Francouzský křesťanský filosof Jacques Maritain FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Letos v dubnu uplyne padesát let od smrti francouzského katolicky orientovaného filosofa, pedagoga a spisovatele Jacquese Maritaina (1882–1973). Do povědomí českého čtenáře se dostal již na začátku třicátých let, kdy byly přeloženy jeho Vybrané stati filosofické, Umění a scholastika, Náboženství a kultura a Křesťanský humanismus (v římském exilu ho vydala Křesťanská akademie pod původním názvem Integrální humanismus). Po roce 1948 byl Maritain u nás i v sovětském bloku persona non grata, neboť o ruské bolševické revoluci, ruském ateismu a také o některých podobách pravoslavného křesťanství smýšlel značně kriticky.
Teprve po roce 1989 vyšly i u nás některé jeho klíčové studie: Člověk a stát, Víra v člověka, Odpovědnost umělce, O filosofii dějin, Devět lekcí o základních pojmech filosofické etiky či kniha Maritainovy ženy Raïssy Velká přátelství. Čtenář, který se zajímá o historii druhé světové války, respektive obou světových válek a meziválečného období, patrně četl také polemiku o příměří, jež Francie učinila s hitlerovským Německem, kterou mezi sebou vedli Jacques Maritain a letec a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Ta se odehrála jak na stránkách novin, tak prostřednictvím rozhlasu a v dopisech, které si oba muži mezi sebou vyměnili.
Maritain a Saint-Exupéry
Zatímco Maritain toto příměří odsoudil a požadoval, aby se Francie nevzdávala a bojovala, Saint-Exupéry se domníval, že jeho země nebyla na válku dostatečně připravena. Teprve po válce a po Exupéryho smrti se ukázalo, že vyzbrojení armády nebylo tak slabé, jak se Saint-Exupéry domníval (někteří znalci jeho života tvrdí, že byl tak jako někteří další oklamán), a že vrchní velení francouzské armády ponechalo část výzbroje v záloze. Z této polemiky na dálku je zřejmé, že Maritain nebyl od všedního života odtržený, nepraktický filosof, ale člověk, jenž skrze své křesťanské vyznání přijal i odpovědnost za reflexi a správu věcí tohoto světa.
Saint-Exupéry v prosinci 1942 Maritainovi napsal: „Jsem z vašeho dopisu velice nešťastný. Pociťuji k Vám tu nejhlubší úctu. V mých očích představujete přítomnost, spravedlnost, nezištnost a poctivost. V duchovní rovině jsem zajedno s Vámi. Četl jsem Vaše knihy s nadšením. … Máte právo kritizovat všechny mé postupy, ale nemáte právo vytvořit si nesprávný obraz o mých vážných úmyslech. Mám plné právo na Vaši spravedlnost.“ (překlad Zdeňky Stavinohové)
Byl to ale nakonec Saint-Exupéry, ne Maritain, kdo se vzdal bezpečí amerického exilu a v červenci 1944 položil nad Středozemním mořem za Francii svůj život. Maritain a Saint-Exupéry na sebe patrně v Americe naráželi ve francouzsky orientovaném kulturním prostředí. V roce 1945, pár měsíců po osvobození Francie, byl Maritain jmenován velvyslancem Francie u Svatého stolce, kde působil až do roku 1948. Jen málokterý filosof křesťanské orientace zažíval tak pozitivní přijetí od papežů jako on. S Pavlem VI. ho pojily vyloženě přátelské styky.
Rodí se křesťanský filosof a humanista
Jacques Maritain se narodil do protestantského prostředí, ale po duchovní krizi v letech 1905–1906 konvertoval ke katolicismu. V tomto těžkém období čerpal energii z díla filosofa Henriho Bergsona, jehož přednášky navštěvoval, z díla básníka Charlese Péguyho, jenž zemřel v roce 1914 v bojích první světové války, a zvláště z textů francouzského spisovatele a esejisty Léona Bloye, jehož dílo vstoupilo zvláště díky nakladateli Josefu Florianovi do českého čtenářského prostředí. Maritain potřeboval po své konverzi najít jak zdroj pro svou novou náboženskou cestu, tak pro filosofii, která byla určujícím oborem jeho života.
Prostřednictvím přátel se záhy dostal k dílu katolického filosofa a teologa Tomáše Akvinského. To ho ovlivnilo natolik, že i dnes je možné dát mezi nejlepší novotomistické myšlení 20. století a Jacquese Maritaina rovnítko. Mám za to, že číst a studovat Tomáše Akvinského skrze Maritainovo široce založené a kontextuální dílo, může být v 21. století pořád inspirující.
