Slovenský premiér Robert Fico FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / V pátek večer při oslavě výročí Cyrila a Metoděje na hradě Devín u Bratislavy vystoupil poprvé od atentátu osobně před veřejnost slovenský premiér Robert Fico. Zlatým hřebem jeho projevu bylo, když označil liberalismus za „rakovinu“. Příkop, který rozděluje (nejen) slovenskou společnost, slovenský premiér zásadně prohloubil.
Fico na výročí prohloubil příkop rozdělující slovenskou společnost. Sklidil úspěch. Účastníci oslav Fica přivítali potleskem vestoje, a premiér předvedl obdivuhodnou vitalitu. Přes nedávné dost děsivé zranění při řeči stál. A to je jediné pozitivum, které při svém projevu předvedl. Jinak bylo jeho vystoupení vyhlášením války opozici, svobodě, a obávám se, že i demokracii.
Prohloubil příkop rozdělující slovenskou společnost, jako kdyby to výročí neznamenalo výročí příchodu kultury do Čech a na Slovensko. Mluvil, jako by byl na ustavující schůzi nějaké nesnášenlivé, ultrakonzervativní a nacionalistické politické strany. Z lidského hlediska je pochopitelné, že atentát na svou osobu chápe jako mimořádnou křivdu. FORUM 24 psalo jak o tom útoku, tak o odmítavých reakcích na atentát od skutečně široké veřejnosti – včetně médií a slovenské opozice. Slovenský tisk (po pravdě) psal, že atentát byl ránou do srdce slovenské společnosti.
Ona to skutečně mimořádná křivda, naprosto nechutný čin a rána do srdce společnosti byla – jako každý atentát na demokratického politika, v demokracii neomluvitelné násilí. Ale Ficův projev budil dojem, jako by se chtěl za ten atentát mstít opozici. Demokratické opozici. Přitom extrémní polarizaci slovenské společnosti a nárůst nenávisti v ní, která skutečně mohla atentátníka povzbudit k jeho odpornému činu, vyvolal z velké míry právě tábor Roberta Fica samotného.
Prázdné fráze o Slovanstvu
Přes veškerou (a nijak nepředstíranou) úctu k člověku, který jen pár týdnů po pětinásobném zástřelu břicha dokáže přednést osmnáct minut trvající projev vestoje, byla první polovina Ficova projevu plytkým plácáním o významu výročí Cyrila a Metoděje, kde Fico opakovaně brnkal na strunu Slovanstva, přestože oba muži, kteří nám donesli písmo, pocházeli z tehdy řecké Soluně. A Řekové opravdu Slovany nejsou.
Pak slovenský premiér připomněl úlohu církve pro současné Slovensko, pro současný slovenský stát. Až po deseti minutách projevu změnil téma – a ta změna byla opravdu ke zlému. Vyzval k vybudování „společné hráze proti liberalismu, který se šíří jako rakovina“. A že takové – navíc mladé – ideologie poškozují Slovensko. Fico prý nechce, aby Slovensko dělalo ze západní civilizace karikaturu. A už byl u toho, co považuje za onen, dle jeho slov, „jed, který se šíří“.
S Orbánem do Kyjeva a Moskvy
Pochválil si, že je ve slovenské ústavě zakotveno manželství jako svazek muže a ženy. Tedy – ač to neřekl výslovně – že na Slovensku, které nechce být karikaturou Západu, žádná stejnopohlavní manželství nebudou. Přitom stejnopohlavní manželství nejsou karikaturou, ale kulturní a civilizační vymožeností Západu. Civilizačního okruhu, který dospěl k vysoce civilizovanému poznání, že stát nemá co lézt lidem do postele. Že stát nemá své prsty strkat lidem až do ložnic. Že sexuální orientace i to, s kým kdo uzavře celoživotní svazek, což obvykle nazýváme manželstvím, je privátní záležitost. A stát ten svazek jen „parafuje“, zaknihuje, neurčuje, kdo si koho smí či nesmí vzít, pokud jde o dospělé svéprávné lidi.
Přesto Fico zcela jasně, a vzhledem k obsahu slaveného výročí Cyrila a Metoděje zcela neadekvátně, to stejnopohlavní manželství chápe a deklaruje jako konec civilizace, konec – či karikaturu – západní kultury. Zjevně nechápe, že ona úloha a zvyklosti církve (což se samozřejmě týká i manželství) je a má být důležitá jen pro ty občany, kteří se k té církvi hlásí. A že i to, zda se kdo k jaké církvi hlásí či nehlásí, je privátní záležitostí – na Západě, v euroatlantickém kulturním okruhu. A že církev, ke které se hlásí jen někteří, nemá co mluvit do života těm ostatním.
Možná ještě závažnější než „rakovina liberalismu“ však byl Ficův výrok: „Chtěl bych vyslovit obdiv maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi za to, že neváhal a jel jak do Kyjeva, tak do Moskvy. Kdyby mi to zdraví dovolilo, rád bych se k němu připojil. Mírových jednání, mírových iniciativ, není, opakuji, není nikdy dost.“
Premiér Fico zapomněl, že Západ s teroristy nevyjednává – a když ano, tak za velmi striktních podmínek. Ne tím stylem, že by toho teroristu navštívili politici u něj doma. U něj doma, v hlavním městě Západu nepřátelského impéria. Taková návštěva totiž může – a ta Orbánova v Moskvě zcela jistě bude – těmi teroristy zneužita. Tak, jako Orbánovu návštěvu zneužije terorista Putin, který ji bude vykládat pro celé Rusko i zbytek světa interpretovat jako servilitu, slabost Západu, a jako ochotu Západu přimět Ukrajinu k potupné kapitulaci a odevzdání jak svých území, tak své mezinárodní politiky do rukou Ruské federace.
Fico zasel strach
Moje hodnocení Ficova projevu není výkřikem volajícího na poušti. Spíš mám strach, že nic zásadně jiného k Ficově projevu vůbec nikdo neřekl. Protože ono se k němu nic moc jiného říct nedá. Podle ČTK to viděl stejně i šéf nejsilnější slovenské opoziční strany Progresivní Slovensko Michal Šimečka. A také Branislav Gröhling, předseda další opoziční strany Svoboda a solidarita, to viděl úplně stejně. Také oba nejvíc vyděsil ten výrok, že liberalismus je rakovina.
A projev stejně vyděsil i řadu slovenských a českých politických komentátorů. Ono bylo proč. První vystoupení Roberta Fica před veřejností po atentátu totiž ukázalo, že se má Slovensko i Evropa čeho bát. Fico oficiálně oznámil, že se jako slovenský premiér přestává hlásit k hodnotám Západu. K tak důležitým hodnotám, jakou je individuální svoboda. A že vidí a chce budovat Slovensko jako stát, kde důležitější než svoboda občanů je názor církve. I pro nevěřící. Což je stav, který – byť tam jde o jinou církev – panuje v Ruské federaci.
Něco velmi podobného říká – byť samozřejmě primitivnějším a násilničtějším slovníkem – Vladimir Putin. A svým obdivem k Orbánově cestě do Ruska Fico tu svou ideovou blízkost s Východem potvrdil. Slovensko se vydává cestou, která je – protože ta země je členem EU i NATO a platí eurem – zásadní hrozbou pro jednotu Evropy, a stejně tak zásadní hrozbou pro evropskou integritu při pomoci Ukrajině a čelení stále rostoucí vojenské hrozbě Ruska.
