ROZHOVOR / Točí výrazné detektivky, psychodramata i historické série. Devadesátky, Matematika zločinu, Čistič, Zpráva, Stínohra. Jeho příběhy vás v klidu nenechají. V civilu však působí režisér Peter Bebjak nenápadně a vážně, i když sem tam ho prozradí lehký úsměv v koutku úst nebo v očích. Mluvili jsme spolu o různých tématech: o tom, jak vzniká toxický vztah, o slovenském zpěváku Duchoňovi a také o Smršti. Filmové i politické. Bylo to totiž v předvečer slovenských prezidentských voleb. 

Slovensko teď žije prezidentskými volbami a nejen kvůli nim dost rozpolceně. Jak se vám tam pracuje a žije?

Do mé profesní mikrobubliny to naštěstí tolik nezasahuje, ale politická sféra a její odraz v kultuře je samozřejmě horší. Protože ministerstvo kultury se snaží okleštit kulturní scénu, respektive stanovit regule, jak by mělo podle něj umění vypadat, chce zavést nějaké mantinely, de facto diktaturu – co je správné, a co ne, co je ještě dost slovenské, co nikoli.

Co je podle něj dost slovenské?

Dost dobře nevím. Ale předpokládám dle toho, co se děje, že je to důraz na slovenskou historii, národní témata, protlačování folklóru a podobně. Nemám nic proti folklóru, ale když je to jen pocta tradici a snaha nebýt konfliktní, nehledat spojitost s dneškem, neotvírat palčivá témata, není to dobrý směr. Také se snaží ovládnout grantovou politiku a veřejnou televizi. Podobně jako v Maďarsku. Hodlají takzvaně vyhladovět umělce, kteří se nehodí do jejich výběru – nedávat jim práci. Chtějí kulturu zakonzervovat, schvalovat témata, která nenaruší jejich způsob vládnutí.

Paní ministryně kultury Martina Šimkovičová, to je tedy bizarní postava.

Slovenská národní strana přinesla do politiky hodně bizarních postav. A bohužel se stávají důležitými v rámci fungování státu. A co je nejhorší ⁠– poutají k sobě pozornost různými umělými kauzami, vyvolávají nenávist a rozdělují národ. 

Jak je možné, že už po jednom fatálním selhání, prokázaných korupčních skandálech a vraždě Jána Kuciaka dali lidé Ficovi znovu důvěru?

Je to souhra více věcí – covidová pandemie, energetická krize, válka na Ukrajině, rozdělená společnost. Fico byl nějaký čas vzadu, ale protože předchozí vláda nezvládla komunikaci s lidmi, dostal se díky rozvracení společenské atmosféry a populistickým řečem o údajném „klidu“, který nastolí, do popředí. Bývalá vláda to neměla lehké, procházela těžkým obdobím, po bitvě je každý generál. Jenže právě strachu lidí a touhy po onom klidu Fico zneužívá. 

Protiváhou může být prezident. Záleží ovšem, kdo to bude, preference jsou těsné. Znát ho budeme už tuto sobotu. Co když vyhraje obávaný Peter Pellegrini?

Já doufám, že ne! Že to bude Korčok. Máme přímou volbu, je to v rukou voličů.

Váš nový film Smršť vstoupil právě do kin, u nás i na Slovensku. Knižní předloha Jozefa Kariky je typický thriller. Proč jste se rozhodli hrát příběh jako vztahové psychodrama?

Protože jsme chtěli příběh záměrně vyprávět jinak, abychom jen nekopírovali knihu. Chtěli jsme si vyzkoušet nový fenomén. Jozef Karika nám dal volnou ruku, tak jsme do toho mohli jít s jiným záměrem. Jedna celá knižní linka tam zůstala – ve formě vyprávění svědka, který je obžalován z vražd a který to všechno prožil. K tomu jsme přidali psychologické prvky – dvojici manželů, kteří odjedou do lázeňského hotelu a nastalá izolace je nutí podívat se intenzivněji na svůj vztah. Pod vlivem zvláštních okolností způsobených místním jevem, tzv. halným větrem (který je i v knize), vystupují na povrch věci, které oba dlouho trápí. A které musí řešit.

I proto se jedna z postav potýká s rakovinou? Přiznám se, že mi tenhle motiv přijde už trochu jako klišé.

Možná je tak vnímána. Ale nám s Peterem Balkem (scenárista filmu, pozn. red.) se zdálo, že v tomhle případě má své opodstatnění – je to jakási reakce těla právě na ty dlouho neřešené věci, které v sobě člověk dusí. To, o čem se nemluví, co se nechává stranou, neexistují už žádné emoce, ale někde se to střádá a pak vyhřezne jako nemoc.

Vnímáte tuhle vztahovou pasivitu kolem sebe často?

