HISTORIE / „My hoši, co spolu chodíme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi,“ vyzýval Karel Poláček čtenáře na stránkách románu Bylo nás pět. Ze svého dětství čerpal inspiraci po celý život. A čím více se nad jeho životem stahoval mrak antisemitismu, tím více se do něj v mysli vracel a hledal v něm útěchu. Vydání svého nejslavnějšího díla, které se nerozlučně spjalo s jeho jménem, se však už bohužel nedožil. Zemřel jako oběť nacistické zlovůle přesně před 80 lety, pouhých pár měsíců před koncem války.

Ve chvílích největšího ponížení, na prahu nacistické okupace, v dobách protkaných strachem a nejistotou se Karlu Poláčkovi pod rukama rodil jeden z nejúsměvnějších a nejhřejivějších dětských příběhů. Prostřednictvím vypravěče Petra Bajzy se znovu vracel do světa klukovských her, řečí a vtípků. Když v roce 1946, rok po jeho smrti, román konečně vyšel, čtenáři se na tuto cestu do dětství vydávali s nadšením.

On sám si několik měsíců předtím, než nastoupil na transport do terezínského ghetta, poznamenal do deníku: „Je nutno proměnit utrpení ve hru.“ A v tom tkví paradox jeho smutného osudu. Literární historik Radko Pytlík o něm napsal: „On, který věřil vždy jen tomu, co viděl, který zobrazoval lidi pouze tak, jak je uviděl, tento nesmlouvavý pozorovatel a citlivě uhadující umělec stal se obětí zběsile vířících frází, ‚zajetí slov‘, z něhož se chtěl konečně vymanit.“

Studia ho nenadchla

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 do rodiny židovského obchodníka v Rychnově nad Kněžnou, v podhůří Orlických hor. Vyrůstal po boku čtyř bratrů a poté, co zemřela jeho matka a otec se znovu oženil, získal zakrátko ještě dalšího polovlastního bratra a sestru.

Svět maloměsta, který se významně otiskl do jeho pozdějších děl, nechal za zády v 15 letech, když odešel do Prahy na studia gymnázia a následně práv na Karlově univerzitě. Učit se ale věcem, které ho nebavily, podvolit se řádu, který se má dodržovat, se mladíkovi s bohatou a rozevlátou myslí ani trochu nezamlouvalo. Sám s úsměvem vzpomínal, že ve škole často propadal, ovšem pokaždé z jiného předmětu. Zůstal takovým po celý svůj život.

Jeho dcera Jiřina Jelinowiczová ve svých vzpomínkách na otce uvedla, že to byl „člověk krajně nepraktický a neochotný cokoli vyřizovat“. Když mu jeho otec platil v Praze byt a stravu, nicméně odmítal poskytnout jakékoliv kapesné, Karel si přesto poradil. Společně s kamarádem Linhartem psal na pokračování román s názvem Slimejš a za úplatu jej dávali číst svým spolužákům.

Švejka nikde nepotkal

První světová válka otřásla celým jeho světem. Prošel ruskou a italskou frontou, zažil porážku rakouské armády a velký ústup jednotek, pěšky, bez jídla a pití. „Bylo to v zimě za mrazu, kdy usednout a odpočívat znamenalo zmrznout. Koně ani psi ten pochod nevydrželi a mnozí vojáci také ne,“ líčí dcera Jiřina. „Otec vykládal, že pořád šel a šel a že ani neví, jak dlouho a kam. Vím jen, že se jednoho rána probudil a ležel v koutě na zemi v jakési kovárně. Kovář tam bušil do kovadliny. Jak se tam dostal, neměl ponětí.“

Konec války jej zavál na srbskou frontu. S jedním kamarádem se jednoho dne sebrali a utíkali, utíkali, až se dostali na druhou stranu k Srbům, kde zůstali v zajetí až do konce války. „Za čtyřletého vojákování jsem ‚Švejka‘ vůbec nepotkal. Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla,“ vzpomínal Poláček v jednom ze svých článků knižně vydaných ve výběru s názvem O humoru v životě a v umění.

