Dobré ráno, Brno! FOTO: Česká televize / se souhlasem
FOTO: Česká televize / se souhlasem
RECENZE / Všichni víme, že co se týče obliby, televizní seriály z mediálního zákulisí fungují a fungovaly vždycky. Lidi jsou prostě zvědaví, co se odehrává za fasádou vypulírovaného studia a až do krajnosti usměvavých hlasatelek, neboť je nasnadě, že rčení „navrch huj a vespod fuj“ platí v konkurenčním prostředí televize dvojnásob. Proto diváci s gustem sledovali a ocenili seriály jako Newsroom, Nejsilnější hlas a naposledy Morning Show, kde se potkala „přítelkyně“ Jennifer Anistonová s Reese Witherspoonovou.
Čeští diváci si na svou „televizní látku“ museli počkat, ale teď je tady a stojí za to. Dokonce lze říci, že její drsnost a razance nemá obdoby a je možná pouze v zemi odkojené Formanovými filmy a Českou sodou, dohánějící trapnost až na samou její hranu.
Kdysi se vyprávěl vtip, jak Čech vede Japonce podél ohromné budovy na Kavčích horách a sděluje mu, že tady, v tomto domě, sídlí Česká televize. Japonec opáčí: “A v kterém patře?“ Je fakt, že jakkoli se naše „vaše“ Česká televize ve věčné snaze vytáhnout z koncesionářů poplatky musí tvářit vlídně a sebevědomě, táhne za sebou nejeden hřích minulosti – například přezaměstnanost způsobenou silnými odbory, jež by z jakéhokoli zeštíhlení udělaly politicky i finančně neúnosnou operaci. O to víc je sympatické, že na vejcích kýžené obliby tančící instituce vyprodukovala něco tak podvratného a sebeironického jako je Dobré ráno, Brno!, které si v těchto týdnech užívá svou druhou sezónu.
Nejhorší kombinací je, když se něco tváří drsně – jakože nekorektně – , ale přitom to vůbec není vtipné. Tomuhle se cyklu o partě, která den co den bojuje s nepřízni osudu i s hrozbou klesající sledovanosti, naštěstí podařilo vyhnout. Tvůrci modelují mikrosvět jedinečných figurek uvězněných v zajetém televizním žentouru, z nichž každá má své místo a tak, jak to má v dobré komedii být, i své veseloherní téma, na které se divák těší vždy, když se postava dostaví na scénu.
Vítaným kořením bývají hosté Dobrého rána, přicházející z reálného světa. Zjevují se buďto v souladu s jejich pověstí (na všechno a vždy si stěžující Břetislav Rychlík), anebo naopak, v nečekaném protiúkolu (pod obraz opilý Jura Pavlica). Minulý týden příkladně zasvítil Václav Marhoul, který hraje sám sebe, režiséra vysoce uměleckého Nabarveného ptáčete, jemuž dojdou peníze. S nechutí přijme angažmá v Brně poté, co původní režisér Dobrého rána na konci minulé sezony vypadl z okna. Věřte mi, že Marhoulův krvavý konec (jde o prsty) v brněnském televizním studiu si šokující nečekaností nezadá s tragickou havárii v závěru filmu Ferrari.
Vsadil bych se, že k nejvěrnějším divákům „rána“ patří samotní zaměstnanci České televize. Nikdo jiný nedokáže tak jako oni ocenit zkarikované postavy vrcholného managemantu (výtečná je postava ředitele programu Milana Fridricha), jakož i perfektně odkoukanou televizní machu.
Nespornou zásluhu na tom, že díly šlapou jako hodinky s přesným načasováním gagů, a že herci přesně pochopili to, co jejich postavy potřebují, má scenárista a režisér Jan Prušinovský (celovečeráky Kobry a Užovky, čerstvě Grand Prix), který jako už dříve (Most!, Okresní přebor) osvědčil smysl pro černou komiku i pro odvážné obsazení. V „Dobrém ránu“ si vystačil brněnskými herci, kteří se ve svých rolích perfektně našli. Platí to zejména pro Zuzanu Zlatohlávkovou, jež si definici „blonďatá moderátorka toho času na kokainu“ absolutně osvojila. Je prostě výborná a svou energií táhne většinu scén. Zdravě ji sekundují režisér (Jan Kolařík) či Ondřej Kokorský, doplňující dokonalou chemii moderátorské dvojice.
Mám pocit, že v první sérii si Prušinovský osahal terén a teď se po něm pohybuje ještě přirozeněji a s jistotu, co bude na diváka fungovat. Ta jistota je úlevná. Nezbývá než dodat, že společně se Smyslem pro tumor je Dobré ráno, Brno! razantním a slibným vykročením dramatické tvorby ČT do nového roku.
