Roger Waters, někdejší člen skupiny Pink Floyd, podporuje Putinovo Rusko FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
Rapper a politický marketér Oto Klempíř v rozhovoru pro CNN Prima News (11. 3. 2023) odpověděl na otázku, zdali je správné, aby v Česku koncertoval Roger Waters, bývalý hudebník ze slavné rockové skupiny Pink Floyd, kterému byly zrušeny koncerty v Polsku z důvodu jeho podpory imperiálních nároků Ruska, prohlášením, že „bychom neměli někoho soudit za jeho názory“.
Pokud tedy známý hudebník a politický aktivista Roger Waters oslovil na žádost Ruska Radu bezpečnosti OSN jako jeho pověřený zástupce a hájil Putinovy imperiální zájmy, pak je to podle Klempíře pouze prezentace „názoru“, a to bez ohledu na mezinárodní instituci, v níž svou řeč pronáší, a bez ohledu na to, že cílem OSN je mírové soužití států celého světa, a nikoliv potvrzování imperiálních nároků.
Když britský hudebník v intencích Putinova výkladu historie tvrdí, že Ukrajina „není pořádným státem“, nebo když ve svém dopise adresovaném vůdci Ruska rozdává z cizího a souhlasí, aby si Ruská federace ponechala ukrajinská území z důvodů „bezpečnosti ruskojazyčného obyvatelstva Krymu, Doněcka a Luhanska“, je to podle Klempíře prostě jenom „názor“. Lze tudíž očekávat, že rocková nostalgie, která v květnu 2023 ovládne pražskou O2 arénu, bude v přestávkách mezi skladbami doplňována Watersovými „názory“ v duchu putinovské rustalgie.
Nová politika fantasmatu
Hlubší vhled do povrchního myšlení a mluvení, jež má moc nad Klempířem, nabídl už rozhovor, který s rapperem vedla novinářka Renata Kalenská pro časopis Reflex v roce 2014, v němž nechybí sebezdůraznění osobních nadpřirozených schopností: „Za ta léta, co se pohybuju v byznysu a marketingu, jsem si nějaký šestý smysl už vypracoval.“
Na otázku novinářky „Děsí tě Putin?“ za pomoci šestého smyslu odpověděl: „Ne. Vůbec. Dle mého názoru se Vláďa chová velice imperiálně rusky. Jako by nikdy nebyl v KGB. On si prostě našel tu linii, že navazuje na imperiální carské Rusko. Což znamená jednu věc – on sjednocuje!“
Jenže pokud by Putin nebyl v KGB, proč by například v dubnu 2005 ve svém výročním projevu k národu tvrdil, že „rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“? A kdyby nebyl v KGB a neznal její zpravodajskou práci, jak by mohl dosáhnout významného úspěchu v podobě ovlivnění referenda o pokračování nebo ukončení členství Spojeného království v EU v roce 2016 a voleb v USA ve stejném roce?
Oto Klempíř také tvrdí, že „komunisti už v podstatě neexistujou“, a nabádá, aby se lidi probudili a nevymezovali vůči komunistům a komunismu. Jenže lidé, kteří se na Ukrajině v roce 2022 probudili do války, spatřili na ruských tancích i sovětské vlajky.
Navíc v současné době touží po moci nová generace českých politiků, jako bývalý vedoucí pražské organizace mladých komunistů Tomáš Nielsen a současný předseda strany PRO Jindřich Rajchl. Jindřich Rajchl se nejen identifikoval s putinovskou ideologií a jazykem, a proto hovoří o „speciální operaci“ Ruska na Ukrajině a vystupuje proti dodávkám zbraní na Ukrajinu, ale je zároveň posedlý představou, že po násilných občanských protestech se brzy stane premiérem. Jeho přání vládnout se pro něho samotného stalo halucinačním objektem. Předseda strany PRO Jindřich Rajchl v médiích také zdůrazňuje, že je právní expert, a například tvrdí, že pokud by za války někdo zabil Josepha Goebbelse, pak je to z hlediska práva „špatně“.
Žijeme ve fantasmatickém světě, a když někdo přijde o nohy – nebo bývalá komunistická společnost přijde o své mocenské údy, podobně jako Rusko přišlo o mnohá území – ještě to neznamená, že se nohy či komunismus stejně jako ztracená území nestanou pocitově fantasmatickou součástí jedince, společnosti nebo údajně „zmrzačené“ totalitární veleříše.
