Praha, 2. července. Venku je ke třiceti stupňům, v poměrně plném autobuse městské hromadné dopravy ještě víc. Slunce pere, dusno před bouřkou. Zhruba třetina lidí všeho věku – od teenagerů po seniory – má ale i tak nasazené roušky, nebo – což je už naprosto nepochopitelné – to alespoň předstírá. A to přesto, že od včerejší půlnoci už nejsou povinné. Co všechno to může napovídat?
Ještě minulý týden se zdálo, že v Praze se roušek v hromadné dopravě ještě hned tak nezbavíme. A to ani v té povrchové. Jenže pak vystoupil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch s pozoruhodným sdělením. Experti prý mu prozradili, že v létě bývá vedro a ve vedru lidi – zejména starší či nějak oslabení – kolabují. A to nejen v neklimatizovaných tramvajích a autobusech a nejen když při tom ještě dýchají přes vrstvy textilního materiálu. To musel být pro ministra zdravotnictví (!) opravdu překvapivý objev. Možná kdyby vyšel ze své kanceláře a na chodbě zastavil paní, co tam uklízí, nebo místního údržbáře, řekli by mu to taky. Na to, aby člověk tak prosté věci věděl, stačí onen známý „selský rozum“, na to vážně nikdo nemusí být vládní expert ani epidemiolog Prymula. Nicméně pan ministr – no sláva! – zjevně pochopil, že v létě je horko, a tak byla povinnost roušek v dopravě s výjimkou metra zrušena. Žádné hromadné odhazování s jásotem se ale nekonalo.
Ani přes masivní osvětu, která od března probíhala snad ve všech médiích a z televize se hrnula od rána do večera, totiž ani teď stále ještě mnozí netuší, k čemu rouška je. Že neochrání nositele, nýbrž – pokud by šířil infekci – lidi, kteří s ním přijdou do delšího bližšího kontaktu. A tak ještě 1. července, tři a půl měsíce od prvních nařízení koronavirové krize, v den, kdy už do MHD můžeme bez roušek, nějaká paní v televizní reportáži vykládala, že ona ji tedy bude nosit dál. A na dotaz proč s bezelstným úsměvem odvětila: Protože si chci chránit zdravíčko.
Mluvíme-li ale ochraně druhých před nákazou ze strany nositele roušky, mluvíme samozřejmě o čisté jednorázové, jednorázově taky použité, nebo vyprané či ještě lépe vyvařené látkové roušce. Ušmudlané cosi lovené zpod brambor v nákupní tašce nebo z kapsy zpoza zmuchlaných kapesníčků neochrání bohužel vůbec nikoho. To je naopak celá zoologická zahrada vesele se množících neviditelných tvorečků, které si ve svatém nadšení a víře v dobré konání přikládáme i s tím provlhlým pařeništěm na obličej. Přesto jsou stále až běda často k vidění „modely“, které vyhlížejí jako spíchnuté z umolousaných utěrek na nádobí (což možná taky jsou), s nimiž někdo párkrát setřel podlahu.
V autobuse rozpáleném jako pec tedy sedí lidi bez roušek, s rouškami až po oči a pak několik nositelů neuvěřitelných kreací. Někteří mají roušku pečlivě naaranžovanou horním okrajem těsně pod spodní ret, takže mají úplně odkrytý nos i ústa, ale zato dokonale zahalenou celou bradu a kus krku. Hned dva vynálezci mají ještě extravagantnější model: úzký proužek natažený jen přes nos. Kdyby to viděli proslulí Monty Pythonové, možná by se znovu dali dohromady a svůj slavný skeč o „švihlé chůzi“ rozšířili ještě o české reálie a Ministerstvo švihlého nošení roušek.
Hranice mezi nerouškaři a stáleještěrouškaři ovšem nevede napříč generacemi. Má ji nasazenou mladičká slečna, třicátník sotva dýchající v saku i bělovlasý penzista. Nevede ale ani jako dělicí čára mezi příznivci a odpůrci vlády. Zastánci dobrovolného nošení roušek nadále a snad i „na věčné časy a nikdy jinak“ se najdou i mezi ostrými kritiky a zapřisáhlými „nepřáteli“ vlády. I oni ale nevědomky slouží jako svého druhu indikátor toho, co všechno bude napříště možné přikázat, aniž by došlo k občanskému vzbouření, a kolik lidí bude nařízení dobrovolně plnit i poté, co už žádným příkazem nebude. Kolik z nás si jako pejsek před vycházkou i bez povelu a bez hrozících trestů radostně přinese svůj náhubek? On je už zvyklý. A my si zvykneme taky. Nebo ne?
Autorka je řadovou členkou TOP 09.