RECENZE / „Co blbnete?“ táže se jedno z dětí na konci nového filmu Bohdana Slámy Sucho (2024), který ve čtvrtek přišel do kin. Nesmyslná zatvrzelost a spory dospělých tu totiž dosahují takového stupně, že vnést do nich rozum může snad už jen memento mori anebo právě nezkalená dětská intuice.

Obojí přijde v příběhu ke slovu a dostaví se i jakási osvobodivá katarze. Ještě předtím se však před divákem rozvine ve formátu cinemascopu skoro shakespearovský příběh lásky na pozadí dvou odlišných zemědělských rodin i několikeré sotva slučitelné generační zkušenosti.

Velké, širé, rodné lány

Širokoúhlé plátno svědčí zvlněné rozlehlosti moravského Toskánska, kde se natáčelo a jehož kóty tvoří obce jako Dambořice, Krumvíř, Šardice či Archlebov. Zdejší rozlehlá panoramata jako by doslova vyzařovala klid a mír, také ale obnaženost krajiny vůči klimatickým změnám i lidským zásahům. A co z toho je horší, na tom se nedokážou shodnout ani staří, ani mladí. Snad jen ochrnutý, ale stále pánovitý otec místního zemědělského velkopodnikatele Viktora (Marek Daniel) si je svými zabedněnými pravdami jist stoprocentně.

Dále čtěte

Do kin přichází Zóna zájmu. Idyla manželů Hössových v domku, za jehož plotem stoupá dým ze spalovacích pecí

RECENZE / Úplně na počátku budeme zírat za zatmělou plochu promítacího plátna a teprve poté si vychutnáme rodinný piknik v prosluněné…

Odpudivý zjev v podání Bolka Polívky přivedl zdejší JZD na buben, aby se ho pak lacino a na úkor sousedů zmocnil a pokračoval v kořistnickém způsobu hospodaření, na kterém se s bohorovným podnikatelským drajvem po něm veze i Viktor. Ten ovšem dává na druhé straně práci řadě místních, včetně manželky svého vrstevníka Josefa (Martin Pechlát), který je ve vztahu k přírodě jeho pravým opakem. Uprostřed Josefových širých lánů hospodaří na svém postaru a šetrně k přírodě i zvířatům, dokonce bez elektřiny, mobilu a jiných vymožeností 21. století. A svůj postoj považuje za stejně samozřejmý i pro celou svou rodinu, podobně jako Viktor zase ten svůj pro své blízké.

Spravedlnost klimatická a jiná

Jejich potomci, sotva odrostlí puberťáci, Viktorův syn Míra (Tomas Sean Pšenička) a Josefova dcera Žofka (Dorota Šlajerová) mají ovšem o životě své vlastní představy a nehodlají si je nechat vzít. Spojí je vzájemné sympatie a právě i odpor k otcovským domnělým samozřejmostem, kterým se rozhodnou čelit okázalými nesouhlasnými provokacemi a posléze i účastí na aktivistických akcích za záchranu klimatu v Německu. Brzo ovšem i oni začnou sklouzávat zase do své vlastní názorové ulity a uzavřenosti před zkušenostmi a životními postoji druhých.

Teprve vážné onemocnění Žofčiny matky (Magdaléna Borová) je začne přivádět od poněkud bezohledného rebelství k většímu pochopení i pro něco jiného, než čím se trápí oni sami. A jejich otce zase k méně fundamentalistickým postojům i činům, když zjistí, kolik „zásadovosti“ jim umožňují jejich oddané ženy. Churavost lidská i přírodní se tak v jednu chvíli prostoupí ve varovném poznání, že invalidní vztah i k těm nejbližším, jakkoli subjektivně vnímaný jako samozřejmě obětavý, se nutně promítá i do invalidního vztahu k přírodě.

Muži a ženy, stíny a světla

Tím, kdo se v Suchu ukáže být nositelem chápavosti, překlenující rozpory, jsou ženy. Zejména Magdaléna Borová jako manželka a matka několika dětí projevuje neskonalou a až trpitelskou nezištnost, o to je ale její výkon obdivuhodnější, protože je opravdový a nesentimentální. V její neochotě podrobit se chemoterapii je ovšem obsažen další motiv filmu, totiž (ne)oddalovaných konců života a lidské i planetární (ne)smrtelnosti.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Oproti předchozí Slámově Krajině ve stínu (2020) a jejím černobílém svědectví o historické ideologické nevraživosti se v Suchu divák ocitá sice na barevném, leč zase jen jinak vyprahlém poli současnosti, názorově často znovu nekompromisně rigidním a předpojatém. Vyústění filmu dává šanci víře v nápravu alespoň v malém okrsku lidského bytí, i když v reálu to zhusta bývá jinak. Proč? Protože přes všechny proklamace stále chybí skutečně empatický dialog, vyjádřený v ději lapidárně v také jen dětské otázce: „Proč mi nikdo nic neříká?“

Znovuobjevování lidskosti

Slámův scénář nasnímal jeho stálý kameraman Diviš Marek se smyslem pro až bizarní vesnické figurkářství a zároveň i pro metaforiku zkoušeného krajinného organismu. Jan Kudláč přidal hudbu, která pozvedá děj do nadčasových sfér, herci, včetně těch nejmladších a pražských, ztělesňují moravské venkovské charaktery s civilní věrohodností a někdy až odpudivou zatvrzelostí. Znovuobjevování lidskosti, o kterém režisér mluvil po mé otázce na katarzní smysl závěru, bohužel hodně stojí a neobejde se bez notné dávky idealismu. V tom Sláma navazuje na takové předchůdce, jako byl Passer, Forman či Menzel.