Redakce časopisu Revolver Revue pravidelně přináší glosy k aktuálnímu dění nazvané Spoušť. Tentokrát si některé z nich můžete přečíst i v deníku FORUM 24 – další z nich naleznete na webu Bubínek Revolveru.

Slovem roku 2016 se v anketě Babišových LN stalo sousloví „pražská kavárna“. Další doklad chytré strategie Hradu a obecné hlouposti, nejen mediální obce, která návnadu slupla jak malinu. O tématu jsme již ve Spoušti psali. Od Respektu po Vlastenecké noviny si média začala zakládat rubriky Pražská kavárna a veřejně aktivní jedinci se počali k termínu hrdě hlásit. Mezi slovy, které redakce do zmíněné ankety zařadila, naopak chybí třeba výstižný Doležalův „babišák“, termín pro Babišovy posluhovače včetně novinářů (dalo by se zde rozlišovat mezi babišákem na plný a částečný úvazek, ve škále od Kamberského po Rejžka), kteří v LN a MF Dnes v rámci „nechumelismu“, jednoho z důsledků „Velké protikorupční revoluce“, a dnešní „buranokracie“ (tři další Doležalovy termíny) kromě jiného přičinlivě rozšiřují impérium „Anofertu“.
Viktor Karlík

Otázce, proč se za stávající konstelace neúčastnit ankety Babišových Lidových novin Kniha roku, se autoři Bubínku Revolveru již opakovaně věnovali. Její poslední ročník ukázal i některé vedlejší příznaky, jež s sebou neodolatelná potřeba hlasovat a soutěžit za všech okolností také přináší a jež prozrazují i to, co snad ještě mohlo o některých účastnících zůstat utajeno. „Cenu za vítěze Jiřího Hájíčka převzal nakladatel Miroslav Balaštík z brněnského Hostu,“ uvedl server ihned.cz. „Hájíček tady dnes nemůže být z ryze osobních, nikoliv ideových důvodů, řekl Balaštík (…) Moc za to děkuje, velmi si toho váží kvůli té tradici, kterou tahle cena má a která pokračuje, (…) dodal.“ Předpokládám, že šéfredaktorovi Hostu nikdo přímý dotaz po tom, proč se Hájíček nedostavil, nepoložil, natož aby mu při tom držel nůž u hrdla – Miroslav Balaštík zřejmě projevil pouze příznačnou vlastnost, jež se mj. velmi dobře uplatňovala za normalizace a pro niž v češtině existuje pěkné slovo předposranost; vyloučíme-li ovšem variantu, že potřebuje z nějakého velmi vážného důvodu využít příležitosti k tomu, aby se tak očividně lísal k stávajícímu vlastníkovi Lidových novin, jenž se jistě jen nepodstatnou shodou okolností snaží uzurpovat tento stát. Pokud jde o oceněného Jiřího Hájíčka, nezaznamenala jsem, že by někde vyjádřil nelibost nad tím, jak za něj jeho nakladatel promluvil. Není zřejmé, zda to bylo dáno souhlasem s řečeným či jeho jistou zdrženlivostí, v jiných případech sympatickou. Ve výsledku to ovšem vyšlo nastejno. Chtěl-li svou nepřítomností při předání ceny určené jeho knize nad situací šalamounsky vyzrát, pak tento pokus nedopadl nejlíp. A argument tradice? Právě z úcty k ní by bylo v tomto případě slušné se od podniku jednoznačně distancovat.
Terezie Pokorná

Vedoucí sobotní přílohy Lidových novin Orientace Josef Chuchma dosud poslední ročník ankety Kniha roku zas doprovodil dojemným úvodním slovem, jež se namísto tradicí ohánělo „hlavně službou čtenáři“. Anketa totiž podle jeho slov především upozorňuje „na tituly, které snadno propadají sítem pozornosti i těch čtenářů, kteří se o ‚fajnová‘, různě menšinová témata zajímají, avšak nemají čas a někdy ani šanci se dozvědět, že taková kniha je vůbec na světě. Neboť řada svazků vychází téměř utajeně: nakladatelé často nemají schopnost, a někdy to bohužel vypadá, ani potřebu dát veřejnosti vědět, že jejich v něčem jedinečný titul je ‚venku‘“ (Lidové noviny 17.– 18. 12. 2016). Věc s utajováním existence nových knih, jejichž obsah označuje, v souladu s názvem a stávajícím velkouzenářským odérem listu, redaktor Lidových novin příznačně za „fajnový“ a „menšinový“ (v předcházející „dějinné etapě“ se říkavalo „elitářský“), i když by se nabízelo např. prosté „kvalitní“ či „dobrý“, je záležitost vskutku zapeklitá – a Chuchmova diagnóza příčin je přitom tak nasnadě, až mě zahanbuje, že mě to dřív nenapadlo: Tak tedy pokud o nějakém dobrém titulu širší veřejnost dnes neví, potíž tkví prostě v neschopnosti a absenci potřeby nakladatele – a nikoli třeba v jeho nedostatku prostředků na reklamu, v neslučitelnosti jeho vkusu a vychování s nevybíravými PR způsoby většiny těch, na jejichž výkony dnes vidět je, či zrcadlově v ignoranství a cynismu stávajících masmediálních tzv. kulturních redaktorů, jejichž základní povinností by sice mělo být dávat o takových knihách (stejně jako jiných obdobných kulturních počinech) tak či onak vědět, kteří se ovšem o ně již dávno ve své většině vůbec nezajímají. Abych ale nebyla nespravedlivá: Existuje rovněž skupinka takových, již si rádi vyžádají i recenzní výtisk titulu, který „propadá sítem pozornosti“. Nezřídka ovšem nikoli proto, aby o něm pojednali, nýbrž aby o něj bezplatně obohatili svou soukromou knihovnu.
Terezie Pokorná