Mezi hlavní Maritainova témata patřila metafyzika, epistemologie čili noetika, etika a teorie politiky, resp. politického uspořádání společnosti a otázky kultury. Z těchto úvah se zrodil pojem křesťanský integrální humanismus, který autor rozvíjel a precizoval v oblastech svobody, přirozeného práva, lidských práv, praktické filosofie, výchovy, vzdělávání, estetiky a kultury. První Maritainovy úvahy o duchovních problémech nového křesťanství vznikly v roce 1934, kdy na toto téma přednesl šest univerzitních přednášek ve španělském Santanderu. V nich představil svůj vztah k různým podobám humanismu tak, jak se v dějinách vyvinuly. A pochopitelně věnoval pozornost i humanismům 20. století, zvláště humanismu komunistickému-socialistickému a některým variantám humanismu západního, jimž chybělo podle Maritaina to podstatné – vědomí duchovního, přesažného rozměru lidského života.
Maritainova revoluce ducha
Humanismus, který není s to nebo není ochoten uvažovat o celku lidského života včetně jeho dimenze duchovní, spirituální a mravní, je příliš „člověkostředný“. To se nejvíc projevilo na „humanismu“, o němž bájili komunističtí ideologové a který byl humanismem, z něhož se pokoušeli vypreparovat všechno, co i jen trochu souviselo s duchovním rozměrem člověka: „Bůh je absolutně zavržen, ze zásady.“ Humanismus, který již nebral zřetel na zdroje, které byly pro Maritaina podstatné (antika, křesťanství a středověk) a který s rezidui těchto pramenů nakládal svévolně, zarážel Maritaina, na něhož také dolehly důsledky obou světových válek a jejich -ismů, svým nezájmem a někdy i odporem proti „transcendentální metafyzice“ a nevykořenitelné touze člověka po přesahu.
Maritain nemohl a ani nechtěl ustoupit z vize „integrálního humanismu“ křesťanského založení, který „respektuje lidskou důstojnost“ a který „nemá existovat jen v řádu duchovním, nýbrž vtělit se a být zaměřen k ideálu bratrského společenství“. Takový humanismus vyžaduje odvahu, hrdinství, vloženou energii a nasazení nikoliv pro „sociální třídy či národ“, ale pro „lepší život bratří a pro konkrétní dobro společenství lidských osob“. V tom je jeho myšlenka christologická a univerzální. Maritainovi, jenž výslovně hovořil o nutné „revoluci ducha“, naslouchali nejen lidé kontinentální Evropy, ale i posluchači a čtenáři Spojených států s jejich specifickým dějinným vývojem, kulturou, s osobitým pojetím politiky, chápáním národa, s pestrostí křesťanských denominací a vztahem k okolnímu světu.
Dvě varianty humanismu
Maritain rozlišuje dvojí humanismus – teocentrický a antropocentrický. Říká: „Musíme tedy rozlišovat dvojí humanismus: teocentrický, bohostředný čili opravdu křesťanský, a antropocentrický, člověkostředný, za nějž jsou prvně odpovědny duch renesance a duch reformace… Ten první druh humanismu uznává, že středem člověka je Bůh, obsahuje v sobě křesťanské pojetí člověka hříšného a vykoupeného i křesťanské pojetí milosti a svobody, jehož principy jsme připomněli. Ten druhý humanismus věří, že středem člověka, a tedy i všech věcí, je člověk sám. Obsahuje v sobě naturalistické pojetí člověka a svobody.“
Jenže věci nejsou nikdy černobílé, a tak se oba dva typy tohoto humanismu více či méně prolínají, a to jak v sekulárním, tak křesťanském prostředí. Nikdo není dostatečně imunní, aby se občas v něčem nepokládal za střed vesmíru, nebo aby neodkazoval Boha do míst, kde by alespoň na čas co nejméně překážel. Je věcí prosté evidence, že lidé zaštiťující se církví a Bohem dokážou být antropocentričtí až běda, a naopak, že lidé, které církev neodkáže oslovit, pociťují, že smysl a uskutečnění života nelze nalézt jen v sobě.
Integrální humanismus, jehož hodnotu se Maritain snažil komparovat s humanismem klasickým, marxistickým či humanismem buržoazním (dnes by ho patrně srovnával s humanismem konzumní a postfakticky orientované společnosti), má tak jako různé alternativy humanismu dalekosáhlý vliv na náš vztah ke svobodě, kultuře, politice, sociálnímu rozměru společnosti a také na vztah člověka k přírodě a k životnímu prostředí čili k místu, jehož není jen host, ale spolutvůrce.
