Roman Šmucler, prezident České stomatologické komory, je přesvědčen, že Evropská unie nemá alternativu a za pozitivní vzor pro nás považuje například Bavorsko. Varuje před tím, abychom zapomínali na reálné a tíživé problémy lidí. Ačkoliv je ohledně stavu naší demokracie optimističtější, než jsme my, vítáme příspěvek do debaty o směřování naší země a jejích potřebách.

Jak hodnotíte současný stav společnosti, je demokracie podle vás v ohrožení?

Myslím si, že panika ničemu nepomůže a Česká republika se i přes problémy vyvíjí vpřed k lepšímu. Někteří lidé a zvláště v Praze ovšem žijí v takovém abstraktním světě a nechápou, že mnoho lidí má existenční problémy. Svobodu bychom měli vytvářet tím, že budeme vzdělávat lidi a jim se pak začne dařit. Ovšem když někomu, kdo je v exekuci, říkáte, že je potřeba bojovat za Tibet, a on odpoví, že už je deset let v exekuci a tento problém ho vážně nezajímá a ani neví, kde Tibet leží, tak je to takový střet dvou světů.

Ty se dají ještě nějak popsat?

Na jedné straně je tady Praha, která patří k nejbohatším regionům v rámci Evropy a pak je zbytek České republiky, který je proti ní relativně chudý a oba tyto světy si vzájemně nerozumí. Je to ovšem i v jiných zemích, například ve Velké Británii, kde o tom byl i Brexit. Tedy rozdíl mezi bohatým Londýnem a chudými oblastmi, jako jsou například části Walesu nebo Skotska. Ale u nás jsou někde ty rozdíly ještě daleko větší, patrné je to zvláště v mimořádně chudobných severních Čechách nebo severní Moravě, tedy v Sudetech, odkud bylo vysídleno původní obyvatelstvo. Takže to jsou takové praktické věci, které musíme řešit.

Proč nepřebíráme dobré vzory odjinud a často vymyslíme něco, co pak nefunguje?

Pokud to mohu hodnotit ve svém oboru – zdravotnictví -, tak si myslím, že po roce 1918 relativně chudší Rakousko uspělo. Proto dost dobře nechápu, proč se někdo po roce 1989 chtěl inspirovat Japonskem a Spojenými státy americkými, které jsou nám úplně cizí, přičemž tady máme vzory jako Bavorsko a Rakousko, které jsou nám kulturně a civilizačně blízké a jejich zdravotnictví funguje. Měli bychom si říci, že od 1. 1. 2020 přebíráme rakouský nebo německý systém, a až na tom budeme lépe než Bavorsko, tak bychom si mohli říci, vymyslíme jim něco lepšího (smích). Zatím ovšem naši politici připomínají tak trochu kutily Pata s Matem a vymýšlejí něco, co nefunguje. Příkladem může být zákon o profesních komorách. Měli jsme tady výborný zákon o lékařských komorách z konce 19. století z dob Rakouska-Uherska. Rakousko má funkční systém, který se z toho vyvinul, jenž lépe než náš zajišťuje vzdělání lékařů a sester, pacienti jsou zdravější a dožívají se vyššího věku. Tak to Rakousku funguje a to my přece také chceme. Já tady nechci kombinaci německého, ruského či japonského systému, což bude k ničemu. My bychom si měli říci, Rakušané a Němci to dělají dobře, tak se pojďme od nich poučit.

Jste optimista, pokud se týká dalšího vývoje ČR?

Já jsem jednoznačně optimista, jinak si to neumím představit. Češi to mají těžké v tom, že jsou vedle Bavorska, nejvyspělejší spolkové země Německa. Měl by to být však pro nás pozitivní vzor a společně s nimi bychom měli na cestě vpřed přeskakovat ty ostatní. Vadí mně však, že u nás politici pořád proti někomu a něčemu mobilizují, a přitom by měli raději nabízet nějaké pozitivní myšlenky.

Neměli by se děti ve školách učit víc o pozitivních vzorech než například o vůdcích vzpour?

