Jiří Havelka FOTO: David Turecký / se souhlasem
FOTO: David Turecký / se souhlasem
ROZHOVOR / Jiří Havelka (41), považovaný za jednu z nejpozoruhodnějších postav českého divadla posledních let, si před třemi lety odskočil k filmu a svým režijním debutem šokoval. Hluboká i vtipná sonda do jedné domovní schůze sklidila vřelý kritický i divácký ohlas. Nyní přichází se svým druhým snímkem Mimořádná událost. S Vlastníky má společné dvě věci: prakticky celý se odehrává na jediném místě a provokuje k přemýšlení. S Jiřím Havelkou jsme mluvili loni v červnu v Týdeníku FORUM, který slaví dva roky existence. Proto rozhovor přinášíme v plném znění.
K filmu Mimořádná událost o vlaku, který veze pasažéry šest kilometrů bez strojvůdce, vás inspirovala zpráva z tisku. Připomnělo mi to jeden z Almodóvarových filmů, kde si režisér vystřihoval zajímavé články jako možný základ příběhu. Jste stejný?
Na to jsem už úplně zapomněl, ale je pravda, že dřív jsem nosil v peněžence výstřižky. Nezapomenu na fotku, kdy windsurfař frčí v Holandsku po dálnici, k tomu samozřejmě byla zpráva o rozsáhlých záplavách. Anebo když v Berlíně v jednom divadle končilo představení scénou, kdy měla být hlavní postava podříznuta nožem s umělou krví, jenže někdo vyměnil rekvizitu za skutečný nůž.
Alec Baldwin.
No. Přesně. Tragické protnutí umění, nebo spíš světa hry a skutečnosti. Diváci dlouho tleskali a nakonec se ukázalo, že to byl skutečně pokus o vraždu.
Váš film se prakticky celý odehrává ve vagonu plném bytostí, které nedokážou spolupracovat, ani když dojdou k přesvědčení, že jim jde o život. Sešla se v něm česká společnost tak, jak ji vnímáte?
Divák si hned v úvodním titulku přečte, že jde o film podle „neskutečné“ události, která trvala přesně čtrnáct minut. Tím jsme si vytvořili prostor pro hru, ne pro dokudrama. A jak praví historik Johan Huizinga: „Hra má svou platnost vně rozumu, povinnosti a pravdy.“ Ten klíč k výběru nebylo pokrytí sociologického vzorce, pro nás bylo při psaní důležité, že xenofobní myslivec, kopfrkinglovský majitel pohřebního ústavu, vemlouvavá vdova, pár jedoucí na chalupu i svobodná matka jsou charakterově vyhranění do té míry, že v panice má jejich střet groteskní rozměr. A my jsme chtěli napsat a natočit komedii.
Sociolog Pavel Pospěch vnesl do veřejné debaty pojem privatismus, charakteristický pro Čechy, pohrdající státem a unikající za zdi svých domů. Ten film mi to trochu připomněl. Cestující se nedokážou na ničem dohodnout, každý vnucuje ostatním svou životní perspektivu.
Vypjatý individualismus podle mě těžko někoho dovede ke štěstí. Homo sapiens se od ostatních živočichů v určitou chvíli začal lišit schopností imaginace, čili že si představil alternativní verzi reality, aniž by ji prožil. To je důležité, to jiný živočich zřejmě nemá – a je v tom šance vidět svět jinýma očima než svýma. Individualizovaná společnost dohnala člověka na hranu, kdy říkáme, já jsem já a to je nejvíc a můj názor, vyjádření mého světa, je výrazem mé emancipace. Nedávno mi v tramvaji došlo, že vlastně existují dva druhy lidí – ti, kteří, když někdo nastupuje nebo vystupuje, přirozeně změní svoji pozici nebo jen polohu, trochu se uhnou, aby baťohem nevadili, maličko popojdou. Nic velkého. Malým podvědomým pohybem reagují na změnu danou dalšími lidmi. A pak jsou ti, kteří zůstanou stát jako solný sloup, i kdyby byli uprostřed dveří.
Vlak jedoucí bez strojvůdce může být metafora, ale i jasné vřazení do žánru katastrofického filmu.
