Od první poloviny minulého století můžeme v Evropě vysledovat nehezkou tradici koketérie s ruskými vládci. Dříve to bylo doménou pouze levice. Nejotřesnější příklady adorování Ruska známe z francouzské umělecké avantgardy, kterou u nás řada intelektuálů bezmyšlenkovitě kopírovala. Dnes je ruský cesaropapismus hitem části konzervativní pravice.
Je to opravdu smutné. Na Vladimiru Putinovi je totiž konzervativní pouze jeho utkvělá snaha zakonzervovat velmocenské postavení státu. Jinak konzervuje řadu stereotypů z komunismu a pak zase něco z carské éry. V jeho konzervativním koktejlu najdeme zejména oslavu ruského heroismu, zbožňování armády a povinnou špetku pravoslaví, jež je chápáno jako jediné neporušené a ryzí křesťanství. Z komunismu pak navíc pochází praktiky lhaní a potírání lidské individuality ve prospěch státem předepsaného kolektivismu. Pravicový nádech dodává Putinovu režimu obrovská moc oligarchů, kteří si rozkradli socialistický majetek díky starým bolševickým vazbám.
Tento druh konzervatismu nemá vůbec co do činění s britským konzervatismem, jaký představovali kultivovaní džentlmeni jako třeba Edmund Burke v 18. století nebo nedávno zesnulý Roger Scruton. U nás se k osobnostem tohoto formátu řadí filosof Rio Preisner.
Pak v Evropě známe ještě silný proud praktického politického konzervatismu ve formě křesťanské demokracie, která v osobě Konrada Adenauera v Německu, Alcida de Gasperiho v Itálii a Roberta Schumana ve Francii vybudovala poválečnou Evropu a vtiskla jí silnou pečeť demokracie, svobody a podnikavosti. Na takový konzervatismus je žádoucí navazovat. Je to konzervatismus silně proevropský a antiautoritářský. Od současných tendencí v Evropě se lišil odporem k sociálnímu inženýrství a úctou k náboženské víře. Je třeba ale dodat, že Evropská lidová strana, sdružení křesťanskodemokratických stran Evropy, je stále nejsilnější frakcí Evropského parlamentu a v jejím čele stojí maltská křesťanská demokratka Roberta Metsolaová.
Klíčovým bodem Putinovy propagandy je vykreslování současného Západu jako úpadkové civilizace, která se potácí ve své morální degradaci. Morální síla euroatlantické civilizace je neustálým tématem a nemůžeme zakrývat problémy, jež souvisí s rozšířením cynismu, hédonismu a absencí víry a politické vize. Je ale zcela absurdní, abychom si nechali vnucovat pohled zaostalé militaristické diktatury a hledali u ní lék na naše bolesti.
Ruskou verzi populistického konzervatismu u nás představují Andrej Babiš a Tomio Okamura. Stačilo málo a mohli vytvořit koalici, jež by dokončila destrukci právního státu a svobody médií. Mezi stranou Jednotné Rusko a Babišovým hnutím ANO je řada paralel. Hlavně je to všeobjímající ambice organizovat všechno, propojování oligarchických struktur se státem a faktická privatizace státu. Pak je to odpor ke svobodě médií a snaha kupovat si voliče a vodit je za nos těmi nejpodlejšími triky. Okamurova SPD je pak ryzí agenturou ruského režimu. S tímto druhem konzervatismu nelze ani na minutu koketovat.
Hodnotový a politický proud, který má v Česku znovu šanci na úspěch, je proevropská liberálně-konzervativní pravice. Je zřejmé, že pro řadu dobrých konzervativců je poněkud těžké přistoupit na žonglování se slovem liberalismus, neboť v americkém významu jde o naprostý opak klasické doktríny o nadřazenosti individuální svobody nad státním dirigismem. Nejde tu však o nálepky, ale o podstatu. Je tak trochu škoda, že v české společnosti nemůže hrát silnější roli křesťanská demokracie, jež by měla evropštější a sebevědomější profil. Jde totiž o to, že pouhé slovo pravice může označovat cokoli od asociálního cynismu vlády peněz až po fanatický nacionalismus. Džentlmenský konzervatismus je zcela odlišný. Vedle individuální svobody vyzdvihuje zodpovědnost a díky povědomí o křesťansko-židovských základech naší civilizace dokáže integrovat Evropu nikoli byrokraticky, nýbrž hodnotově.
Ruský konzervatismus je tmářství. Není náhoda, že po Rusku pokukují antivaxeři, odpůrci Green Dealu a homofobové. Džentlmenský konzervatismus je naopak demokratický, respektuje odlišnosti, pluralitu, chrání svobodu médií a nebojí se modernity, ovšem při ochraně všeho, co se v minulosti osvědčilo. A je to něco úplně jiného než buranský konzervatismus, který má u nás mnoho vyznavačů.
A pak je tu hlavní rys, který odlišuje euroatlantický konzervatismus od jeho euroasijské parodie. Je to úcta k faktům a k pravdě. Pravdivé vystupování, pravdivé chování v politice i v podnikání, pravdivá tvorba mediálního obsahu. To vše je pak založeno na svědomí a povědomí o konečné či absolutní instanci, která nám slouží k poměřování našich skutků a našich životů. To je v principu víra. Víra v nekonečného Boha nebo víra v nezrušitelné principy dobra a spravedlnosti.
Rusové jsou silně náboženský národ a je také pravda, že se Evropa Pánu Bohu vzdaluje a odcizuje. V Německu prý slavili poslední Vánoce, kdy byli křesťané ještě ve většině. U nás je situace ještě smutnější. Tuto skutečnost je správné reflektovat a klást si zásadní otázku, jestli je silná demokracie vůbec možná a uskutečnitelná bez víry. Ale tento protiklad mezi částečně neznabožskou Evropou a nábožensky uvažujícím Ruskem také vytváří zcela falešný obraz, v němž proti západní cynické dekadenci stojí východní oduševnělé mesiášství. Rusko nám dává z webu Sputnik rádo najevo, že by nás mohlo spasit zejména svými jadernými raketami. Země, kde vedle sebe stojí v dojemné svornosti lampasáci a popové a vytvářejí dojem hlavních státních institucí, není duševně zdravá a nemá nám sloužit za vzor. Vláda Vladimira Putina v Rusku, jeho militaristická propaganda a brutální chování vůči Ukrajině nemají s oduševnělostí či s křesťanstvím nic společného.
Západ a Evropa mají mnoho důvodů k sebereflexi a k obnově svých vizí a ideálů. Ale džentlmenský konzervatismus nemá nic společného s černou sotňou, která vládne na Rusi. Evropský a proevropský konzervatismus tu potřebujeme. Ruský nikoli.