Po utichnutí války se začal Karel Poláček konečně živit tím, k čemu ho to táhlo celý život – psaním. Stal se nezaměnitelnou tváří meziválečné redakce Lidových novin, s níž spolupracoval od roku 1922. Jeho texty otiskoval literární časopis Tvorba, pracoval i v listech vydavatelství Melantrich, především v Českém slově jako sloupkař a soudničkář, na sklonku 30. let redigoval humoristický časopis Dobrý den. Psal nejčastěji fejetony, sloupky, soudničky, povídky či romány na pokračování – žánry, v nichž nejlépe vynikl jeho posmutnělý humor a zároveň sklon k niternému realismu.

Spřátelil se s bratry Čapkovými a stal se členem takzvaných pátečníků, skupiny osobností tehdejšího kulturního a politického života, které se v pátek odpoledne scházívaly a debatovaly ve vile Čapků na pražských Vinohradech. 

Tragika i směšnost maloměšťáctví

Volné chvíle věnoval Poláček čtení knih a psaní vlastních děl. Pod rukama se mu rodily světy maloměsta i „malého člověka“ v celé své směšnosti i tragičnosti. Byl společenský a dokázal číst lidské povahy, jejich přednosti i slabiny. Příběhy svých postav líčil poutavě, přesto lakonicky, s notnou dávkou satiry a vtipu. Jeho hrdinové žijí často v omezeném životním i duševním prostoru, vyjadřují se jednoduše, myslí jednoduše, opakují se. Například literární kritik František Xaver Šalda mu však použití omezených jazykových prostředků vyčítal a nazýval „chudobou stylu“, román Hlavní přelíčení označil za práci „věcnou, suchou, střízlivou až do nudy“, podobně zkritizoval i Okresní město.

Čtenáři tuto kritiku ovšem nesdíleli. A když se roku 1931 objevila na plátnech kin filmová verze jeho románu Muži v ofsajdu, stal se on i celá jeho rodina náhle slavnými. „Snímek naší rodiny se objevil v časopise Světozor spolu s dlouhým článkem. Otec přijal k svému zaměstnání v novinách ještě funkci libretisty pro ateliéry AB. Rodinný příjem se ztrojnásobil, a tak se naši rozhodli, že si vezmou větší byt. Najali jsme si třípokojový byt na Smíchově ve Švédské ulici, v domě, kde zemřel Jakub Arbes,“ vyprávěla dcera Jiřina.

Oč více se Poláčkovi dařilo profesně, o to větší nesoulad panoval v životě osobním. „Rodina je základem státu a otravy,“ říkával s hořkým úsměvem. S manželkou Adélou se v průběhu let stále citelněji odcizovali, až spolu téměř nemluvili. Poláček před tísní onoho chladu a hlubokého neporozumění unikal z domu, kdykoliv jen mohl.

Manželství bylo roku 1939 rozvedeno „od stolu a lože“, což znamenalo pouze formální odluku bez možnosti nového sňatku, protože skutečný rozvod židovským obyvatelům tehdy zákony neumožňovaly.

S dcerou Jiřinou ho však pojil velmi blízký vztah. „Začali jsme spolu chodit po večeři na procházky na Petřín, při nichž jsme probírali všechno možné. Velmi nás tehdy zajímala politika. Byla to těžká doba a oba jsme věděli, že nás nic dobrého nečeká…“ uvedla. 

