Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/geralt
FOTO: Pixabay/geralt
Máme tu řadu seriózních, standardních kandidátů na lidem volenou hlavu státu, což jsou úspěšní a známí vysocí politici a generálové. Jejich protikladem jsou kandidáti, které bychom v duchu názvosloví sociologa Maxe Webera mohli nazvat slovem charismatičtí. S tou výhradou, že občas může příliš malé charisma být právě tím, co jim brání v plném úspěchu.
Kandidáti tohoto typu obvykle pocházejí z prostředí mimo vysokou politiku a někdy nemají ani zkušenost s řízením velké organizace. Dohánějí to jinak, třeba penězi, popularitou ze showbyznysu, občanským aktivismem, charismatem a trendovostí, velkými sliby. Přes všechnu pestrost je spojuje ostrá kritika dosavadního politického vedení. Zdaleka nejsou bez šance. Donald Trump ve Spojených státech dokázal, že tento typ politiků to dnes může dotáhnout až k nejvyšší myslitelné moci.
Mezi prezidenty či premiéry tohoto typu lze dále počítat například Zuzanu Čaputovou na Slovensku, Emmanuela Macrona ve Francii nebo Volodymyra Zelenského na Ukrajině. V našich přímých prezidentských volbách se takovýchto uchazečů objevilo mnoho. Zejména to byli Jan Fischer, Vladimír Franz a Táňa Fischerová v roce 2013 a Jiří Drahoš, Pavel Fischer, Michal Horáček a Marek Hilšer o pět let později. Tehdy se jeden z nich, Jiří Drahoš, dokonce dostal do finále, kde ovšem ve střetu s fyzicky zchátralým a alkoholismem poznamenaným profesionálním politikem pohořel.
Protože veřejnost mnoho charismatických kandidátů odměnila popularitou a úspěchem v senátních volbách o něco později, můžeme vzít jed na to, že i do dalších prezidentských voleb se několik takových chystá. Zapamatujte si jména Danuše Nerudová a Klára Long Slámová. A samozřejmě se do hry chtějí vrátit i někteří veteráni minulých voleb, kteří mají pocit, že nedostali dost velký výprask. Důležitý poznatek o charismatických kandidátech je ten, že mají největší naději na úspěch v situaci, kdy je společnost rozervána spory, lidé jsou dlouhodobě nespokojení a prestiž zavedených politiků je oslabena skandály. Jejich úspěch je tak určitým indikátorem politické nestability. Jsou projevem naděje voličů, že se nestandardním způsobem podaří vyřešit to, co se obvyklými způsoby nedaří zvládat.
Taková situace byla i v Česku během minulých a předminulých prezidentských voleb, nejlépe ji však využil zkušený politik Miloš Zeman, který se díky předchozímu odpočinku na Vysočině dokázal úspěšně prezentovat jako člověk nepatřící do systému a stáhnout hlasy nespokojených lidí na sebe. „Charismatik“ Andrej Babiš se však v té době a z podobných důvodů dokázal vyšvihnout do funkce premiéra. Domnívám se, že příští české prezidentské volby by mohly být trochu jiné. Levice se dokázala konsolidovat v hnutí ANO 2011 a pravice ve dvou koalicích, které snad zase získaly zpět část důvěry poškozené krachem Nečasovy vlády.
Jestliže v roce 2013 kandidát sociální demokracie získal 16 procent hlasů a kandidát ODS dokonce jen 2,5 procenta hlasů, což byl pro obě doposud dominantní strany ohromný šok, tak v příštích prezidentských volbách by snad případní standardní političtí kandidáti ANO 2011 a spojených pravostředových koalic mohli doufat v daleko lepší výsledek. Problém ovšem je, že pravostředovému kandidátovi mohou charismatici typu Danuše Nerudové nebo Marka Hilšera ubrat tolik hlasů, že se neprobojuje do druhého kola. Prezidentské finále mezi Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou tak zdaleka není vyloučené. Pokud by však k něčemu podobnému došlo, mohla by si za to pravice sama tím, že dokáže vygenerovat tolik skvělých kandidátů, ale s velikým egem a o něco menšími politickými schopnostmi.
Byl by to tedy spravedlivý trest.
