Když Rusko ilegálně anektovalo Krym a zahájilo vojenské operace na východě Ukrajiny, reagovaly obě strany Atlantiku zavedením ekonomických sankcí a úpravou struktury svých vojenských sil. Spojené státy šly ještě o krok dále a korigovaly i svou základní strategickou doktrínu. Po událostech z roku 2014 si plně uvědomily, že to hlavní, s čím se budou muset v globální geopolitické aréně vyrovnávat, již nejsou teroristé, jejichž sítě byly v posledních dvaceti letech vytrvale a efektivně decimovány, nýbrž s USA soupeřící nepřátelské mocnosti.

V americké doktríně, reprezentované národní bezpečnostní strategií a národní obrannou strategií, se mluví o konceptu soupeření mocností (Great-Power Competition), přičemž jsou výslovně uvedeni čtyři hlavní rivalové: Rusko, Čína, Irán a Severní Korea.

Nebezpečí, které pro východní část střední Evropy představuje současné Rusko, si s naší historickou zkušeností dokážeme reálně představit. Jak je to ale s Čínou? Čínská vojenská hrozba se v poslední době stala předmětem pozornosti NATO. Jednal o ní poslední summit Aliance v Londýně i následné alianční schůzky na nižší úrovni. Není to bezdůvodné. V určitých oblastech, jako je kybernetický prostor, představuje Čína reálné nebezpečí již delší dobu.

Poněkud jiný problém představuje Čína v případě klasické vojenské hrozby. Její závažnost není určovaná jen množstvím vojenské techniky a ekonomickou silou, ale také existující čínskou vojenskou strategií.

Podoby čínské vojenské hrozby

Obecná poučka říká, že pokud chceme porazit nepřítele, musíme nejprve porazit jeho vojenskou strategii. Čína, na rozdíl od Ruska, v současné době ofenzivní vojenskou strategii vůči Evropě nemá. A v blízké budoucnosti ji pravděpodobně ani mít nebude. Má nicméně plán, jak se v dlouhodobém horizontu stát světovou supervelmocí. Využití armády se stane nepochybně integrální součástí tohoto úsilí. Z tohoto důvodu musí být Severoatlantická aliance, zabývající se primárně bezpečností v Evropě a jejím blízkém okolí, rychle rostoucí čínskou vojenskou silou logicky znepokojena.

V čínských ozbrojených složkách slouží více než 2 miliony lidí. Roční výdaje na obranu činí 225 miliard USD. Od ponorek, přes mezikontinentální balistické střely až po jaderné zbraně, má Čína veškeré vojenské vybavení, jakými disponují Spojené státy nebo Rusko. Pokud jde například o tanky, Čína již nyní početně obě jmenované mocnosti převyšuje. Má také nejvíce obrněných bojových vozidel na světě. Modernizační a akviziční plány jsou opravdu masivní.

Zároveň ovšem čínská armáda, podobně jako ta ruská, vykazuje určité limity. Jedním z nich je malá schopnost projekce síly na velkou vzdálenost. Čínská lidová osvobozenecká armáda vlastní technicky vyspělé raketové systémy a bojová letadla. Vyslat podstatnou bojovou sílu na druhou stranu zeměkoule a také ji tam udržet, je však jiná disciplína. K tomu je zapotřebí relevantní strategie, logistika, interoperabilita sil, sledovací schopnosti, efektivní a rychlá komunikace, dobře umístěné vojenské základny a také silné námořnictvo. Čína i Rusko sice námořnictvo mají, ale jen takové, které je schopné operovat v pobřežních mořských vodách. Jedinou námořní silou schopnou globálně operovat v hlubokých vodách oceánů – tzv. „Blue-water navy“ – disponují zatím pouze Spojené státy americké.

Z tohoto důvodu Čína, stejně jako Rusko, zaměřuje svoji vojenskou strategii na samotnou počáteční fázi případného konfliktu. Aplikuje taktiku „omezené války“. Cílem je využít maximální rychlost při rozvinutí sil, rychle obsadit území a pokrýt jej protiraketovým a protileteckým deštníkem (Anti-Access/Area-Denial taktika). Nepřítel tak utrpí bleskový „strategický šok“ a je vystaven nutnosti provedení velmi náročné osvobozovací operace. V tomto stavu s ním lze snadněji vyjednávat. Někdy se tomu o odborné diskusi říká „strategie fait accompli“.

