ROZHOVOR / Postava Andreje Babiše a Miloše Zemana je zástupná a archetypální, je to metafora pro jakéhokoliv politika, který překračuje demokracii, přibližuje mladá režisérka Amálie Kovářová svůj debutový celovečerní snímek Milion chvilek, který mapuje příběh české společnosti na cestě ke změně. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovořila o svém vnitřním střetu zájmů aktivisty a filmaře, autenticitě nebo spolupráci s Mikulášem Minářem. Film podle ní může být inspirací pro země, kde je krize demokracie. Na jeho dokončovací práce nyní probíhá sbírka na Hithitu.

Jak jste s hnutím Milion chvilek začala spolupracovat? Jakým způsobem jste se angažovala?

Před parlamentními volbami roku 2017 jsem natáčela studentské videovýzvy proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Nebyla jsem spokojená s tím, co se v danou dobu dělo. V lednu 2018 jsem objevila výzvu Chvilka pro Andreje, která si dávala za cíl kontrolovat předvolební sliby Andreje Babiše. Přišlo mi to jako super nápad, který není agresivní, ale chytrý. Napsala jsem jim, jestli by neměli zájem o spolupráci, Mikuláš Minář se mi ozval, a tak jsem začala ve Chvilkách natáčet videa.

Když jste tedy do hnutí vstoupila, byla vaším záměrem nespokojenost, nebo i vidina materiálu k natáčení?

Moje prvotní motivace byla spíše z pocitu bezmoci, který jsem se snažila přeměnit v aktivitu. Politická situace byla špatná, Andrej Babiš akorát skládal vládu s podporou komunistů a SPD a Miloš Zeman vyhrál volby. To mě naštvalo a viděla jsem v tom ohrožení, které se ukázalo jako relevantní.

Vidina materiálu k natáčení vznikla postupem času. Na jaře 2019 jsem se přihlásila do projektu My Street Films. Říkala jsem si, co víc je z ulice než demonstrace. Tehdy začínala kauza Marie Benešové a první protesty a já chtěla natočit, jak protest vzniká. U jednoho to ale neskončilo. Chtěla jsem natočit, že se něco tak velkého a důležitého děje, a s tím, že to přeroste v Letnou, nikdo nepočítal.

Když jste v roce 2019 začala točit demonstraci na Václavském náměstí, měla jste už vidinu celovečerního filmu?

Ne, to jsem plánovala dělat jen krátký film pro My Street Films a ten vznikl. Jmenuje se Naděje zlátne a byl uveden na jihlavském festivalu, kde získal druhé místo v soutěži.

Kdy jste tedy přišla na myšlenku celovečerního filmu?

Rozhodnutí padlo, když jsme věděli, že bude druhá Letná. Oslovila jsem producenty a domluvili jsme se, že jdeme do toho a že budeme hnutí sledovat až do voleb 2021, zda se mu podaří změnit výsledek voleb. To se povedlo a v ten moment jsem přestala natáčet. Když pak Andrej Babiš oznámil kandidaturu na prezidenta, pokračovala jsem. Nyní jdeme do fáze dokončování filmu a já ze spolku odešla, abych měla nezávislý pohled a odstup.

Můžete to přiblížit? Po celou dobu natáčení jste byla angažovaná, tak jakým způsobem si nezávislý pohled a odstup můžete zajistit tím, že posléze ze spolku vystoupíte?

Toto je na časové dokumentaristice zajímavé. Když sledujete příběh celospolečenského hnutí, v danou dobu si neuvědomujete, co reálně žijete. Kauzy vám přijdou stejně důležité a pak se ukáže, že jedna sehrála větší roli. Jde o můj vnitřní střet zájmů aktivisty a filmaře. Kdybych byla dále součástí, chtěla bych film stříhat tak, aby to hnutí pomohlo. Rozhodně nechceme, aby z toho byla nějaká propaganda, a tím, že jsem odešla, mám možnost věnovat se tomu z pohledu autora.

Odešla jsem také pro to, abych nebyla ovlivněná aktuálními událostmi, protože to pro film není relevantní.

