Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Každý z nás se asi čas od času rád koukne na nějakou filmovou komedii či grotesku plnou praštěných zápletek a gagů. Mohla by v ní být třeba scéna se zoufalým pánem, kterému se rozpadlo záchodové prkénko, takže se musel stát podvodníkem a plížit se do zakázané zóny, aby si kýžené zboží opatřil, jelikož zakoupit jej legálně bylo nemožné. Při sledování nešťastníkovy anabáze bychom se váleli smíchy, až by se nám rozsypal popcorn a rozlila cola – kdyby to ovšem nebyla realita. Naše dnešní smutná realita.
Roztodivná chaotická nařízení chaotické vlády už dlouho vyvolávají v praxi situace, které by byly neodolatelně směšné, kdybychom je sledovali v kině nebo v televizní komedii. Pokud v tom ale musíte žít, dnes a denně, už bezmála celý rok, úsměv na tváři poněkud tuhne. A tím obtížnější pro mnoho lidí je oprostit se od vládního diletantismu a vlastního oprávněného vzteku na ta nepříčetná nemehla a aspoň ta rozumná, byť nepříjemná opatření proti šíření nákazy se zaťatými zuby stále dodržovat.
Papalášské manýry a vrchnost, která se nám směje do tváře tím, že na vlastní nařízení platná pro nás zvysoka kašle, takže jednou bujaře juchá v zavřené hospodě, jindy se zase předvádí coby VIP na fotbale, nechme pro tuto chvíli stranou. A vraťme se k pánovi s prkýnkem. Tedy – přesněji řečeno – bez prkýnka. Vládní nařízení ohledně toho, co a kde je u nás povoleno prodávat, bohužel často působí, jako by je tahal z klobouku opičák intoxikovaný alkoholem. Nejdříve to bylo tak, že co se nesmělo prodávat v malých obchodech (jejichž majitelé jsou už často na pokraji sil), to si člověk bez problémů koupil ve velkých řetězcích (které si mnuly ruce). Boty, tričko, župan, polštáře, hračky… Na oprávněné stížnosti vláda zareagovala tím, že místo aby malé prodejny otevřela, zakázala prodej tohoto zboží těm velkým.
Což tedy poněkud připomíná černohumorový vtip, kameňák o chlápkovi, který měl jednu ruku kratší, a tak požádal zlatou rybku, aby měl obě ruce stejné. Tak jo, řekla rybka – a měl obě krátké. A tak teď všechny super, hyper a hobbymarkety mají některé zboží zakázané.
Absurdita dosahuje nebývalé míry. Proč musíme proti covidu „bojovat“ tak bláznivě, že zakážeme kupovat zboží z jednoho regálu, zatímco u toho vpravo a vlevo od něj je zřejmě bezpečno, takže tam si berme, co hrdlo ráčí?
V hobbymarketech je tomu zase tak, že otevřené je v nich jen zahradní centrum. Hadici, lopatku či květináč tedy zakoupíte, železnou tyč, dřevěnou desku nebo to již zmíněné sedátko koupit zakázáno. Potřebujete-li něco takového, tak jen s živnostenským listem. Nemáte, nekoupíte. Musíte do e-shopu a čekat a čekat… Když ale čekat nemůžete, může z toho být dobrodružný, absurdně komediální příběh podobný tomu, který barvitě vylíčil pan Petr V.
„Odešlo mi záchodové prkýnko. Ne, že by opravdu někam odchvátalo, ale praskla taková serepetička na kování a prkýnko se stalo nepotřebným, až obtížným. A to je taková nepříjemná lapálie, když při svých živočišných potřebách kloužete a citlivé části těla se vám všelijak skřípají. Přes internetový obchod by to trvalo pár dní, než by ke mně prkýnko dorazilo. Tedy jsem vyjel do OBI. Hned u vchodu mě odchytnul přísný muž se sluchátkem v uchu a zeptal se mě, pro co si jdu. Řekl jsem, že pro záchodové prkýnko. ,A máte živnostenský list?‘ zeptal se mě ledově. ,Nemám,‘ odpověděl jsem polekaně. ,Tedy na prkýnko nemáte nárok,‘ pravil muž v černém. ,Božínku, co si jen počnu,‘ zakňoural jsem zdrceně. A já umím být totálně zdrcený. Začal jsem vysvětlovat, jak je to prekérní situace nemít na míse prkýnko, ale muž byl neústupný. Postával jsem stále u dveří a rozhlížel se dokola pohledem zděšené slepice. Byl jsem sledován ostřížím zrakem. Zeptal jsem se, jestli si můžu koupit aspoň kapalinu do ostřikovačů. ,To můžete,‘ pravil úsečně. Šel jsem tedy k paletě s kapalinou a už už jsem jednu vytahoval. Bodyguard se ke mně neslyšně přiblížil a s pohledem upřeným kamsi do dáli mi zašeptal: ,Jděte si pro to prkýnko, ale rychle a nenápadně.‘ Vyrazil jsem směr oddělení Sanita, které pro mě jako pro osobu bez živnostňáku bylo zakázaným územím. Naproti v povolené zóně byly květináče, u kterých jsem předstíral zájem, ale ve skutečnosti jsem tajně obhlížel prkýnka. Srdce mi zrychleně bilo, potil jsem se a cítil jsem na sobě pohled muže u vchodu. Pak jsem vyrazil, popadnul jedno prkýnko z hromady a téměř už v běhu jsem do druhé ruky zachytil i kanystr s kapalinou do ostřikovačů. Blížil jsem se k východu, ale hlídač mi nenápadným gestem a ledovým pohledem naznačil, že ještě musím zaplatit. Tedy jsem zahnul směrem k pokladnám, které byly zablokované. Platilo se u bývalé recepce. Můj nervový systém byl naprosto přetížený, ve chvíli, kdy jsem konečně vytáhl debetní kartu, začaly moje chytré hodinky vydávat varovné signály, že můj tep a tlak přesáhly normální hodnoty. Za hysterického pípání časoměrných chytraček jsem proběhl kolem bodyguarda, šeptem mu poděkoval a konečně se s drahocenným prkýnkem ocitnul u auta. Měl jsem obrovské štěstí, že Prymulovo oko bylo obráceno směrem k páníčkovým prů*erům.“
Ještě se někdo diví, že lidem se tento způsob boje zdá poněkud nešťastným, abychom tedy parafrázovali klasika, rozčiluje je, vytáčí a nedává jim smysl? A tak na střídačku nadávají, nebo se tomu z nedostatku jiné rady smějí. Vždyť jak je to dlouho, co ministr Karel Havlíček s vážnou tváří vysvětloval lidem, že farmářské trhy je nutno zakázat, protože tam chodí lidi, zatímco nával v hobbymarketu naopak vůbec nevadí a žádné nebezpečí nákazy koronavirem nepředstavuje, protože tam jsou přece vysoké stropy. Ty se samozřejmě nijak nesnížily, takže by jistě nebyl problém teď jako jinde snížit alespoň počet zákazníků, kteří tam v jedné chvíli mohou být, nařídit rozstupy a prodávat všechno. Ale to ne, to by bylo moc logické a jednoduché a na chudý lid musí být přísnost.
Když se ale musí běžný občan kvůli věci tak prosté, ovšem až běda potřebné, jako je prkýnko od záchodu, pustit do takové akce jako ze špionážního filmu s vědomím, že to taky může být „Mission impossible“, nutně se vloudí myšlenka, jestli to s tímhle vedením státu u nás není už opravdu úplně v *****. S rozlámaným prkýnkem a bez poklopu.
Autorka je řadovou členkou TOP 09