Nejen Putinova politika, ale i poslední demonstrace skupiny Česko proti bídě, vedená Jindřichem Rajchlem a Tomášem Nielsenem a zakončená pokusem o násilné vniknutí do Národního muzea a stržení ukrajinské vlajky, představují novou politiku fantasmatu, která se vyznačuje obecnými strategiemi i konkrétními politickými cíli:
– legitimizovat ve veřejném prostoru primitivní fantasma moci a vládnutí,
– nebát se uchopovat společenské problémy i na základě společenského násilí, neboť podle Karla Marxe násilí funguje jako lokomotiva dějin,
– provozovat politiku každodenního populistického přitakávání nejrůznějším nenávistným společenským fantasmatům pod rouškou politiky „PRO“ občany,
– relativizovat fašistickou politiku putinovského Ruska,
– z pozice nacionální ideologie zpochybňovat oprávněnost existence Evropské unie.
StB: Zakládám skupinu, nechcete si zahrát?
Když se Renata Kalenská zeptala Oty Klempíře: „Vadí ti, pokud byl Babiš spolupracovníkem StB?“, odpověděl opět v duchu šestého smyslu: „Nevadí.“ A ve stejném duchu vysvětlil, že ví, že Andrej Babiš „má určitou hloubku“, a posléze se svěřil: „A já mu vlastně fandím!“
O tom, že spolupracovníkem StB byl i sám Klempíř, novinářka buď nevěděla, anebo nenašla odvahu, aby se v souvislosti s poslední položenou otázkou zeptala i na jeho spolupráci s StB. Oto Klempíř podepsal závazek o spolupráci s československou kontrarozvědkou v roce 1984 a do roku 1985 poskytl StB „řadu poznatků vlastnoruční formou v rámci projektu ‚ODPAD‘“, z nichž bylo zpracováno 77 agenturních zpráv, které byly „nezkreslené a objektivní“. Poskytoval informace na tzv. závadovou „volnou mládež“, konkrétně na „úpadkové hnutí“ punk-rocku, anarchismu a zaměřené proti mladým lidem, kteří se podílejí na vytváření „protispolečenských i protistátních nápisů na různých místech Prahy“ nebo kteří „inklinují k užívání narkotik a psychotropních látek“, vlastní „protistátní tiskoviny“ a třeba ilegálně drží i zbraň.
Klempířovo angažmá bylo pro StB prospěšné například v případě pankáče a anarchisty Petra Formana, kdy ze strany tehdejších úřadů došlo nakonec k jeho trestnímu stíhání, a to na základě celé řady trestných činů. V případě vysokoškoláka a pankáče Jakuba Košíka, který rozšiřoval marihuanu, nedošlo k tzv. trestní „realizaci“, protože se po nátlaku ze strany StB stal raději jejím agentem. Oto Klempíř byl oficiálně získán ke spolupráci na jaře 1984 ve Štěpánské vinárně, ale už od února se každý týden scházel s StB a tehdy obdržel i finanční odměnu 500 Kč. Druhou odměnu dostal ve stejné výši „za pomoc při realizaci“ Martina Schneidera. Klempíř poskytl informace i na Amrita Sena, pozdějšího zpěváka skupiny Michaelʼs Uncle, a další své známé.
V březnu 1985 byl několika svými přáteli ve vinárně U Tří zlatých lvíčků fyzicky napaden, protože byl jimi podezírán, že spolupracuje s StB. Spolupráce byla oficiálně ukončena až v září 1985, a to proto, že trpěl „obavami z vyzrazení spolupráce a z kompromitace své osoby v zájmovém prostředí“ a psychickými potížemi „následkem intenzivní spolupráce s orgány MV“.
V roce 2019 Oto Klempíř sice veřejně přiznal, že byl agentem StB, jenže svou spolupráci vysvětloval jako čistě vynucenou. Nabízí se ale otázka, jakým násilným způsobem ho StB donutila například k tomu, aby od ní opakovaně bral peněžní odměnu.
Domluvené heslo ze strany StB znělo: „Dověděl jsem se od krejčího, že jste dobrý hudebník, zakládám skupinu, nechcete si zahrát?“ V tomto kontextu je srozumitelné i současné prohlášení Oty Klempíře na adresu proruských „názorů“ Rogera Waterse: „Nepátrám příliš po tom, co je který hudebník zač.“ Jinými slovy: stačí být dobrým hudebníkem, mít chuť si zahrát a „noty“, podle nichž se pak bude hrát, ať klidně píšou jiní, třeba až v Rusku.