Neměla jste mít odstup už v průběhu natáčení?

Pro mě to byla dlouho otázka identity. Jsem aktivista a na věcech mi záleží. Vždy mi přišlo důležité něco dělat, když můžu. A ve chvíli, kdy se natáčení dokončilo, přibrali jsme nového producenta, který přinesl nový pohled, že pro vznik filmu možná není nejlepší, když budu dál v hnutí. Sama jsem si to předtím neuvědomila. Je velmi zkušený a pro mě je to debut, takže jsme došli ke shodě.

Nyní jsme v programu DOK.Incubator, který nabízí pohled zahraničních distributorů, střihačů, producentů. Odstup mi dává možnost o materiálu rozhodovat z pohledu filmaře, co je nejsilnější příběh.

Co je hlavní myšlenkou filmu?

Zvažovali jsme více variant. Jako nejpravdivější nám přijde příběh o dvou mladých kamarádech, kteří se rozhodli, že chtějí něco změnit. Takže sledujeme jejich cestu vypořádávání se s limity demokracie. Tento příběh jsme vybrali, protože nám přijde jako univerzální a nadčasové téma. Demokracie je systém, který má spoustu limitů, je postaven na konfliktu, jako jediný umožňuje, abychom si zvolili, že zanikne, a tím pádem je nutné o něj neustále pečovat.

Film přináší inspiraci a možná i návod, jaké kroky třeba mohou zafungovat. V tom vidíme velký přínos, že my Češi můžeme být inspirací pro zahraničního diváka, a zpětné vazby jsou velmi pozitivní.

Jakým způsobem probíhala spolupráce s Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem?

Vždy jsem natáčela z pozice nezávislé autorky. Díky tomu, že mě kluci znali, měla jsem unikátní přístup, byla jsem i u tajných situací a tím, že k sobě máme blízko, podařilo se mi je zachytit i v intimních situacích. Ve filmu opravdu ukazujeme na příběhu dvou kluků to, co se dělo celospolečensky. Pro zahraničního diváka to je díky tomu mnohem srozumitelnější. Oba dva už verzi filmu viděli a ani jeden nikdy neříkal, co by tam mělo nebo nemělo být, máme jasnou dohodu.

Neměla jste někdy problém s dodržením autenticity, když jste zapnula kameru?

Nemyslím si. Na Mikulášovi jsem to například vždy poznala, když odpovídal těmi oficiálními větami. Ale to je přirozené, že si člověk vyjádření do novin a podobně připravuje. Můj záměr byl dostat se do hloubky člověka, takže jsme měli spoustu dlouhých rozhovorů, během kterých jsme se dostávali k té pravé podstatě věci. Autenticita byla pro mě zásadní, proto je film natočený čistě observačně. Nikdy jsem nikomu neříkala, co má dělat.

Jaký je váš trik na to, jak co nejskutečněji zachytit emoce a atmosféru osob i situací?

Trpělivost. Proto máme natočeno 250 hodin materiálu. Snažila jsem se být co nejpečlivější, pozorovat a být trpělivá, že se tam objeví to, co hledám a potřebuji.

Objevilo se to tam?

Řekla bych, že ano. Máme spoustu silných momentů. Ať už jde o situace, kdy jsou kluci vyčerpaní, úplně na dně, nebo kdy dochází ke konfliktům. Vidíme je tam v jejich zranitelných momentech a vidíme, že i přesto, že jsou věci těžké, motivace pokračovat je velká, protože jde o ten velký cíl.

Jejich odhodlání je až dojemné, obzvlášť pak Bena, který to ve chvíli, kdy probíhal tvrdý covid, přebírá.

Jak jsou ve filmu vyobrazeni Andrej Babiš a Miloš Zeman?

