O skutečném obsahu a průběhu setkání náčelníků generálních štábů Turecka, Ruska a USA v Antalii (Jednání tří generálů v Turecku, F24 z 8. března) není veřejně známo nic. V době ustavičných „úniků“ informací to není úplně obvyklé, ale je to tak správně. Vzhledem k postavení všech tří náčelníků se dá usuzovat, že neprojednávali taktické varianty postupu v terénu, ale že měli od svých prezidentů jasné strategické zadání. To bylo s největší pravděpodobností vypracováno už předtím bilaterálně diplomatickou cestou.

V Antalii si měli generálové nejspíš „srovnat noty“, dohodnout základní parametry dalšího postupu a připravit hlavní rysy variant spolupráce na dobu po skončení vojenských operací. Na čem se dohodli jejich prezidenti a jakou formu dali produktu generálové, to se budeme dozvídat postupně. Nikdy se ale nedozvíme, co z nadcházející reality bylo předem připraveno a co je důsledkem střetu plánu se skutečnou situací. Pokud ovšem na konci zmizí IS ze Sýrie (a snad i z Iráku) a dojde k zastavení bojové činnosti znepřátelených syrských frakcí, nikdo se na detaily ptát nebude.

To možná nejvíc zajímá tureckou stranu, protože její angažmá v Sýrii je primárně součástí bojových akcí na tureckém území. Ne proti IS, ale proti kurdským organizacím, které souběžně bojují mimo Turecko proti IS. Kurdové jsou tak na jedné straně pomocníci spojenců Turecka, na straně druhé jsou prohlášeni za arcinepřátele tureckého státu. Turecko opakovaně a důsledně deklaruje své rozhodnutí netolerovat žádné jednotky spojené s PKK nebo PYD. V Sýrii se je snaží zatlačit za Eufrat a v Turecku zcela eliminovat. Zdá se, že dokud se turecký zájem nedostává do konfliktu s postupem jeho spojenců, mají Rusko a USA pro turecký postoj něco jako pochopení.

Turecko není velmocenský hráč, ale jeho přítomnost na schůzce byla logická. Nejen proto, že se vojensky angažuje na syrském území – to je konec konců „turecká hra“, kterou může Ankara dokonce i jen vydávat za boj proti islamistickým teroristům – ale hlavně proto, že Turecko je součástí řešení širšího problému. Zvlášť když vezmeme v úvahu všechny potvrzené i nepotvrzené zvěsti o spolupráci turecké tajné služby s Islámským státem, o kšeftech s iráckou ropou a o léčení džihádistů v tureckých nemocnicích. Turecko má samozřejmě zájem jak na zklidnění situace na území svých dvou sousedů, tak na dobrých vztazích s Ruskem a USA.

Pravděpodobné výsledky antalijského jednání můžeme sledovat už teď. Některé možné důsledky případného úspěchu „trojspolku“ v Sýrii a Iráku dělají stratégům i politikům starosti také už dnes. Ruským, tureckým, americkým a nejvíc asi izraelským.

Někteří analytici spekulují, že ostentativní výroky o společné akci ve městech Rakká a Manbidž měly za cíl odvést pozornost od hlavního bodu náčelnické schůzky. Tím by měla být zásadní strategická dohoda mezi Ruskem a USA o budoucím uspořádání na syrském a iráckém území, a o vymezení něčeho jako sfér vlivu mezi oběma velmocemi.

Když uvážíme výroky a postoje současné americké administrativy k Rusku (očištěné od bahna a pomluv ze strany poražených demokratů), asi by nějaká podobná předběžná dohoda nepřekvapila. Těžko si také dokážu představit, že by jakákoli strategická dohoda dvou členských zemí NATO s Ruskem nebyla prodiskutována i na relevantních místech v NATO.

Současná návštěva tureckého prezidenta v Rusku se zdá potvrzovat tezi o existenci strategické politické dohody mezi účastníky antalijské schůzky. Indikátorem nejsou jen ekonomické a další dohody, podepsané během návštěvy, ale také složení delegací. Není obvyklé, aby se rutinní bilaterální státní návštěvy účastnili vedle ministra zahraničí, obrany a ekonomických ministrů také náčelníci generálního štábu a šéfové tajných služeb.

Turecko bude v každém případě součástí řešení syrské občanské války a války proti IS v Iráku pro svou strategickou polohu a pro své historické i současné vazby v teritoriu. Součástí řešení ale musí být také Izrael (turecko-izraelské vztahy momentálně prožívají neobyčejně dynamický pozitivní vývoj) a Jordánsko. Jejich zástupci v Antalii nebyli (pokud víme) a jednání s nimi zřejmě probíhá především po diplomatické linii.

Na izraelské straně budí obavy zatím ojedinělé epizody u syrsko-jordánských hranic, naposledy koncem února letošního roku. Akce nesou stopy strategického postupu obvyklého pro IS v situaci, kdy na nějakém místě (třeba v Mosulu a Rakká) ztrácí půdu pod nohama a chystá se přesunout své aktivity někam jinam. V tomto případě možná do Jordánska, které má velké ekonomické i sociální problémy se statisíci syrských uprchlíků a kterému se za cenu jen velkého úsilí daří udržet aspoň nějakou stabilitu. Stačí se podívat na mapu, s kým vším Jordánsko sousedí, a můžeme pustit svou fantazii na strašidelnou pouť.

Případná destabilizace Jordánska by byla přímým ohrožením Izraele. Dá se předpokládat, a na to člověk nemusí být zrovna velký stratég, že jakákoli ozbrojená reakce Izraele na skutečný nebo otevřeně připravovaný útok ze syrského nebo jordánského území by měla potenciál rozpoutat konflikt. Ten by dosáhl opravdu velkých rozměrů a s úplně jiným politickým základem, než je tomu v případě Sýrie. Je vysoce pravděpodobné, že i o této variantě diskutovali generálové v Antalii.