Maritain proto při svých přednáškách v Evropě a ve Spojených státech neúnavně vyzýval, a to dávno předtím, než začal Druhý vatikánský koncil, k aktivnímu zapojení křesťanů do toho, co nazýval „přeměnou společenského zřízení“. A jako byl kritický k myšlenkám komunismu a socialismu, odvážil se – pro někoho překvapivě – kritizovat také obraz soudobého kapitalismu a jeho vliv na uspořádání společnosti a chápání toho, co je etické, mravní. Účast křesťana v politické a sociální činnosti pro něj není prací v obvyklém slova smyslu, ale „prací rozumu osvíceného vírou“. A jelikož „věci sociálně-křesťanské“, dodává, jsou „neodlučné od věcí duchovně-křesťanských“, je jasné, že „se jakákoli životně křesťanská přeměna časného řádu prostě nemůže udát týmž způsobem a týmiž prostředky jako jiné časné přeměny a revoluce. Dojde-li k ní, pak bude funkcí křesťanského heroismu“.
Mravní rozměr sociální revoluce
Když cituje básníka Charlese Péguy: „Sociální revoluce bude buď mravní, nebo nebude vůbec.“, vysvětluje tuto spojitost takto: „Nemůžete změnit společenské zřízení moderního světa leč tehdy, když zároveň, a nejdříve sami v sobě, vyvoláte obnovu života duchovního a života mravního, když se prokopete až k duchovním a mravním základům lidského života, když obnovíte mravní ideje, které stojí v čele života společenské vrstvy jako takové a když v hlubinách této vrstvy probudíte nový vzmach…“
Také proto uvažuje o „novém stylu svatosti“, který bude na rozdíl od svatosti velkých náboženských postav minulosti (svatého Františka či Ignáce z Loyoly) odlišný tím, že se člověk nesouměřitelně víc než dřív bude snažit o svatost a posvěcení všedního, docela obyčejného světského života. Tenhle apel do vlastních řad se ani tehdy, ani dnes nesetkal s jednoznačným souhlasem. Nic není vzdálenější této Maritainově vizi než stále ještě někde dost rozšířená křesťanská představa, že se křesťan nemá s tímto světem špinit a že věci politické, sociální i kulturní oblasti za něj udělají „ti druzí“.
Maritain tak velmi rozumně rozlišuje křesťanskou činnost (politiku) dělanou na blízko, která má na zřeteli úkoly a výzvy všedního dne, a křesťanskou politiku dělanou na dálku, jež nemá horizont měsíců, let nebo volebních období, ale v jistém ohledu horizont věčnosti. Politika dělaná se zřetelem ke vzdálenějším horizontům se nesmí „uspávat přítomným okamžikem“, ale musí „počítat s trváním“. Musí si uvědomovat, že „integrální humanistická obnova časného řádu nutně si žádá času k dozrání.“ Když se francouzského filosofa ptali, proč „neformuluje jasná pravidla chování“, a tedy proč jasně neodpovídá na to, co by křesťan měl v politickém a kulturním ohledu činit, odkazoval například na principy hnutí Katolické akce.
K ní dal podnět papež Piux XI. svou encyklikou Ubi Arcano Dei Consilio (1922), která vyzvala křesťanské laiky, muže i ženy, k novému druhu náboženské a sociálně-politické činnosti ve společnosti, která se stávala čím dál tím víc sekulárnější, i k aktivní účasti na životě církve. Jacques Maritain byl z mnoha stran kritizován, že obětoval své filosofické myšlení náboženskému rigorismu a dogmatismu, stejně jako filosofické perspektivě, kterou rozpracoval Tomáš Akvinský. Jenže Maritain se naštěstí vyvaroval nostalgickému vzdychání po zlatých časech středověké filosofie, společnosti, kultury a umění a nedal se převálcovat ani všeobecným optimismem vědecko-technického pokroku, který měl – na Západě i Východě – vyřešit v podstatě všechny problémy člověka a nemusel se přitom již ohlížet na víru otců, že horizontální rozměr života a světa musí být ukotven ve vertikále duchovního poznání a praxe, které dohromady vytvářejí osu a také smysl veškerých dějin – Kristův kříž.