S Davidem Dvořákem, s nímž jsme psali scénář, jsme si to definovali jako tragédii v Hobitíně. Nakoukali jsme několik katastrofických filmů odehrávajících se ve vlaku. Mimochodem, překvapilo mě jejich množství. Ale jinak s vlakem jako metaforou nic nenaděláš. To už je trochu dané tím, že vstupuješ na pole umění. Výhoda tohoto příběhu byla, že i když vlak jel hodně pomalu, takže nehrozil strach z nárazu do něčeho ve velké rychlosti, jel dost rychle na to, aby byly dveře automaticky blokovány kvůli bezpečnosti, a tím pádem si byli nebezpeční hlavně pasažéři vzájemně. Ale doufám, že to není prvoplánové zesměšnění paniky pasažérů, protože strach nás nutí jednat iracionálně úplně všechny. Všechny postavy ve vlaku si o sobě vytvořily nějakou falešnou iluzi, všechny mají svůj soukromý matrix. Mám rád repliku, když se jeden z hrdinů snaží vysvětlit, proč o pomoc telefonoval jenom jako. Já jsem vám tím chtěl dodat naději, řekne. Manželka ho obviní ze lži, ale on ji opraví, že to není přesné. „Když jsem vám to začal říkat, tak jsem věděl, že je to lež, ale než jsem to dořekl, tak jsem tomu uvěřil.“
Když jste psal Vlastníky, nechal jste herce pět dní improvizovat na dané téma a na základě sesbíraného materiálu napsal hru. Postupoval jste u nového filmu podobně?
Vlastníky jsem měl odžité na vlastní kůži, protože jsem na ty domovní schůze chodil osobně. Událost z vlaku byla zprostředkovaná ve formě zprávy na TV Nova, četl jsem zprávu drážní inspekce, tweety kluka, který psal přímo z vlaku, ale nechtěli jsme zjišťovat nic bližšího. To psaní možná nešlo tak snadno, neměl jsem po ruce improvizující herce, zato jsem měl za partnera Davida, což je lidský originál, celoživotně přitahující určitou bizarní rovinu žití na tomto světě, která je ale pevně zakořeněná v realitě. Například mi vyprávěl o bývalém kouzelníkovi, co si koupil kemp u vody a je naštvaný na všechny, co v těch místech chtějí ubytovat nebo kotvit, ale zároveň je baví svými kouzly. Řeknete si hovadina, ale on ti toho chlapa ukáže. A je to opravdu tak. Takže jediný limit, který jsme si dali, je, že každá postava musí mít nějaký svůj reálný předobraz.
Hry Vlastníci, Dechovka, Očitý svědek. Obyčejný český člověk za války a v míru, kdysi a nyní. To je vaše téma. Existuje něco jako hardware české povahy, který se nemění? Něco, co odolává zubu času?
Tohle téma řeším intenzivně, ale zároveň vlastně nevím. Nemůžete úplně s odstupem soudit něco, čeho jste součástí. A taky by nebylo dobré na to znát odpověď, protože by vás to nutilo moralizovat. Mě vlastně dost energie při každém novém zkoušení nebo psaní stojí právě to, abych na věci nekoukal z pražského uměleckého kontextu, kde se posledních x let pohybuju. Tady je hrozně moc tvůrců, hrozně moc kritiků, různých žebříčků, hlavně hodně vymezování něčeho vůči něčemu, tohle je moc divácké, tohle je moc alternativní, tohle moc zábavné, tohle moc radikální… Nejtěžší je se zbavit všech těchto předsudků, udržet si ten původní zdroj, který v mém případě pramení někde v Jihlavě, kde jsem vyrůstal. Samozřejmě že přemýšlím o vzorcích chování, které se opakují, ale zároveň vím, že každý můj názor je daný jen tím momentálním kontextem, momentálním výsekem informací, který mám v hlavě.
Dáte příklad?
Sleduju dění na Ukrajině, říkám si, jak bychom reagovali my, kdybychom byli přímými sousedy s Ruskem. Poslouchám experty v televizi, něco si myslím, ale pak si přečtu knihu Donbas od slovenského válečného zpravodaje Tomáše Forróa, který tam čtyři roky žije a dělá rozhovory s lidmi na obou stranách, a pošle vás to někam úplně jinam. A když si o tom povídám s ukrajinským kamarádem Vadimem, zase mě to pošle úplně jinam. Takže pak dojdu k přesvědčení, že můj momentální názor je prostě dán tím, co všechno o tom nevím.
Během pandemie jsem udělal v Národním divadle Očitého svědka, kdy téměř celý herecký soubor oživil osobní výpovědi o takzvaném masakru na Švédských šancích, který se odehrál na Přerovsku po konci druhé světové války. Svědkem vykonání rozkazu „vypořádat se s esesáky“ se stala obec Lověšice a její obyvatelé. Nikdo nezabránil – a asi ani nemohl zabránit – masové vraždě. A zase vás to nutí položit si tu otázku, jak byste se zachoval vy. Z dnešního časového odstupu se to zdá snadné a jasné, ale dokážeme si nasimulovat ty tehdejší podmínky? Tehdejší situaci? Nedokážeme. Vím, na co se ptáte, ale je těžké se v tom zorientovat. Historické paralely jsou vždycky omezené a hloupé, ale stejně nás neustále svádí přes ně podchytit budoucnost. Snažíme se najít vzorce platné kdykoli. I proto, když dělám divadlo nebo film, nemůžu soudit, ale můžu sdílet.