Čína si zatím nemůže dovolit vojenské dobrodružství jinde než v oblastech sousedících s jejím vlastním územím. Přímého použití čínské vojenské síly se tak lze obávat hlavně v indicko-pacifické oblasti. Zde buduje Čína konsekventně dominantní vojenské postavení posilováním vojenské přítomnosti v blízkosti Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Zároveň její vojenský perimetr postupně roste a nyní obsahuje tzv. „první ostrovní řetězec“ od Kurilských ostrovů až po severní část Filipín. Není proto náhodou, že na japonském ministerstvu obrany pracuje celá jedna sekce na koncepci vojenského odstrašení Číny. Země vycházejícího slunce s Filipínami úzce spolupracuje a posílá k jeho ostrovům patrolovat své lodě s tou nejsilnější vojenskou posádkou, jakou jsou schopny nést.

Čína se však snaží posilovat i civilně-vojenský vliv v jihovýchodní Asii a buduje strategická partnerství s Kambodžou, Myanmarem (Barmou) a Srí Lankou. Doplňuje vojenskou sílu cíleným posilováním ekonomického vlivu, například v Perském zálivu. Disponuje i námořní vojenskou základnou a přístavem v africkém Džibuti v jižní části Rudého moře, vysílá své „protipirátské“ námořní mise do pobřežních vod Somálska. Znepokojivým způsobem rozšiřuje svůj vliv i v subsaharské Africe, byť klíčovými oblastmi pro potenciální užití vojenské síly zůstávají Korea, Tchaj-wan a Jihočínské moře.

Co z toho vyplývá pro nás, pro NATO? 

Je nutné, abychom si my, občané států NATO, uvědomili, že čínská vojenská hrozba, jakkoliv je zatím zaměřená na „omezenou válku“ se týká i nás. A to ze dvou hlavních důvodů.

Tím prvním je riziko, že rostoucí asertivita čínské armády a agresivní postup v indicko-pacifické oblasti odčerpají z Evropy kapacity a finanční prostředky Spojených států. Zároveň by se tím pro USA snížila relevance Severoatlantické aliance, a to by mělo fatální následky i pro Českou republiku. České ozbrojené síly nejsou schopné bránit náš stát samy, bez spojenecké pomoci. To, že by USA vojenskou hrozbu Ruska zcela pominuly, nehrozí. Koncept soupeření velmocí bude i nadále základem americké doktríny a Rusko jako soupeř je jeho nedílnou součástí. Zdroje USA nicméně nejsou neomezené. Udržet si vojenskou dominanci nad Ruskem a zároveň nad Čínou bude pro USA čím dál tím více obtížnější. NATO proto musí převzít část odpovědnosti. Právě proto, aby zůstalo pro nejsilnější světovou mocnost relevantní.

Od Aliance založené primárně k obraně Evropy však nelze očekávat vysílání robustních vojsk kontingentů na druhý konec zeměkoule. Čím ovšem mohou evropští členové NATO přispět k úspěchu Západu v soupeření mocností, je posílení vlastní odolnosti vůči případným rychlým útokům na kterýkoliv členský stát Aliance. Je třeba být natolik silným, aby to případného nepřítele od aplikace „fait accompli“ taktiky spolehlivě odradilo. Mimo jiné i proto, aby se USA mohly bez obav o Evropu zaměřit na Čínu.

Druhým důvodem, proč se nás čínská vojenská hrozba týká, je fakt, že Říše středu má peníze na to, aby své schopnosti projekce síly na dálku enormně zvýšila. Nedosáhne toho určitě v nejbližších deseti letech. Trend je ale jasný a posilování schopnosti projekce síly na dálku je viditelné již nyní. Čínská lidová osvobozenecká armáda zlepšila svou schopnost provádět složité integrované vojenské operace kombinující různé druhy sil. Vylepšuje systémy velení a řízení, výcviku personálu i logistiky. Rozvíjí rychlým tempem systémy balistických raket a střel s plochou dráhou letu, moderních stíhacích a bombardovacích letounů. Pořizuje letadlové lodě a ponorky, obojživelné útočné lodě, raketové systémy země-vzduch, systémy elektronického boje, anti-satelitní rakety typu „hit-to-kill“ a autonomní bezpilotní systémy.