Nechci se do této problematiky nějak nořit. Ale jsem toho názoru, že člověk má život jen jeden a že není dlouhý. Vím, že strach ze samoty a opuštění bývá velký, ale vždycky je dobré zvážit, zda si ten jediný život chceme kvůli daným obavám kazit, nebo zda chceme fungovat naplno a v harmonii. Když to někde nefunguje dlouhá léta, měl by soudný člověk poznat, že je nutno situaci řešit. Když nenajde odvahu ke změně, hledá pak různé úniky, třeba ve formě nevěry, které ale jen prohlubují daný toxický vztah.

Jak moc jste s Annou Geislerovou a Tomášem Maštalírem zkoušeli tohle narůstající psychické napětí dopředu? 

Pro mě je vždycky klíčový casting. Když si dobře vyberete herce, je už většina věcí hotova. Anna je typ herečky, která dokáže samostatně i režijně přemýšlet, je velmi autentická před kamerou, přitom má osobitý ženský půvab. Tomáš zase splňoval charakter macha, který má vše pod kontrolou, je sebejistý, ale zároveň umí odkrýt i svou jemnou stránku, je uvěřitelný a pravdivý. Jejich napojení výborně fungovalo, posouvalo postavy a jejich příběh o další kus dál.

Máte ve filmu i erotické momenty. Pracoval jste s intimní koordinátorkou?

Ne.

Ani nikdy předtím? Žádná herečka si to nepřála?

Ne, nebylo to třeba. Já se o této profesi dozvěděl nedávno a vím, že někteří kolegové tak pracují. Ale já se zatím vždycky ohledně intimnější scény dokázal s herci rozumně domluvit, navíc jsem žádné podobné obrazy nikdy zbytečně nehrotil – natolik, že by byl poradce třeba. Pokud by ale nějaká herečka s takovou žádostí v mém filmu přišla, neměl bych s tím problém.

Lázeňský dům ve Sliači, kde jste točili, vyhlíží trochu jak z hororu. Nepůsobil na vás depresivně? Z plátna to vypadá, že tam musí každou noc strašit.

Ne. Možná to tak vypadá, ale tyhle lázně stále fungují. Nebylo to vyloženě opuštěné místo, s pavoukem zavěšeným v každém druhém rohu. Lidé tam během našeho natáčení chodili na procedury. Občas jen tak postávali nebo seděli u stolů a dívali se. Stali se součástí filmu.

Kromě toho jsme párkrát vyjeli i ven, například podívat se do divadla v Martině, který je nedaleko, na představení Kontrabas. Připomnělo mi to, jak jsem stejnou hru kdysi viděl s Martinem Hubou.

Nechal byste se v tomto domě zavřít třeba na tři týdny a léčit se?

Ne. Jsem dosud aktivní člověk a byl bych z toho neklidný, podobně jako naše filmová hrdinka. Trávil jsem před časem v tomhle hotelu dva valentýnské dny s přítelem Andrejem – tehdy mě také napadlo, že film natočíme právě tady – a musím říct, že i ty dva dny byly pro mě moc.

Točíte často i detektivky. Vím, že chystáte jednu novou, můžete připomenout, o čem bude?

Dokončuji krimi sérii Vedlejší produkt pro Českou televizi, je to kompilát zkušeností jednoho z autorů, kriminalisty, a fiktivních prvků. Zachycuje skutečnou policejní praxi, kde se detektivové pohybují kvůli nedokonalosti právního systému na hraně zákona. A v létě se chystáme točit film o populárním slovenském zpěvákovi Karolu Duchoňovi.

To je celkem smutný příběh. Myslím, že o něm udělal divadelní představení Jiří Havelka.  

Ano, viděl jsem ho, napsal ho s Robertem Mankoveckým. Jmenuje se Zem pamätá a hrají ho právě v Martině. 

Proč filmový Duchoň a proč dnes? Dráždí vás jeho tragický osud?

Spíš si nelze nevšimnout, že se k němu slovenská veřejnost vrací. Jeho hvězda vyhasla v 80. letech, po jeho předčasné smrti tím víc. A najednou před pár lety přišel comeback jeho písní. Nejen u pamětníků, ale pouští si ho i mladí lidé na večírcích, je slyšet na různých párty. Stal se z něj nový výjimečný fenomén. Líbila se nám s kolegou z mé produkční firmy struktura Havelkova představení – nebyl to ucelený příběh, spíš výrazné momenty z jeho života, talent, sláva, ale i selhání. Nevypráví o polobohu, ale o talentovaném člověku, který neuměl zvládnout slávu a život a podepsalo se to na jeho zdraví. Zemřel v pětatřiceti letech.

Jaký klíč jste zvolili vy?

Bude to takový videoklip jeho existence, celý život od dětství až po poslední rok. S bonusem, že se jeho odkaz promítá i do dnešní doby. Stejně rychle, jak prožil život, chceme vyprávět i náš film. V rychlém střihu. Zazní tu i jeho nejslavnější hity.

Představitele máte?

Ano, ale ještě vám ho neřeknu. Hledali jsme dlouho, aby mu byl fyzicky podobný.