Anticharta a AntiUkrajina – idioti hudby a prezidenti zapomnění
Oto Klempíř se snaží už dlouhá léta o smířlivost a kompromisní pohled na politiku, proto mu u Andreje Babiše nevadí spolupráce s StB, neodsuzuje ani politický marketing Marka Prchala, protože je to „profesionál“ (navíc i kamarád), a stejným způsobem nahlíží i na aktivity Rogera Waterse: „Watersova hudba je tak fascinující, že z mého pohledu obstojí i sama o sobě. Vůbec mě nezajímá, co její autor řekl, co provedl.“
V roce 2021 vznikla petice českých historiků a badatelů proti snaze vedení Kongresového centra reinstalovat do veřejného prostoru monumentální pětimetrové komunistické bronzové sousoší od sochaře Jana Hány s názvem Radostný den, které bylo po roce 1989 odstraněno. Obhájci tohoto komunistického díla obdobně tvrdili, že se jedná především o kvalitní profesionální artefakt, který obstojí sám o sobě bez ohledu na historický kontext.
Jenže žádný „svět o sobě“ neexistuje. I Gustáv Husák potřeboval svého Karla Gotta jako zástupce Anticharty a Vladimir Putin potřebuje Rogera Waterse jako globálního reprezentanta pro svou kampaň AntiUkrajina. Proto spisovatel Milan Kundera napsal v exilu v roce 1978 na adresu Husáka a Gotta: „Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“ Mělo by nám opravdu stačit, že je někdo jen profesionálem, odborníkem nebo expertem, bez ohledu na to, že je v dalších důležitých oblastech života „idiotem“?
Oto Klempíř není proruský aktivista, naopak různým způsobem podporuje Ukrajinu, „jenom“ se řídí šestým smyslem jako značná část české společnosti a hraje podle „not“ společenských „fachidiotských“ stereotypů. Proto mu zásadně nevadí Watersovy proruské názory podporující fašistický režim, fandí Babišovi a neodsuzuje Prchala.
Výpověď z ghetta dějin aneb Když dějiny „rappují“
Oto Klempíř zároveň tvrdí: „Být ale angažovaným českým umělcem ve 21. století mi přijde poněkud trapné. Co chcete politicky proklamovat?“ Rapper uznává jen zahraniční angažované umělce, jako je třeba Bono z U2, a to jen proto, že Irsku přiznává jakousi „opravdovou“ historii v podobě národní tragédie, neboť „Irové si hodně vytrpěli kvůli Angličanům a hladomoru“. Vzhledem k našim dějinám je podle Klempíře angažovaný umělec spíše trapností, protože jsme podobnými „hrůzami neprošli“.
Už 14. března 2023, tedy v den vzniku Slovenského státu v roce 1939, který kolaboroval s nacistickým Německem a přičinil se o vyvraždění a vyhnání desítek tisíc spoluobčanů, vydala hudební skupina Drť digitální projekt s názvem Kruh alebo špirála?, v němž undergroundovým způsobem „rappuje“ 77letý Fedor Gál. Jeho texty jsou angažovanou osobní výpovědí člověka, který chrlí svůj hovorový jazyk odporu prostřednictvím důležitých historických milníků, jako je rok 1945, kdy se narodil v koncentračním táboře v Terezíně nebo kdy na pochodu smrti ve stejném roce zemřel jeho otec; pochod smrti Gál reflektuje nejen jako metaforu života, ale i jako příběh svého otce.
Fedor Gál expresivně vzpomíná i na rok 1968, kdy na schodech Univerzity Komenského v Bratislavě spatřil 15letou Margitu Danu Košanovou, smrtelně zraněnou střelbou sovětských vojáků. Lamentuje nad rokem 1989 vyznačujícím se svobodou bez zodpovědnosti a připomíná i svůj následný exil do Česka v roce 1993. Nevyhýbá se ani kritice současného ruského imperialismu, který část česko-slovenské populace podporuje. Podobně jako první rappeři v Americe útočí i na povrchní sdělení mainstreamového světa, na falešné politické obsahy a zároveň se snaží vyrovnat s rasismem.
Nejde ale o rappování založené na jednoduché rytmizaci, rýmování a hraní si se slovy ani o stylizované autobiografické vyprávění v komerčním smoothjazzovém stylu à la Iceberg Slim. Přesto projev a estetika tohoto projektu, za kterým stojí hudebník a skladatel Miroslav Tóth, odpovídá hluboké angažované a stylově undergroundové výpovědi z ghetta dějin, neboť vyjadřuje osobitý protest proti politice statu quo, kterou zosobňuje právě rocker Roger Waters a další.
Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