Přítelkyně mu zachránila dceru

Měli pravdu. Poláček se v tíživé atmosféře obával zejména o budoucnost své dcery. Jeho družka, právnička Dora Vaňáková, jí zajistila v březnu roku 1939 výjezdní povolení do Velké Británie, za což jí byl spisovatel neskonale vděčný. „V předvečer odjezdu jsme se loučili s otcem a Dorou v kavárně v Revoluční třídě. Bylo to velmi smutné loučení. Všichni jsme tušili, že se již nikdy neuvidíme,“ popisovala Jiřina. „Pak už byly jen dopisy – a pak přišla válka, která nás navždy rozdělila.“

Poláčkovi se hroutil vnější i vnitřní svět. Pro židovský původ musel své místo v redakci Lidových novin opustit. V područí nesvobody a útlaku musel od září roku 1941 jako další židovští obyvatelé protektorátu nosit na kabátu židovskou hvězdu a na kavárny, svá oblíbená místa, se mohl dívat jen z ulice. Jeho přátelé se ztráceli v transportech a on nevěděl, zda je ještě někdy spatří. Když byla do Terezína povolána roku 1943 i jeho milovaná Dora, dobrovolně se přihlásil do transportu spolu s ní. 

Symbol otroctví? Plechová miska

„Okovy, jakožto odznak otroctví, náleží do okruhu romantických představ. (…) Za vnější znak otroctví považujeme nyní plechovou jídelní misku. Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly nést vznešeně své okovy. I pozoruju, kterak lidé v Tvém okolí nosí svoji plechovou misku; poznáš mnoho z lidské povahy. Jen proletář, který se v mládí nenaučil ohýbat hřbet, dovede správně nosit plechovou misku; neboť musíš být správně sehnut, aby sis nerozlil polévku. Tudíž se svým obědem nemůžeš kráčet vzpřímeně, dotýkaje se hlavou oblak, tehdy bys přinesl domů polovinu oběda a byl bys hladovější než ohnutý prodavač,“ napsal Poláček v září toho roku svému spoluvězni Miloši Salusovi.

V těžkých dnech Poláčka držela při životě duševní aktivita. „Stal se vyhledávaným společníkem pro debaty v malých i větších skupinách, mnohým mladým tvůrcům poskytoval kritické rady a stal se žádaným v přednáškových programech. Byl vyhledáván pro svůj poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností,“ píše bohemista, filozof a regionální historik Josef Krám ve svém Průvodci Rychnovem nad Kněžnou. Pěvec Karel Berman jej ohodnotil takto: „Byl skoupý na slovo, ale když udělal přednášku, stálo to za to.“

Svou Doru následoval i po roce a půl, když byli oba v říjnu roku 1944 převezeni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. „Já jsem ho viděla těsně před tím, než nastoupil do transportu, byl tak zubožený, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec,“ vzpomínala jedna z terezínských vězeňkyň a rychnovská rodačka Hana Fischerová.

Mýty ohledně jeho smrti

Dlouhá léta se věřilo, že Karel Poláček zahynul 19. října v pekle zvaném Osvětim. Teprve v polovině devadesátých let účastnice pochodu smrti Klára Baumöhlová prohlásila, že umělec přežil transport z Osvětimi do pobočného tábora Hindenburg v dnešním polském městu Zabrze. 

Časopis Kmen přinesl zprávu, že zde „ještě na Vánoce 1944 tento starší, hubený, skromný a neprůbojný pán pomohl připravit i pro ostatní spoluvězně taneční představení se zpěvem, napsal jim i německy psaný skeč“.

Zubožený a vyčerpaný Poláček byl v lednu roku 1945 přinucen s ostatními vězni zúčastnit se pochodu smrti do tábora Gleiwitz, současné polské Gliwice. Zda do cíle dorazil, není jasné. Ale pokud brány tábora přece jen překročil, jeho špatný zdravotní stav a celkové vysílení mu osud nakonec zpečetily – 21. ledna 1945 proběhla vstupní selekce, kterou neprošel, a nacisté před 80 lety smutného humoristu zavraždili. Jak dodává Josef Krám, jeho ostatky následně spočinuly „v Gliwici na ústředním hřbitově, na němž je spolu s ním v osmi hromadných hrobech pochováno několik set vězňů různých národností“.