Normální jsou ve vašem vlaku vlastně jenom děti. Je to naděje?
Děti a pak romský muzikant. Ten řekne prozaickou pravdu, že se rozbily brzdy a vlak gravitačně couvá. Načež mu myslivec odvětí: Moc koukáš na filmy.
Mimochodem, byl jste někdy od uvedení Vlastníků na schůzi nájemníků vašeho domu se spolunájemníky, kteří vás tehdy inspirovali?
To je dobrá otázka. Nebyl. Zřekl jsem se místopředsednictví. Ale zpovzdálí jsem si říkal, jestli třeba ta paní, co odmítá výtah, ten film viděla a pohnulo to s ní. Bohužel teď během pandemie, i když jsme byli výtahu díky způsobu hlasování per rollam po e-mailu už hodně blízko, paní zasáhla a výtah znovu zařízla.
Naše doba je plná veřejných názorů na cokoli. Jak to vy, kteří se bojíte cokoli z voleje soudit, důkladně zvažujete pro a proti a o skutcích Mašínů necháváte hlasovat diváky, snášíte?
Špatně. Ale to je asi jasné. Společenské debatě vévodí silné názory. Jakmile vstoupíte do veřejného prostoru s nějakou poznámkou o troše pravdy na obou stranách, jste obviněn z relativismu. Ale zároveň si uvědomuju, že ono to asi nikdy nebylo jiné. Je dobré se pohádat, nesouhlasit, to myslím v hospodách pořád umíme, ale jakmile jenom vyjadřujeme názor někde ve virtuálním prostoru, kde není přítomné naše tělo, jsme schopni neuvěřitelných ohavností. A když jsme toho potom schopni i ve fyzickém světě, je někde chyba. Přece jsou věci, na kterých se můžeme shodnout všichni. Jakože třeba není přípustné fyzicky napadnout zdravotníka, protože jsem názorově antivaxer. Nebo někde vyhrožovat šibenicí. To je demonstrace názoru, která škodí všem, celé společnosti. Když jsem v rozhlase u paní Tachecí řekl, že se cítím jako prázdná nádoba, neměl jsem už čas to dovysvětlit, ale myslel jsem tím, že když přijdu nazkoušet do divadla inscenaci, tak nejdu s předem hotovou vizí, že mě zajímá, kdo s čím přijde, kdo jak posune moje myšlení, že nikdy vlastně dopředu nevím, co vznikne, kam nás to vyplivne, a to mě na tom právě baví. Tak jsem použil výraz prázdná nádoba a přišlo mi velké množství hejtů, že jsem srab a zbabělec, který si nic nemyslí a nemá na nic názor. Byl jsem až překvapený, kolik lidí dneska poslouchá rozhlas. Já mám ovšem za to, že je velký rozdíl mezi názorem a postojem. Názor si dnes vytvoříte a rozšíříte snadno, proto pro mě zdevalvoval na hodnotu, kdy mě vůbec nezajímá a po pravdě řečeno bych nejraději žádný názor neměl. Zato postoj, to znamená, že někam umístíte své tělo, za nímž jsou činy. A já myslím, že můj postoj je vcelku čitelný.
Učíte na DAMU, kde v loňském roce studenti upozornili na lapsy některé členů učitelského sboru, ať už šlo o zneužívání moci, ponižování či sexuální obtěžování. Viděno zvenčí, jako by aféra vyšuměla doztracena.
To je zdání. Na DAMU se věci díky této výzvě posouvají, je tam komplet nový děkanát, který se snaží o maximální otevřenost. Byl založen institut ombudsmana, znovu se prochází etický řád. Problém spíš vidím v tom, že každé heslo se sebou vždycky spláchne spoustu nesouvisejících věcí. Něco jiného je věkový průměr pedagogů, něco jiného neochota odejít z vedoucích pozic, něco jiného systém ruka ruku myje, strach z inovací nebo mocenská manipulace a sexuální predátorství. A každý z těch problémů vyžaduje jiné řešení. Ale musím říct, že jako dlouholetého „očitého svědka“ dění na škole, kdy jsem donedávna vedl katedru alternativního divadla a měl pocit, že vytváříme prostředí, kde se dá otevřeně hovořit o čemkoli, mě některé příběhy zveřejněné během toho happeningu hodně překvapily.
