitě povolán do armády. A v armádě buď musíš zabíjet, nebo budeš sám zabit.
Člověk ani neví, pro koho nebo proti komu bojuje. V současné době existuje v Sýrii patnáct nebo šestnáct různých frakcí, které spolu soupeří o moc nad rozervaným národem.
Pokusil jsem se odlehčit pochmurnou náladu tím, že jsem se jich zeptal, jestli vzhledem k okamžitému náboru absolventů armádou někteří studenti záměrně nepropadají u státnic. Hned mi přitakali, že se všichni úmyslně snaží propadnout, ovšem touto lstí je možné se vyhnout vojně maximálně na dva roky. Pak se ale nevyhnutelně dostanete na nesmiřitelnou křižovatku. Buď se vám nepodaří udělat znovu závěrečnou zkoušku, což znamená, že vás vyhodí ze školy a musíte narukovat anebo u ní uspějete a narukujete jako absolvent tak jako tak.
Armáda zoufale potřebuje nové vojáky a současně je zoufalá natolik, že se spokojí i se starými a opotřebovanými. Mladí syrští studenti mi vyprávěli o svém kamarádovi, kterého střelili třikrát do nohy, a přestože ještě používal k chůzi berle, byl přinucen, aby se vrátil zpět na frontu, kde byl vzápětí zastřelen. Tito mladí Syřané tvrdili, že pro službu v armádě neexistují žádné výjimky, a že i když jste slepí, musíte narukovat.
Ptal jsem se jednoho z nich, který studoval anglickou literaturu, zda jeho rodiče chtěli, aby zůstal v Sýrii. „Ne,“ odpověděl, „chtěli, abych odešel. Samozřejmě nechtěli, abych jako jejich jediný syn byl daleko od nich, ale řekli mi: „Jen jdi!“ Ptám se ho, jaké to je být uprchlíkem. Odmlčí se a hledá v duchu inspiraci, aby mi to mohl vysvětlit. Oči mu zajiskří a on neurčitě mávne směrem k náhrobkům, které obklopují tuto podivnou hranici mezi Srbskem a Chorvatskem, na níž stojíme. „Je to těžké. Není to naše země.“
Pokračuje popisem krutých reakcí některých obyvatel měst, jimiž procházejí, temných svíravých pohledů, chladných nocí, dlouhého bezcílného trmácení noční tmou a absencí svých rodin, o které se bojí. Nechali je tam, ale nosí si je s sebou uvnitř. Je to podobné útěku z hořícího domu, dodává. „Ometeš ze sebe popel, vykašleš zbytek kouře a snažíš se nemyslet na ty, kteří jsou stále uvězněni uvnitř.“
Dospěl jsem k tomu, že se uprchlíci dostali na psychologické a fyzické rozcestí. Jsou naplněni úzkostí a strachem ze současnosti, beznadějí z minulosti a důvěrou v budoucnost. Jsou obklopeni dalšími dravci, supi v podobě řidičů taxíku, kteří na ně číhají jako na kořist, aby jim naúčtovali dvě stě čtyřicet eur za šedesát kilometrů jízdy, která by za normálních okolností stála dvacet.
Oni ale i přesto dokážou projít „trestnou uličkou“ a udržet si svůj orientační smysl… směřujíce vpřed mezi domovy. Mezi domovy, o které přišli, a domovy, které doufají, že naleznou.
Fotograf z Mosambiku, Antonio Cossa, který přecházel kolem ostnatého drátu zpevněného plotu, který stojí podél více než dvousetkilometrové maďarské jižní hranice, našel už několik párů bot, přikrývky, dětské hračky, fotografie blízkých i korán. Korán ležel jen pět kroků od hranic. Neznámý uprchlík s sebou nesl Boha daleko, ale přes hranice se protáhnul bez něj.
Antonio to komentuje slovy: „Jsou chvíle, kdy Bůh musí zůstat doma. Mohou totiž přijít časy, kdy budete potřebovat telefon.“
„Jsou na útěku, aniž by spáchali zločin,“ pokračuje dále Antonio a já se dozvídám, že uprchlíci odhazují a nechávají za sebou věci, aby se mohli obnaženější utkat s tím, co je čeká. Někteří zapálili své bundy a saka, aby je roztavili a pak tento materiál použili k zakrytí ostnatého drátu, aby se přes plot dalo snadněji přelézt. Mnoho věcí zůstane podél cesty. Nepostradatelným pro tyto moderní poutníky je však chytrý telefon. GPS informace o otevřenosti a uzavřenosti hranic, které sdílí na Facebooku, i rady kolegů uprchlíků o nejlepších možných trasách mohou získat pouze přes telefon, který je stejně důležitý jako voda.
A jak Antoniův objev odhozeného koránu dokládá, čas od času se může mobil stát cennějším prostředkem než nejasná spojení, která nabízí víra.
Mezinárodní hranice jsou místa, kde jsou konflikty a střety, a tudíž i zvraty osudu uprchlíka, nejtěžší. Několik iráckých uprchlíků, s kterými jsem hovořil, mě informovalo, že na bulharských hranicích to bylo mimořádně nepříjemné. Na těchto hranicích je zbili, bičovali a dokonce proti nim použili elektrické šoky. Bolest v jejich očích, pozůstatek reakce oběti, byla důkazem, že nelžou.
Dlouze jsem si prohlížel mladé muže krčící se na kolejích i staré ženy v barevných šatech ochraňující svá vnoučata před prachem projíždějících aut. A děti, které si divotvorným pohledem prohlížely mě, uprchlíka v jejich malém světě, který prochází kolem.
(Z angličtiny přeložili Lucie Návratová a Dalibor Uhlík)
—————————————————————————————————–
„Básník a hudebník Lucien Zell pochází z Kalifornie a od roku 1998 žije v Praze. Založil poetickou rockovou kapelu The Wavement a organizuje básnické večery a dílny tvorby poezie.
Rozhovor Markéty Vrabcové s Lucienem Zellem čtěte na webu „Místní kultura“
