ANALÝZA / Staré přísloví říká, že „válka je soudním dvorem panovníků“. O žádné jiné válce to neplatí více než o probíhajícím zápase arabských teroristů s Izraelem. Využívají totiž i ohýbání mezinárodního práva, což bude mít trvalé důsledky. Dívejme se na tuto válku jako na hlasování v parlamentu, protože do budoucna budeme mít taková pravidla vedení války, která se teď prosadí.

Zejména palestinští teroristé a jejich západní podporovatelé jsou touto taktikou tak proslulí, že pro jejich metodu vzniklo i nové slovo: lawfare. Tedy cosi jako „válka vedená prostřednictvím soudů“. V případě této taktiky většinou nezáleží na výroku soudu, důležitější je mediální povyk, který kolem toho vznikne. Co na tom, jestli žaloba neziskovky al-Haq, Amnesty International, nebo Human Rights Watch u soudu neuspěla? Důležité je, že média jejich obvinění rozšířila a vytvořila v mysli lidí podprahovou asociaci: Izrael rovná se genocida civilistů.

Při obviněních vznášených během války, která začala genocidním útokem Hamásu 7. října 2023, však žalující skutečně usilují o soudní vítězství. Jelikož svoje aktivity šíří i v České republice a svými asociativními odsudky diskreditují naši demokratickou vládu i každého, kdo stojí na straně Izraele, rád bych v tomto článku probral konflikt z hlediska mezinárodního práva. Snad tím získáte munici proti stále opakovaným tvrzením, že Izrael porušuje mezinárodní právo, nebo páchá genocidu civilistů.

Koho chrání lidská práva?

Na prvním místě mezi argumenty stojí tvrzení, že Izrael obrannou válkou porušuje lidská práva. K tomuto argumentu se uchyluje i nejnovější počin našich levicových akademiků zveřejněný pod názvem Iniciativa za kritickou akademii. Jen na okraj uvádím, že nejde o žádné nové uskupení, ale o stále stejná jména, která stojí pod prohlášením z roku 2018 i pod výzvou osobností z 6. února 2024.

Nuže, tvrdí-li někdo, že v konfliktu dvou stran je jen jedna z nich chráněna lidskými právy, ignoruje úmyslně skutečnost, že lidská práva chrání i druhou stranu střetnutí. Právní charakter lidských práv pak spočívá právě v hranici mezi mými a vašimi právy, která je tímto postupem smazána. Na základě čeho by měli být lidskými právy chráněni pouze palestinští teroristé a civilisté a ne izraelští vojáci a civilisté?

Pokud se ptáme, kdo je chráněn lidskými právy během války, pak musíme vzít v potaz, že ve válce se zabíjí, takže lidskoprávní ochrana by musela spočívat v ukončení války. Jelikož však právní ochrana během války není zcela možná, musejí pravidla boje jisté násilí připustit, ale vymezují určité skupiny, jež jsou z násilí vyjmuty.

V přirozenoprávní teorii se od Grotia věnovala pozornost ochraně civilistů, ale v pozitivních dohodách o mezinárodním humanitárním právu od roku 1864 do roku 1929 se pozornost soustředila spíš na chování k vojákům zraněným a zajatým během boje. Teprve od konce druhé světové války se nový systém soustředí na „lidskoprávní“ ochranu osob, které se neúčastní boje, ať už jde o zraněné vojáky, nebo jakékoli civilisty.

Komu slouží mezinárodní právo?

Základem současného systému „mezinárodního humanitárního práva“ (IHL – International humanitarian law) jsou čtyři ženevské dohody z roku 1949. Z nich se jen poslední věnuje civilistům, ale všechny sdílejí tzv. common article 3, jenž shrnuje určitá minimální pravidla toho, co se všeobecně nesmí konat vůči osobám vyřazeným z boje. V každé z dohod je pod číslem 3 výčet zakázaných praktik: vraždění, mučení, braní rukojmích, ponižování a rozsudky bez spravedlivého procesu. Čtvrtá ženevská dohoda o civilistech pak tyto praktiky rozvádí ještě v bodech 13-46.

