Petr Robejšek se na svém blogu na Aktuálně.cz také vyjádřil k syrským dětem. Trochu ve stylu katechismu, otázka odpověď. Máme tak pozoruhodný vhled do hodnotového světa profesora a mentora Petra Robejška.

Jak se dozvídáme, jde především o princip. Jak dojde na principy, většinou se zjistí, že něco nejde. Je to podobné, jako když politici o něčem řeknou, že by to nebylo špatné, ale že je to „nesystémové“. Protože zavést něco systémového se většinou ukáže jako prakticky nemožné za života zúčastněných, neudělá se nic, ale těžko někomu něco vytknout.

Robejšek píše: „Co když řeknu, že s paní poslankyní souhlasím, ale jen když přijmeme jenom 48 osob. A proč ne 51 a proč ne tisíc? Co to je za podivnou magii čísel? Paní poslankyně nechápe, že nejde o počet, ale o princip.“

Jde samozřejmě o princip. Jenže o jiný. Principem je, že potřebným se má pomoci, o čísla nejde. Robejšek se ale drží toho, že naší politikou je nepřijímat nikoho a přes to nejede vlak. Ten princip je špatný. Robejšek vystupuje jako konzervativec. To je celkem v souladu s tím, co o českých takzvaných konzervativcích víme. Totiž že přes své proklamace jsou to v podstatě bezhodnotové figury, které neustále z nedostatku hodnot (tradičních) obviňují ty druhé.

Robejšek dále praví: „Když se tito politici chtějí dojímat nad lidskými osudy, tak ať si na aktualne.cz projdou studii o chudobě v Česku.“ V podstatě je to pořád kolem dokola ta samá mantra. Nejdřív se musíme postarat o naše a potom teprve o druhé. Taková argumentace je jeden ze způsobů jak neudělat nikdy nic, protože vždycky se najde někdo, o koho se společnost a bližní ještě nepostarali. Je to velmi pohodlné. Naši sirotci ovšem nebývají v takové situaci jako ti z řad utečenců, takže tenhle argument stojí dost na vodě.

Politikům konzervativní mentor doporučuje: „ Najdou pro sebe celou řadu úloh. Až je vyplní, tak mohou spasovat zbytek světa. Pro mě je jedna česká penzistka důležitější než sto cizích migrantů.“ Spasovat je hezké slovo. Ještě mohl napsat třeba spásat, jako když je dobytek na pastvě. Politik ovšem nemá nikoho ani spasit, ani spasovat, ani na nic napasovat, ale normálně lidsky jednat bez hrůzy z toho, aby mu Tomio nepřebral nějaké hlasy. Politici to ale dělají, takže jsme svědky prakticky úplné okamurizace české politiky.

Robejšek řeší i populární české slovo „dočasně“, tedy že by tu děti byly na nějakou dobu: „Co to je dočasně? Do dospělosti nebo do penze? Nebo paní poslankyně neví, že výchozí země často odmítají přijmout své občany zpět a také to, že i oni sami odmítají odejít. A co když se najednou objeví pohřešovaný rodič včetně celé velkorodiny?“

Když se objeví pohřešovaný rodič, bude to samozřejmě dobře. Pak by mohl požádat o azyl nebo ochranu. Jeví se ale pravděpodobnější, že by pohřešovaný a nejspíš mrtvý rodič spíše vstal z mrtvých. To se zatím v historii stalo u dcery Jairovy a Lazara vzkříšených Ježíšem a v případě Ježíše samotného, pak ještě u Tabity vzkříšené apoštolem Petrem. Čistě z důvodů pravděpodobnosti není asi nutné brát tyhle události jako něco, co by mělo ovlivňovat naše rozhodování. Jak víme, dle staré zásady se z výjimek neodvozuje pravidlo.

Pak nám ještě Petr Robejšek říká, že: „Změna naší migrační politiky je v rozporu s tím, co si přeje drtivá většina našich občanů; žádné migranty z nesourodých civilizací. A demokracie má prý cosi společného s míněním většiny… Přijímat migranty, ačkoliv nesouhlasíme s proimigrační politikou některých zemí, je protiřečivý signál. A dodává další povinnou poznámku, že „většina členů Evropského parlamentu“ je „odcizena“ od „normálních lidí, které prý reprezentují“. Ještě tam chybí, jak jsou europoslanci odtrženi od pracujících mas.

Jistě, demokracie má „cosi společného“ s principem většiny. Jenže liberální demokracie (kterou tak nenávidí lidé jako Klausové, Orbán a další) není to samé jako hlasování. Demokracii „bez přívlastků“ mají i v Rusku. Tam se volí pořád a Putin z nějakého důvodu všechny válcuje. Hádejte, proč to tak je. Kdybychom se drželi mínění většiny, máme dodnes u nás trest smrti. Ostatně pro pobavení se můžeme podívat na žebříček politiků podle občanské přízně (červen 2018, STEM). První pětice: Babiš, Faltýnek, Bartoš, T. Okamura, Filip. Jako samozvaní elitáři z toho máme zvláštní pocit.

Podstatné ale je, že brát v úvahu mínění lidu ohledně etických otázek by nemuselo občas vést k dobrým koncům. Když už se konzervativci tolik odvolávají na tradiční hodnoty, nemuseli by se najednou přizpůsobovat proměnlivým náladám dosti dezinformované veřejnosti. Takhle už jsme se demokraticky dočkali Gottwalda a dodnes jsme se z toho úplně nevzpamatovali. Lidé by ostatně politiky brali vážněji, kdyby neviděli, že jsou to jen panáci, co se přizpůsobují průzkumům.