Michal Balcar jako "lesní vrah" FOTO: Vernes / se souhlasem
FOTO: Vernes / se souhlasem
Režisér Radim Špaček (narozen 1973) dělí svou tvorbu od samých počátků mezi dokumentární a hranou. Jeho celovečerní projekty určené pro kina (např. Rychlé pohyby očí, Zlatý podraz, Rozsviť světlo, ať je vidět) bývaly často umělecky ambiciózní, ale málokdy dosáhly podoby, která by zaujala jak odbornou veřejnost, tak diváckou obec. Snad jedině Pouta dosáhla mnoha domácích ocenění, třebaže publikum také nijak zvlášť nezaujala. Ani televizními seriály (Život a doba soudce A.K., Svět pod hlavou) nedosáhl nějakého věhlasu. Avšak jeho poslední práce z loňského roku se ocitly v nenadálém průsečíku s reálnými událostmi, jmenovitě tragickou střelbou na filozofické fakultě. Proto jejich uvedení bylo dočasně odloženo.
Druhá řada seriálu Stíny v mlze totiž obsahuje epizodu s vražedným útokem ve škole. Rozuzlení této části – nazvané Snadné cíle – se navíc muselo přestříhat, protože původně ukazovalo, jak pachatel chladnokrevně střílel po dětech dříve, než na místo stihla dorazit policejní jednotka.
A rovněž podle skutečných událostí natočené drama LESNÍ VRAH – rovněž s copyrightem 2023 – se premiérového uvedení dočkal až 24. dubna 2024. V obou případech Špaček (u Lesního vraha zásluhou scenáristy a producenta Zdeňka Holého, filmového kritika a někdejšího děkana FAMU) postihl společné pozadí: poukázal na to, že pachatelé (fiktivní i skuteční) se na „velký hromadný čin“ připravovali spácháním „drobnějších“ méněčetných vražd. Potřebovali získat větší otrlost, ztratit jakékoli zábrany. Neboť také protagonista Lesního vraha, postupně si testující vůli zabíjet, hodlal v metru povraždit co nejvíce lidí, ale policie byla rychlejší.
Bez motivu
Lesní vrah spadá mezi díla, která zpodobňují nikoli obyčejné zločince, nýbrž rovnou vrahy. Tato móda k nám dorazila ze zahraničí, kde kvetou portréty dokumentární i hrané. Zpravidla se nesnaží vzbuzovat divácké sympatie (jako tomu bylo kdysi dávno v proslulé americké gangsterce Bonnie a Clyde). Dívají se nezúčastněně, často vyprávějí s protokolárním odstupem, přitom však těží z fascinace řekněme absolutním zlem. Na rozdíl od klasických divadelních her, ať již antických nebo alžbětinských, kde cesta ke zločinu je křivolaká a přeplněná emocemi, se novodobí vrazi vyznačují hlavně nedostatkem či rovnou absencí soucitu, lhostejností, mnohdy také motivačním vakuem. Vraždění jako by se jim stávalo prostředkem sebenaplnění, jako kdyby až takto dosahovali smyslu svých životů, které dosud považovali za zmatečné.
Lesní vrah popisuje – zřejmě docela věrně – osudy skutečně žijícího člověka. Viktor Kalivoda (1977-2010) však nikde není zmíněn svým příjmením, titulního (anti)hrdinu poznáme pouze jako Viktora. Špaček jej důsledně pozoruje zvenčí, zachycuje toliko tříšť jeho skutků, povětšinou bezpříznakových. Sotva vytušíme, jaké běsy zmítají jeho nitrem, jeho tvář sotva prozradí nějaké pohnutí – odečteme nanejvýš sebezničující samotu, omezenou komunikativnost. Zjevně si připadá, jako kdyby se ocital na konci psychických sil, dokonce rozhodnut skončit své bytí, ale současně nikdy nenalezne dost odhodlání takový čin provést, ať zvažuje skok ze železničního mostu nebo do ledové vody, ať se pokouší podřezat si zápěstí. Cílevědomost prokáže vlastně jen na střelnici…
Vrahův trénink
Oproti odborným posudkům, které mu přisuzovaly nadprůměrný intelekt, zde vyniká jakási průměrnost, navozená najmě účastí v „milionářské“ televizní soutěži. Namísto nedokončeného vysokoškolského studia, které opustil kvůli přesvědčení, že nic objevného mu nepřinese, je tu vypíchnut krátkodobý pobyt v policejním učilišti, jak vyjde najevo z rozhovoru s jeho někdejším spolužákem, jenž nyní slouží u silniční hlídky.
Viktora dozajista sugestivně ztělesnil málo známý Michal Balcar (před několika lety zaujal v pohádce Hodinářův učeň), jenž ohromuje schopností přimět diváka, aby si domýšlel, co se vlastně ukrývá pod Viktorovým do sebe uzavřeným zevnějškem. Minimalistický, jakoby nehnutý herecký projev vlastně koresponduje s anonymitou jeho vřazení do prostoru kolem něho, ať již jej sledujeme, jak sám prolézá lesními porosty, nebo při cestování dopravními prostředky, od matky vypůjčeným autem, ve vlaku nebo městskou hromadnou dopravou. Jakoby duchem nepřítomný skrývá při cestování metrem zbraň, aniž by našel odvahu ji použít. Proto se rozhodne tak říkajíc trénovat, postupovat po menších krůčcích, začít střelbou na zvířata i osamocené lidi, které náhodně potká. Sotva jej zastihneme, že by se někdy pousmál.
Bez výčitek svědomí
Tento vskutku mrazivý rozměr věrohodně přiblížil přední rumunský kameraman Oleg Mutu (spolupracoval např. s předním evropským režisérem Sergejem Loznicou), jenž sugestivně postihl, jak Viktora zakrývají objekty v popředí, jednou je to větev, jindy shluk lidí. A někdy se soustředí na pozadí (tedy na Viktora v pozadí), jindy cílí na bližší objekty, kdy rozostřené zůstává pozadí.
Také si všimneme, jak ponurou barevnou škálou i volbou záběrů, jednou statických, jindy v povlovném pohybu, evokuje netečnost jako základní výrazový prostředek – ostatně se nekochá ani zobrazením vražd. Neméně pozoruhodnou je zvuková kulisa, která místy prolíná „objektivní“ zvuk (rachot metra) se „subjektivním“ ponorem (pocit hučení v hlavě). A radím setrvat až do úplného závěru, kdy pod valícími si titulky slyšíme štěkot psa, který provázel poslední Viktorovu oběť. Je skutečně napínavé vyhlížet, zda muž zastřelí i toto zvíře či nikoli, zda znovu zazní výstřel.
Obávám se, že Lesní vrah jen stěží dokáže oslovit běžné, na klipovitě blikavé rozprávěnky zvyklé obecenstvo. Plně se odpoutal od běžných klišé kriminálních filmů. Odboural jakoukoli napínavou akčnost, dění plyne pozvolna a bez gradace, vévodí mu roztěkanost a mozaikovitost. Policie vstupuje do dění, aniž bychom tušili, jak Viktorovi přišla na stopu. Při výsleších dává najevo svou naprostou odtažitost, o svých činech hovoří otevřeně, ale bez jakékoli sebereflexe, bez výčitek svědomí. S tichou arogancí odmítá odpovídat na otázky, které podle něho nesouvisejí s vraždami.
Možná působivější než inscenačně kostrbaté výslechové scény by mohl být otevřený (hypotetický) konec, kdy by se ke všemu již odhodlaný zločinec vydal na cestu k metru, aniž by jej kdokoli zastavil…