Potíž současného konfliktu spočívá v tom, že jde o boj státu s nestátním aktérem. Veškeré mezinárodní dohody ale zavazují státy, nestátní aktéři jako Hamás a Hizballáh jsou takříkajíc pod radarem mezinárodního práva. Ze strany arabských autoritativních režimů či Íránu pak od začátku tvorby tohoto systému probíhá snaha vychylovat normy ve prospěch nestátních aktérů, tak, aby demokratické státy pokud možno nic nesměly, zatímco nestátní aktéry by nic neomezovalo. Na ženevské dohody tak navázaly opční protokoly z roku 1977, v nichž se objevilo tvrzení, že národně osvobozenecký boj proti kolonialismu je vždycky mezinárodním konfliktem.

Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že stát bojující proti guerillám na svém území se musí řídit omezeními danými mezinárodními dohodami, zatímco guerilly nemusejí nic. USA se po útocích z 11. září vydaly cestou neuznávat boj proti terorismu jako mezinárodní konflikt, aby teroristé nemohli požívat ochranu poskytovanou válečným zajatcům.

Tento přístup vyjádřilo rozhodnutí SCOTUS v případu Hamdan versus Rumsfeld z roku 2006. Naproti tomu Izrael se rozhodnutím izraelského nejvyššího soudu v kauze „targetted killing“ z roku 2006 přihlásil k tezi, že každý konflikt s teroristy mimo hranice Izraele považuje za konflikt mezinárodní. Snaží se tím donutit teroristy k tomu, aby byli také vázáni mezinárodním právem.

S jednou rukou svázanou za zády

Postoj Izraele je zdánlivě sebevražedný, nutí se tím sám k boji s jednou rukou svázanou za zády. Jenže je při tom třeba vzít v potaz, že izraelská armáda (IDF) sama sobě už předtím uložila přísná vnitřní pravidla, vyjádřená jednak v etickém kodexu „Purity of arms“, dále v řadě pravidel k ochraně palestinských civilistů. Dodržování mezinárodních standardů pro ni není přitížením.

IDF sama varuje civilisty před svými útoky, i když tím zároveň varuje i své vojenské protivníky, dále uplatňuje „precision strikes“ s pomocí naváděcího zařízení SPICE pro letecké bomby, řízených min Iron Sting a dronů, aby skutečně zasáhla jen vojenské cíle a minimalizovala škody civilním objektům.

I rozhodnutí pro pozemní operaci je ve prospěch civilistů. Kdyby Izraeli šlo o genocidu, mohl by celé území Pásma Gazy zničit ze vzduchu, místo toho volí riskantní boj v ulicích, při kterém ohrožuje životy vlastních vojáků i rezervistů. Postoj teroristů z Hamásu v Pásmu Gazy i na území Palestinské autonomie v horách, je takový, že chtějí co nejširší jurisdikci všech válečných i lidskoprávních soudů nad celým územím Izraele i obou Palestin, jako by si neuvědomovali, že by tato pravidla musela platit i pro ně.

Oni ale nemají v úmyslu dodržovat mezinárodní právo, oni vědí, že jim se vždycky všechno promine, což si po genocidním útoku ze 7. října znovu potvrdili. Jejich cílem je, aby ruka mezinárodních soudů padla jen na izraelské vojáky a státníky.

Návod k postupu jim poskytla sama OSN, když v roce 1993 založila úřad special rapporteur pro Palestinu, jenž má už v popisu práce dokumentovat porušování mezinárodního humanitárního práva ze strany Izraele a vůbec ne ze strany palestinských teroristů. Držitelé tohoto úřadu zásobí svět drastickými zprávami o porušování lidských práv, která jsou pak v kruhové argumentaci využívána teroristy jako důkaz. V tomto ohledu se vyznamenali zejména John Dugard v letech 2001 až 2008 a Richard Falk v letech 2008 až 2014. Současná držitelka úřadu Francesca Albanese není o nic lepší.

Jak doopravdy vypadá test přiměřenosti?

Teď je tedy Izrael znovu ve válce. Výše zmíněné dohody se dají shrnout do čtyř základních principů, kterými se musí řídit izraelská armáda. Zaprvé je to princip nutnosti (principle of necessity). Ten znamená, že válčící strana smí dělat vše, co je nutné pro vojenské oslabení protivníka.

