Redakce Svobodného fóra se zeptala publicisty Romana Jocha, ředitele Občanského institutu, jaká vidí rizika pro budoucnost individuální svobody. Zde je jeho odpověď.
Neviditelné a dobře vypadající způsoby zotročování lidí jsou pochopitelně ty, u nichž si lidé neuvědomují, že ztrácejí svobodu – politickou, ekonomickou, či vnitřní, řekněme psychologickou.
Klasickým příkladem líbivého způsobu ztráty politické svobody je státní pomoc. Ta na první pohled vypadá sympaticky – když stát někomu dává dávky či dotace – ale zároveň tím vyvolává u příjemce podpory závislost na sobě – a tudíž i poslušnost vůči sobě.
Lidé, kteří jsou způsobilí žít ve svobodě, jsou nezávislí, samostatní a soběstační; žijí životy, jejichž hlavní obsah je v soukromé, nestátní sféře. Role státu je limitovaná, hlavně na zajišťování práva a pořádku a vynucování zákonů. Stát ale jinak hraje v životech lidí omezenou roli, nejsou na něm existenčně závislí.
Pokud si však stát lidi vydržuje, všestranně zaopatřuje a řídí jako chůva, pak je rozsáhlý a občané na něm závislí. Nedovolí si jej kritizovat, aby nepřišli o dávky. Vládne jejich životům. Tito lidé nepůjdou do konfliktu s politiky a neřeknou jim „Ne!“ Ztratí návyky svobodymilovných občanů.
Ztráta ekonomické svobody má podobu dušení příležitostí přílišnými či nerozumnými regulacemi a daněmi. Regulace se tváří, že je vystupuje zájmu ochrany spotřebitele, prostého člověka. Ale ve skutečnosti, pokud se regulace přeženou, znemožňují právě oněm prostým lidem zakládat si snadno podnikání a provozovat živnosti. Kladou jim překážky do jejich životů. A to samé je případ vysokého zdanění.
Četl jsem studii, která ukazovala, že po jedné havárii letadla v USA se zjistilo, že kdyby děti seděly v letadle v dětských sedačkách, pravděpodobnost jejich přežití při tvrdém přistání by byla vyšší. Letecký úřad proto vydal nařízení, že část sedadel v letadlech musí být přebudována na dětské sedačky. Aerolinky to udělaly – a náklady promítly do ceny letenek. Ta pak byla o něco málo vyšší. Jenže to pak způsobilo, že mnozí chudší lidé, kteří před zdražením letenek cestovali na kratší vzdálenosti letecky, nyní po zdražení preferovali cestu na tyto vzdálenosti vlastními automobily. Ale automobilová doprava je statisticky méně bezpečná než letecká (počet i frekvence nehod je vyšší, tudíž i počet zraněných či zabitých); následkem této dobře míněné regulace tudíž bylo, že v jejím důsledku zemřelo více dětí – při automobilových nehodách – než kdyby regulace nebyla zavedena žádná a jejich rodiče by s nimi i nadále cestovali letecky.
Způsobů ztráty svobody vnitřní, psychologické, je mnoho. Od těch nejznámějších – sugestivní a podbízivé reklamy, která mi sugeruje, že tento produkt či zboží prostě musím mít, jinak snad nejsem ani člověk – až po fintu, kterou považuji za obzvláště nebezpečnou, protože si ji uvědomuje málokdo.
A tou je tvrzení, že něco je nevyhnutné, že něco je trendem, kterému nemá smysl odporovat.
Zkoušeli to komunisté – dějiny prý nutně směřují k socialismu, tedy jen blázni se jim (a jemu) stavějí na odpor, stejně nemají šanci. Propadli tomu i někteří liberálové – je konec dějin, k liberální demokracii už žádná alternativa neexistuje. Kdo nezastává liberální názor, patří do minulého století, ne do současnosti.
Tento postoj je laciný, je výmluvou, proč se vyhnout poctivé diskusi o správnosti či případné nesprávnosti názoru, který prosazuji. Prostě tvrdím, že dějiny směřují mým směrem, vzdejte to, na svůj názor rezignujte…
Ale je to i nebezpečné, neboť oportunistům usnadňuje připojit se k momentálně populárním trendům, jejichž úspěch však není nezbytný. V lidských dějinách nikdy nic není nezbytné; lidé se v kterémkoli momentu mohou vydat kterýmkoli směrem.
Tento alibismus však říká: je nová doba, doba nového režimu, liberální demokracie je passé, věcí minulosti, je nutné se přizpůsobit době a neklást odpor nastupujícímu autoritářství…
Tímto mu však sám dláždí cestu.
Proto je nutné si připomenout: budoucnost není nevyhnutelná, ale bude přesně taková, jakou si ji zvolíme. A když si toto uvědomíme, jsme vnitřně, psychologicky svobodní. Naopak, akceptace „nutných trendů“ nás činí otroky těch, kdo ty trendy nastolují.
