Je tomu právě rok. V neděli 23. června 2019 zažila Česká republika ohromnou demonstraci na pražské letenské pláni. Celý svět obletěly snímky z masového protestu proti oligarchovi Andreji Babišovi, jehož vládu charakterizuje ohýbání práva.
Mluvilo se o návratu občanského sebevědomí a o tom, že si Češi nechtějí nechat líbit příklon České republiky k autoritářskému Východu. Masovou demonstraci organizátoři z iniciativy Milion chvilek pro demokracii dokázali zopakovat ve stejném duchu a za zhruba stejné účasti ještě na podzim 16. listopadu.
Před rokem se zdálo, že se bude situace v Česku zlepšovat a dusivý tlak antiliberálních sil konečně ztrácí sílu. Dezinformační a proruské weby, které podporují Babišovu vládu a prezidenta Zemana, se málem zbláznily vzteky a mobilizovaly své hnojomety. Šířily lži o placených demonstrantech a o násilnících na Letné.
Jaká je ale situace dnes, když se sešel rok s rokem? Bohužel mnohem horší. Vládní síly spojené do takřka jednolité antiliberální a antievropské fronty, dokázaly prosadit do Rady České televize fanatické odpůrce otevřené společnosti a otevřené kritiky nezávislé žurnalistiky. Vrcholní úředníci státní správy zcela otevřeně slouží soukromým byznysovým zájmům premiéra Babiše a naše země se na půdě Evropské unie dostala do centra nemilé pozornosti kvůli Babišovu střetu zájmů a také kvůli ovládání médií. Je velmi pravděpodobné, že klíčové složky policie a státních zástupců byly zastrašeny, a jsou tudíž z hlediska veřejnosti nečinné.
Příčiny prohloubení krize můžeme jistě vidět v chybné strategii iniciátorů protestů, přičemž ale kritika by neměla sloužit k znehodnocení jejich předešlé odvahy a fantastického úspěchu, který nezávislý pozorovatel mohl s radostí podporovat. Tou hlavní ranou občanskému sebevědomí je společenská atmosféra strachu a rezignace, která provázela celou etapu koronavirové společenské krize. Místo obrany naší svobody a občanské hrdosti jsme si ušili roušky. Jistěže samotné šití roušek bylo v první fázi přirozenou reakcí legitimní obrany před neznámou epidemií. V Česku se ale z tohoto fenoménu vyvinul kolosální kýč přemrštěné karantény, přemrštěného strachu a poslušnosti, na což přistoupila i celá řada jinak zdravě a kriticky myslících lidí. A ještě jsme pořád slyšeli, jak máme být na to zakrytí a faktické zavření úst pyšní.
Našemu sebevědomí nezasadila ránu epidemie a zodpovědné chování, nýbrž zbabělost a poslušnost, s níž si Češi nechali vnutit třeba protiústavní zákaz vycestování ze země. Jen minimum lidí projevilo snahu o občanskou sebeobranu a iniciátoři demonstrací se zařadili mezi ty, co se nechali dobrovolně sešněrovat zcela nesmyslnou svěrací kazajkou.
Demonstrace byly skvělé, ale dnešní situace je bohužel taková, jako by snad ani žádné nebyly. Z programových cílů těchto protestů nebylo dosaženo ve skutečnosti vůbec ničeho. A to prostě proto, že nedošlo k propojení protestů s politickou činností demokratických stran. Protože náš problém je politický a nelze ho řešit nepoliticky.