Stejně jako se hasič řídí principem nutnosti, že při požáru musí nutně hasit, armáda napadeného státu se řídí tím, že nutně musí oslabit útočníka natolik, aby nemohl pokračovat v útoku. Právo na obranu garantuje napadenému státu Charta OSN čl. 51, ale jsou i modernější úmluvy, které garantují možnost bránit se i proti nestátnímu aktérovi. Jsou to zejména rezoluce Rady bezpečnosti OSN přijaté po 11. září 2001 (Rezoluce UNSC č. 1368 a 1373).

Tento cíl ale armáda nesmí sledovat neomezeně, protože se musí ohlížet na princip rozlišování (principle of distinction), tedy rozlišovat mezi bojovníky a civilisty, a princip humanity (principle of humanity). Konečně musí dodržovat princip přiměřenosti (principle of proportionality), jenž je v opčním protokolu definován tak, že vojenská akce nesmí způsobit škodu, která by byla přehnaná v poměru k očekávané vojenské výhodě. Při tom ale nesmíme zapomínat, že v souladu s principem nutnosti armáda bojovat musí. Ohledy na přiměřenost nesmí jít tak daleko, že kvůli nim armáda zastaví boj.

Levicoví akademici a novináři nám místo toho podsouvají revolučně inovativní pojetí testu přiměřenosti, při kterém jde o to, která strana má víc zabitých civilistů. Asi nemusím vysvětlovat, jak je takové pravidlo zneužitelné a zavádějící. Především se bojuje v hustě osídlené urbánní oblasti, takže oběti mezi civilisty budou. Dále armáda Hamásu neboli „vojenské křídlo“ není jasně vizuálně odlišená od civilistů a ve statistikách Palestinci tento rozdíl také stírají a při stanovení věku obětí falšují data.

Navíc úmyslně vedou takový způsob boje, který zvyšuje počet jejich civilních obětí: úmyslně střílí rakety z blízkosti škol, nemocnic či obytných domů a blízko nich umisťují i své vojenské objekty. V neposlední řadě si civilisty zabíjejí sami třeba při neúspěšných odstřelech svých raket, nebo když brání v evakuaci civilistů z místa bojů.

Argument, že izraelská reakce je disproporční, protože počet Palestinců zabitých v Gaze je vyšší než počet židovských civilistů zabitých 7. října, by ale vedl k perverzní legalizaci zabíjení civilistů. Znamenal by, že Izrael měl vtrhnout do Pásma Gazy, pozabíjet tam 1500 civilistů (nebo 1139) a pak se stáhnout. Skutečný test přiměřenosti civilisty chrání, naopak toto nové pojetí by zabíjení civilistů legalizovalo.

Obvinění Izraele z genocidy v Haagu

V průběhu této války byl Izrael obviněn ve dvou procesech, které představují vyvrcholení předchozího vývoje. První kauzou byla žaloba podaná Jihoafrickou republikou v prosinci 2023 u Mezinárodního soudu OSN v Haagu (ICJ = International Court of Justice). Žalobce zcela přeskočil otázku dodržování pravidel války a rovnou Izrael obvinil z porušení Úmluvy o zabránění genocidám. Hlavním cílem bylo, aby soud nařídil Izraeli předběžné opatření v podobě tříměsíčního příměří. Tím by se izraelská armáda na zmrazené frontě ocitla v neudržitelném postavení, jelikož teroristé by příměří samozřejmě nedodržovali.

Jediným argumentem žalobce je, že důsledně užívá slovo „skupina“, aby vzbudil zdání, že Izrael v oblasti osídlené Araby specificky zabíjí pouze Araby „jako skupinu“. Jak válka pokračovala, žalobce přidával podle vzoru palestinských médií různé incidenty a líčil je jako úmyslné činy připravované genocidy. I když bylo dokázáno, že nad nemocnicí al-Shifa vybuchla palestinská, a nikoli izraelská raketa a žádné incidenty ohledně konvojů s pomocí nebyly úmyslnými útoky na zakázané cíle, žalobce důkazy ignoruje.

Paralelně vedle tohoto procesu se ICJ zabývá i dotazem ze strany OSN, v níž je požádán o odborný názor na “právní důsledky“ toho, že Izrael „upírá Palestincům právo na sebeurčení“. Dne 19. července 2024 vydal ICJ právní názor v této věci, kde „izraelskou okupaci“ označil za ilegální.