Západ proto potřebuje enormně zvýšit rychlost reakce a posílit svou schopnost okamžitě narušovat onen protiletecký a protiraketový deštník rozvinutý Ruskem a Čínou na dobytým územím. To vyžaduje zásadní technologickou změnu. Stíhací letouny krátkého doletu a objemná obojživelná plavidla, která jsou zranitelná vůči raketovým a dělostřeleckým útokům, tak ustupují neviditelným bombardérům dlouhého doletu, ponorkám, bezpilotním letadlům, bezposádkovým lodím, pozemním raketám dlouhého doletu, dalekonosnému dělostřelectvu a velkým předsunutým zásobám přesné munice s vysokou průrazností. Cíl je zřejmý: Snížit nákladnost případné osvobozovací operace co do počtu lidských ztrát. Enormní lidské ztráty jsou právě to, s čím čínští vojenští plánovači počítají jako nátlakovým prostředkem ve fázi vyjednávání po onom „strategickém šoku“.

Zmiňované zbraňové systémy ale stojí horentní sumy peněz. Proto tomuto vývoji bohatá Evropa nemůže přihlížet se založenýma rukama. Americký daňový poplatník od roku 2014 trpělivě akceptoval desítky miliard dolarů věnované na zvýšení obranyschopnosti poněkud zaskočené Evropy. Jeho trpělivost však není neomezená.

Vojenští plánovači NATO by proto měli diskutovat o úpravě procesu obranného plánování Aliance tak, aby vojenskou rozhodnost USA doplnila ekonomická síla Evropy. Jinými slovy: Jde o zvýšení úrovně vojenských ambicí Evropy v rámci NATO. Ta totiž skutečné síle Evropy neodpovídá. Například většina bojových brigád NATO jsou brigády evropské. Bez americké logistické podpory je ale Evropané nedokážou vyslat do boje a také je tam udržet. Například celá alianční operace v Afghánistánu by se bez americké logistiky velmi rychle zhroutila. Tento stav je nutné změnit.

NATO potřebuje novou námořní strategii, která mu umožní cíleně investovat do těch námořních prostředků, které jsou nyní potřeba k účinnějšímu čelení čínské a ruské námořní hrozby. Zmiňované „Blue-water navy“ Spojených států je čím dál více přetížené. Hlídat najednou Atlantik, Perský záliv, Východní Středomoří, Pacifik i čím dál tím více i Severní ledový oceán není právě snadné. Každé jednotlivé nasazení některé z 11 amerických letadlových lodí vyvolává ve Washingtonu obtížné diskuse o tom, kde je aktuálně jejich námořní síly více zapotřebí.

Jistě každého napadne, že takové změny v obranném plánování NATO budou stát spousty peněz. Automatismus ale neplatí. Udržování masivních statických pozemních sil na úrovni brigád či divizí, což je reliktem doby, kdy se bylo možno obávat útoku SSSR, totiž taky není zadarmo. Jde o to mít síly menší, ale vysoce mobilní. A je nutné enormně zrychlit rozhodovací proces jejich případného nasazení.

Pro Českou republiku, která je součástí východního křídla NATO, je tudíž podstatné, že vojenské schopnosti potřebné k čelení strategii „fait accompli“ jsou použitelné jak vůči Číně, tak vůči Rusku.

Transatlantickou odpovědí na realitu globálního soupeření mocností tedy nemůže být to, že všichni budou dělat všechno. Adekvátní odpovědí by byla důsledná dělba rolí mezi spojenci, v ideálním případě mezi NATO a USA. Pokud bude zakotvena smluvně, například ve Strategické koncepci NATO, přispělo by to k udržení relevance Aliance i v budoucnu.

Silná Severoatlantická aliance, schopná postarat se o vlastní bezpečnost na hranicích s Ruskem, pomůže indicko-pacifické alianci demokracií postarat se o čínskou vojenskou hrozbu. Může to být aliance složená z USA, Japonska, Austrálie, Tchaj-wanu, Filipín nebo Jižní Koreje. Taková koalice by mohla být kombinací formálních spojenectví (Austrálie, Japonsko, Filipíny a Jižní Korea), kvazi spojenectví (Tchaj-wan) a prohlubování partnerství, která nezahrnují formální bezpečnostní záruky (Indie a Vietnam).

Klíčoví američtí stratégové, jako je Ben Hodges, bývalý velitel americké armády v Evropě, to říkají jasně a otevřeně: „Potřebujeme Evropu, aby nám pomohla odstrašit Rusko.“ Pokud bude tento způsob uvažování rezonovat na obou strach Atlantiku, pak se může stát zárukou globálního významu Aliance, a sice bez ohledu na to, kdo právě sedí v Bílém domě. A o to se musíme starat i my v České republice.