Poválečný Maritain a jeho pozdější reflexe
Není bez zajímavosti, že Maritaina pojilo přátelství s křesťansko-demokratickým politikem Robertem Schumanem, jenž je pokládán za jednoho ze zakladatelů Evropské unie. Maritainovy politické teorie lze i dnes v lecčem aplikovat na křesťansko-demokratická politická společenství a ptát se, jak se jejich politická činnost projevuje na „přeměně společenského zřízení“, na „lepším životě bratří“ a na „konkrétním dobru společenství lidských osob“. Dávno nežijeme v Evropě, která by snadno a přirozeně rozuměla Maritainovým filosofickým myšlenkám. A dávno nežijeme v zemi, kde by měla římskokatolická církev autoritu u těch, kteří si vůči náboženským věcem udržují odstup, ale paradoxně i u těch, kteří ji dosud chápou jako svůj domov.
Není pravda, že Maritainovi šlo o jakési pokračování středověkého společenského řádu, či přímo o určitou podobu novodobé teokracie. Tomu, co a jak říkal, rozuměli jeho posluchači na univerzitách v Torontu, na Kolumbijské univerzitě, na univerzitě v Chicagu, na University of Notre Dame a na Princetonu, které nemůžeme podezírat z touhy navrátit se v politickém myšlení a praxi o sedm set let zpátky.
Francouzský filosof dokázal pojmenovat touhy i strachy, víru i postupně erodující naději ne zanedbatelného množství lidí, kteří prožili a přežili 20. století plné válek a odosobnění člověka, z něhož se na všech stranách stala potrava pro děla, v těch nejhorších časech dokonce průmyslová surovina. Když Maritain psal o tragédii člověka, tragédii kultury a tragédii Boha, pak ti, kteří ztratili všechno nebo skoro všechno, ale ze kterých totalitní ideologie a bezbřehé násilí nevyrazily touhu po posvátnu, po přesahu, po Bohu, cítili, že k nim hovoří nikoliv další náboženský fanatik a „lovec duší“, ale člověk, který se po své konverzi rozhodl sloužit. Jeho život ukázal, že tohle rozhodnutí nebylo zbytečné.
Maritainovi, který se po svém obrácení ke katolicismu podle svých slov doslova zamiloval do tomismu, jenž mu odhalil jeho skutečné „filosofické povolání“, se bohužel přihodilo to, co se stalo i jeho středověkému učiteli Tomáši Akvinskému. Reflexi jeho díla si přivlastnili vykladači, kteří v občanské, kulturní, církevní i duchovní sféře balancovali na hranici mezi konzervativním středem a extrémy. Maritainem i svatým Tomášem se svého času dalo téměř všechno potvrdit, nebo popřít, uznat za pravověrné, nebo mu dát nálepku hereze. Stihl ho podobný úděl jako Léona Bloye nebo Gilberta K. Chestertona.
Česká stopa vede do Říma
Jsem vděčný, že to byly osobnosti katolického exilu v Itálii, jmenovitě česko-římský filosof Karel Vrána (pseudonym Pavel Želivan), který zachránil Maritaina a jeho myšlenky, přeložené do češtiny, před konfiskací ze strany jeho nekritických obdivovatelů. V roce 1976 bylo jedno z čísel exilové revue Studie (č. 46–47) věnováno dílu Jacquese Maritaina.
Myslím si, že nejlépe vystihl jádro Maritainova filosofického myšlení právě Karel Vrána: „Maritain je nejen velký a podstatný křesťanský filosof našeho věku. Je také učitel, který nám ukazuje, v čem tkví filosofická angažovanost křesťanského myslitele. Ve svém polyfonickém myslitelském díle se stále, vytrvale a neúnavně pokoušel pochopit smysl soudobých dějin. Sám o sobě řekl, že si připadá jako ten, kdo klade své ucho na zem, aby zaslechl hukot hlubokých pramenů a uhodl směr skrytých proudů, aby jim dal jméno a vyslovil je do svého dneška.
Zaujímal pečlivě a důsledně kritický odstup od své doby, nebál se o sobě tvrdit, že je „protimoderní“. Nelichotil nikomu, šel někdy proti proudu a často psal „proti srsti“ módních filosofii. Ale právě v tomto kritickém a nekonvenčním postoji nacházel kladnou a bezprostřední možnost účastnit se živých dějin svého věku. … Máme důvod a právo tvrdit, že Maritain nepatří minulosti. Hlavně pro svobodnou českou křesťanskou filosofii Maritain je výzvou a úkolem. Návrat k němu není návratem do minulosti nýbrž ‚návratem dopředu‘.“
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