Obvinění z páchání válečných zločinů

Při procesu u ICJ nešlo o otázku válečných zločinů, ta přišla až s obviněním, které svévolně podal Karim Khan, hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu, v květnu 2024. Jeho čin navazuje na dlouhodobou plíživou kampaň palestinských teroristů dosáhnout toho, aby se Izrael dostal pod jurisdikci tohoto soudu a rozsudkem mu bylo znemožněno se proti teroru bránit.

Počátkem bylo uznání údajné „Palestiny“ jako „observer state“ v OSN roku 2012. Následně v roce 2015 teroristé jménem tohoto údajného státu přiznali ICC jurisdikci nad údajným územím svého „státu“ a vyzvali ho, aby vyšetřoval údajné válečné zločiny spáchané Izraelem od roku 2014. Tehdejší hlavní žalobkyně ICC Fatou Bensouda přijala fikci o „Státu Palestina“ a oznámila zahájení vyšetřování. Její nástupce v úřadu, Karim Khan, ve vyšetřování pokračoval. Po začátku této války zasáhla i zde Jihoafrická republika, která v listopadu 2023 Khana ještě jednou vyzvala k vyšetřování Izraele neboli podala jakousi „žalobu“.

Izraelští právníci namítali, že ICC ignoruje fakt, že Izrael má vlastní nezávislou justici, která se jednáním svých politiků i vojáků zabývá. Palestinská autonomie ani Hamás nezávislou justici nemají. ICC smí domácí justici jen „doplňovat“ (principle of complementarity), tedy zasáhnout tehdy, když stát odmítá záležitost soudit.

Khan šokoval svět 20. května 2024 oznámením, že hodlá vydat zatykače na izraelského premiéra Netanjahua, ministra obrany Yoava Gallanta, ale i na politického šéfa Hamásu Ismaela Haniyeho a vojenského velitele Hamásu Yahia Sinwaru. Za touto zdánlivou objektivitou se ale skrývá právnická konstrukce, která jednostranně míří k tomu, aby Izrael zbavila možnosti se bránit. Podle Khanova oznámení probíhají v Gaze dvě války. První je „non-international conflict“ s Hamásem, zároveň tu prý ale probíhá mezinárodní konflikt se „Státem Palestina“.

Přeloženo do normálního jazyka: první konstrukce znamená, že Izrael má nést veškerou odpovědnost státu vázaného ženevskými dohodami a Římským statutem, zatímco Hamás jako nestátní aktér ne; druhá konstrukce je vytvořená jen proto, aby Khan obhájil jurisdikci svého soudu nad územím údajného „Státu Palestina“. Jelikož ale probíhá jen jedna válka, a to v Pásmu Gazy a proti Hamásu, jsou obě konstrukce v rozporu.

I když tedy Khan vydal zatykač na představitele Hamásu, je jejich odpovědnost za páchání válečných zločinů první konstrukcí podkopána a z druhé konstrukce vyplývá, že by Izrael směl v Gaze zasáhnout, jen kdyby mu to „Stát Palestina“ dovolil. Rovněž obvinění z „úmyslného vyhladovění“ jako válečného zločinu podle Římského statutu ICC čl. 8 je uplatnitelné, jen pokud jde o mezinárodní konflikt. Čtenáře bych odkázal na blog časopisu European Journal of International Law, kde prof. John B. Quigley absurdity Khanovy argumentace dobře rozebírá.

Smysl Khanova postupu je zřejmý a dobře ho pojmenovala Dolní sněmovna Kongresu USA v návrhu zákona, kterým chce na Khana uvalit sankce. V návrhu se říká, že Khan chce zabránit demokratickým státům, aby se mohly bránit teroristům.

Co je nejúčinnější ochranou civilistů?

Oba uvedené případy soudního aktivismu ukazují, že tendence k zpřísňování trestů nevedla k zvýšení ochrany civilistů ve válkách. Účinnější jsou podle mého názoru vnitřní pravidla armád, která regulují jejich akce preventivně. V tom se armády demokratických a autoritativních států liší.

Premianty jsou v tomto ohledu právě armády USA a Izraele, jež jsou ovšem v mediální realitě líčeny jako nejhorší pachatelé válečných zločinů. Tak ovšem média svým šikanováním trestají hodné hochy a odrazují od správného jednání armády jiných států. Nesou pak spoluodpovědnost za utrpení civilistů.

Doc. PhDr. Ivo Cerman, Ph.D. je historik zabývající se evropským osvícenstvím i právními problémy moderních a soudobých dějin. Působí na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.