Já si myslím, že BIS měla pravdu v tom, že se učíme ruské dějiny. Je to totiž vrozené, současní učitelé se to kdysi také tak učili, a to se jen tak nedá změnit. Navíc učitelé patří spíše k těm poraženým v dnešní době a dávají to i tímto způsobem najevo. Za komunistů měli s lékaři zhruba srovnatelné platy, ale současné příjmy se vychýlily v jejich neprospěch. Myslím si, že děti by se měly více samy učit, než aby se jim kázalo. Co však nechápu, je fakt, že dějiny se učí na základní škole a pak na střední škole znovu od začátku. Možná by bylo rozumnější, kdyby prostě na sebe látka navazovala. Čili na základní škole by skončily dějiny například v polovině 18. století a na střední by na to navazovali. Je také jasné, že dějiny by se měly učit třeba do roku 1968, protože vyučovat je do roku 2015 by bylo nesmyslné. Musí být nějaký odstup.

Je to pozůstatek přístupu ze starých dob?

Za takový komunistický relikt považuji to, že moje dcera se na škole stejně jako já učila o řeckých bozích, ale vůbec nic se nedozvěděla o Ježíši Kristu. A to je špatně, lidé by měli vědět, kdo to byl, vždyť křesťanství patří k pilířům naší evropské civilizace. A za další takový pozůstatek komunismu považuji to, že se dává příliš velký prostor kultuře a literatuře. Do ohromných detailů se pitvá každý spisovatel, kterého už skoro nikdo nečte, ale chybí nám takový ten podnikatelský dějepis, zdroj národní hrdosti, konec 19. a začátek 20. století.  Důvodem je, že bychom zjistili, že nám pod Rakouskem bylo lépe než pod Ruskem.

A co za první republiky?

Neměli bychom zapomínat, že ještě za I. republiky platili 66 procent daní Němci, mezi nimi i mnozí německy mluvící Židé, například průmyslník a uhlobaron Ignaz Petschek. Proč se k takovým lidem nehlásíme? Proč se nehlásíme k Liebigům z Liberce nebo k lidem, kteří postavili Tatrovku? My jsme někdy zbytečně sebelítostiví ve stylu „všichni nám ubližují, hlavně Němci, a kdyby tomu tak nebylo, tak jsme mistři zeměkoule“. To však není pravda. My bychom měli Prahu představovat jako významné mezinárodní centrum, a co se týče historie, je dobré zdůrazňovat, že ve Svaté říši římské bylo české království dlouhou dobu jediné. Máme velké epochy, kdy se vládlo z Prahy velké části Evropy, za Karla IV., za Rudolfa II. a za dalších Habsburků.

Jak se díváte na rozbití Rakouska-Uherska, bylo to dobře, nebo špatně?

Není jednoduché zjistit, jak to bylo a není na to jednoduchá odpověď. Rakousko-Uhersko bylo vlastně takovou předstupní Evropské unie. Později, za II. světové války, se však ukázalo, že cesta malých států jako následníků habsburské monarchie nebyla úplně nejšťastnější. Tyto státy nejdříve smetlo Německo a po II. světové válce je uchvátilo Rusko. Čili 8. května 1945 jsme se osvobodili od Němců a 9. května nás obsadili Rusové. Ono to jaksi nebylo osvobození, protože po tomto datu jsme nezačali rozhodovat sami o sobě.

Má pro nás EU nějakou alternativu?

My máme třeba takovou skupinu ve stomatologii, říkáme ji německy mluvící. Jsou to v podstatě země bývalého Rakouska-Uherska a s Německem dohromady a mnoha dalšími mají tyto země většinu v EU. Pokud budeme součástí většího celku, tak budeme v Unii něco znamenat, jinak dopadneme asi jako Srbsko. Sami nemáme šanci. V Bruselu samozřejmě mluvíme anglicky, německy nebo francouzsky, znalost jazyků je velmi důležitá.  Samozřejmostí je také pozdravit Itala v italštině. A když to člověk dělá, pak může prosadit i velké věci. Anebo se také můžeme v České republice zavřít za ty naše velehory, a doufat, že to dobře dopadne (smích).