Jací jsou dnešní studenti DAMU?
Já už jsem na DAMU aktivní čím dál tím méně, už dlouho cítím vyčerpání, nemám už ten entuziasmus při kontaktu se studenty, tak jsem si u vedení katedry zažádal o pauzu, takže teď nemám úplně přehled. Mám pocit, že jejich komfortní zóna je výrazně citlivější, než byla za nás. Ale hned jak tohle říkám, mi naskakuje husí kůže z toho, jak každá generace dospěje k pocitu, že oni byli jiní, odolnější. Takže nevím. Dost možná je za tím spíš ta moje únava, podrážděnost na všechny možné stížnosti studentů, na soutěživost, kapitalismus, přepracování, globalizaci a antropocentrismus. Každopádně mají výrazně větší pole možností, jak formovat samotnou výuku, než jsme měli my.
Víte na DAMU o evidentních talentech?
To je problém uměleckých škol. Jak hodnotit talent? Jsem já jako pedagog obdařen talentem? Vystudoval jsem stejnou školu, různá sada rozhodnutí a životních křižovatek mě navedla tam, kde teď jsem. Ale může za to talent? Jak říká postava v našem filmu hraná Jardou Pleslem: „Vydáme-li se po stopách vlastních rozhodnutí, vždycky skončíme v temnu.“ S každým studentem se zkrátka snažím napojit na jeho nebo její způsob myšlení a samozřejmě s někým to jde lépe a s někým hůře. My máme zakreditovaný nový magisterský program, kde je pozice tutora, který především konzultuje projekty studentů. A to mě baví, protože tam jsou lidé, kteří v sobě mají velký náboj a vášeň, a nevnímám u nich přecitlivělost na to, jaké podmínky jim někdo poskytne k tomu, abych mohli dělat divadlo.
Vloni jste za představení Očitý svědek obdržel Cenu Rudolfa Medka, jejímž smyslem je ocenit ty, kteří se zabývají „česko-ruskými vztahy ve 20. století, výzkumem vývojových tendencí a klíčových okamžiků východoevropských i středoevropských zemí v minulém století a podporou a rozvojem demokracie“. Na Rusko máte definitivní názor?
Nevzdávám se žádných informací. Když jsem dělal v Národním „legionářskou“ hru Plukovník Švec, poprvé jsem více do hloubky poznal těch několik málo momentů, kdy tahle obrovská země měla nakročeno k demokratizaci. Když jsem se pak zabýval postavou agenta Litviněnka a jeho likvidací, nasál jsem sílu, čeho je ten režim schopen. Při vší své váhavosti mám z máločeho takový strach jako z Ruska. To není žádný vymírající, chudý národ. Je to inteligentní, předvídavý systém, který například dokonale využil kybernetickou nepřipravenost Západu k hybridní válce. Je to jedna velká tajná služba. U Ruska mám opravdu extrémní nechuť přistoupit na jeho narativ historie i soudobé politické reality. Je založený na lži a propagandě postavené na domnělé síle totalitní velmoci. Když někdo řekne, že má strach z EU, tak bych řval. Jaký plán má Zeman a proč jedná tak, jak jedná, mě nezajímá, jaké plány má Putin ano. Protože on je dokáže perfektně naplnit. Vzpomeňte si, jak ještě za života Jelcina dokázal zatočil s oligarchy. On prostě dokáže dokonale využít slabá místa složitého a pomalého systému naší demokracie. Útok na hranici Ukrajiny vnímám jako útok na hranici našeho světa.
Hodně se v souvislosti s prezidentskou volbou hovoří o Pražském hradě jako o toxickém místě pro prezidenta demokratické země.
Nejsem tak vyhraněný. Pohled na Hrad stále naplňuje hrdostí, že jsme napojeni na poměrně dávnou historii, že nejsme jen nějaký vymyšlený konstrukt schválený jako Československo ve Versailles. Každý, kdo tam vstoupí, musí být tak silná osobnost, že se nezačne považovat za panovníka. Havlovi se to myslím docela dařilo. Klaus a Zeman už do Hradu vstupovali jako divní narcisti, kteří se už moc neměnili. Peklem je přímá volba, kdy dostane kandidát třicet vteřin na to, aby popsal v televizi svůj politický vesmír. Na prezidentskou volbu jsme nasadili pravidla reality show, v níž se maže rozdíl mezi inteligencí a banalitou.