Přejdeme nyní k Vašemu oboru. Je stomatologická péče u nás srovnatelná s vyspělými zeměmi?

Jak pro koho. Co se týče placené péče, kterou si pacienti hradí sami, tak znám i venkovské ordinace, které jsou na úrovni Mnichova. Lidí, kteří využívají nějakou formu doplatku na kvalitní stomatologické zákroky, je celá řada. A není to jenom v Praze, ale i na venkově., kde je často taková péče i dražší. Co však je děsivé, je stav tzv. pojišťovnické stomatologie, která je na úrovni tak roku 1985. Nic jiného z oboru zdravotnictví se tak nezastavilo, v tomto období a není nic zaostalejšího než stomatologie „na pojišťovnu“. My usilujme tento systém změnit, aby bylo více peněz z pojišťoven na péči o chudší spoluobčany. Ono špatné zuby mohou být také jeden z důvodů, proč lidé volí prezidenta, kterého Praha nechce. Co se týče těchto lidí, kteří jsou třeba v exekucích, vyhodili je z práce a do důchodu šli v devadesátých letech, tak základní péče pro tyto lidi by měla být na slušné úrovni.

Jak se to má zajistit?

K tomu je třeba jiného přístupu, než navrhovalo ministerstvo financí a platby za zaměstnance i státní pojištěnce by měly být zhruba stejné. Jedná se o to, aby se ta částka sblížila a nenutilo to zaměstnavatele k obcházení pravidel. Ve zdravotnictví je hlavní problém, že snad jako jediný obor zůstalo v socialismu a řada nemocnic funguje podle paušálů, které měly před desítkami let. To je ovšem nesmysl, peníze dávejme těm, kteří něco umí.

My chceme peníze dávat na základní péči a neplatit lidem hlouposti. Není smysluplné přispívat lidem na korunku, která stojí 20 tisíc korun z pojištění pětistovkou, ale soustřeďme peníze na kvalitní protézy pro babičky.

Měla by být zvýšena spoluúčast pacientů u zubních lékařů?

Ne, jak už jsem říkal, peníze z pojišťoven dávejme na smysluplnou základní péči. My jako jedni z mála na světě dáváme peníze na rovnátka dospělým, což je luxus. My bychom v rámci ortodoncie měli soustředit peníze hlavně na děti. A jestliže někdo do 18 let moc nevyhledává zubaře, tak pro něj asi péče o vlastní chrup není velký problém.

Dříve se o tom dost mluvilo, hrozí nedostatek zubařů?

Naopak máme jich skoro nejvíce na světě a bezmála dvakrát více na obyvatele než sousední Rakousko. 96 procent obyvatel České republiky má svého zubaře do pěti minut jízdy autem. Problém mohou mít obyvatelé některých odlehlejších oblastí, například vojenských újezdů.

Nedávno se však řešil problém jednoho malého města, tuším, že Králíků, jejichž vedení sehnalo zubaře teprve potom, co mu zaplatilo vybavení ordinace.

Tam se sešlo několik věcí, ale jak už jsem řekl, zubních lékařů máme dost. Avšak nemáme dost lékařů, kteří chtějí pracovat pro pojišťovny. Všude ve světě to vypadá tak, že novým zubním lékařům se nabízejí místa, která se z nějakého důvodu uvolní. U nás to tak není. Smlouvy od pojišťoven se dávají do velkých měst a tak například Olomouc má vysokou koncentraci zubařů. A pak dochází i k takzvaným vnitrookresním přesunům. Stane se, že někde v malém městě skončí zubař, a pojišťovny dají novou smlouvu do okresního města. V zahraničí to funguje tak, že nový zubní lékař musí převzít stávající praxi v tom konkrétním místě anebo alespoň převzít stávající pacienty. U nás to bohužel tak není. Na druhé straně je spousta starostů, kteří dělají největší křik, a přitom z jejich obcí je to k zubnímu lékaři tři nebo pět kilometrů.