Postava Andreje Babiše a Miloše Zemana je zástupná a archetypální, je to metafora pro jakéhokoliv politika, který překračuje demokracii. Při vysvětlování Andreje Babiše jsme se snažili o co nejobjektivnější způsob. Komentář od zahraničních střihačů byl ale takový, abychom to udělali z pohledu postav, co si kluci myslí. Pak stačí věci potvrdit, nebo vyvrátit dovětkem novinářů. Není potřeba mít tu touhu vysvětlit všechno. O tom ten film není.

V souvislosti s filmem hovoříte o boji české občanské společnosti. Jaké události podle vás nejvíce ovlivnily jeho dynamiku?

V největší míře to byly Letné. Jejich největším přínosem bylo, že se zformulovaly hodnoty a názory, které v lidech rezonovaly a zůstaly v nich doteď. Proběhla tam i velká sebereflexe této liberální části společnosti, druhá část společnosti byla nazývána kobliháři a podobně. Letná v sobě měla laskavost a otevřenost v tom smyslu, že my sami se také musíme proměnit a být aktivnější, aby to tu bylo lepší.

A můžete prozradit, jakého nejsilnějšího momentu se můžeme ve filmu dočkat?

Nejsilnější jsou okamžiky před Letnou a z kritických momentů je to rozchod mezi Milionem chvilek a Mikulášem. To jsem běhala jeden den od Mikuláše do Chvilek, se všemi jsem točila, co se děje a jak to prožívají. To bude podle mě pro diváka zajímavé, protože jde o věci, o kterých nikdo neví.

A jakým okamžikem film končí?

O tom stále vedeme debatu. Zatím parlamentními volbami a tím, že pan Pithart říká, že nemáme být uchlácholení, protože špatné věci přijdou, a že věří, že Milion chvilek na to bude připraven. Pak, jak víme, přišly krušné časy, jako válka na Ukrajině, kandidatura Andreje Babiše a podobně. Je otázka, zda tam dát prezidentské volby, ale nyní si myslíme, že spíš ne.

Je to film veselý?

Určitě. Záměr je, aby byl inspirativní. Nebyli jsme si jistí, jestli takový bude i pro zahraničního diváka, zda to pochopí. Po zkušenosti s DOK.Incubator máme radost, že je to velmi zajímá, a postoj je volnější.

Chápou to jako fenomenální příběh dvou mladých lidí, kterým se podařilo ovlivnit výsledek voleb a zaktivizovat lidi tak, že fungují dál. Na to bychom my jako Češi měli být hrdí.

Pokud se to filmem podaří přenášet dál, věřím, že to může být inspirací pro země, kde je krize demokracie.

Myslíte si, že diváci v Česku na něj budou pohlížet jinak než v zahraničí, jak jste popsala?

To nikdo neví. Myslím si, že pro českého diváka je těžké oddělit vnímání filmu od aktuální situace, takže bude záležet na aktuální politické situaci.

Narazila jsem na to i během natáčení. Když jsem někomu řekla, na čem pracuji, a Chvilky byly zrovna vnímány pozitivně, lidé říkali, že je to super, když to bylo naopak, dozvěděla jsem se, že je to zbytečné. Příběh je ale natolik silný, že ať je to v jakémkoliv společenském nastavení, divácky zajímavý je.

A myslíte si, že filmem můžete oslovit všechny občany bez ohledu na jejich politické názory vzhledem k tomu, že jde o mapování aktivit skupiny, která je jasně politicky vyhraněná?

Ve výsledku ano, když jdeme po silném lidském příběhu. Naším cílem není vysvětlit, co se stalo. Ukazujeme, co obnáší úsilí o změnu, což je univerzální věc. Nikdo nechce žít v zemi, kde by se mu nelíbilo. V tom si myslím, že je ta nadčasovost.

Jde nám i o mladého diváka, kterého chceme inspirovat, že má šanci něco změnit. Podle dřívějších statistik si 66 procent mladých lidí nevěřilo, že mohou něco změnit, a myslím si, že film má možnost ovlivnit i toto.

Kdy se můžeme na film těšit?

Záleží, kdy se nám ho podaří dostat na nějaký zahraniční festival. Od toho se pak odvíjí další kinodistribuce a případné odvysílání v televizi. To se teprve bude řešit. Ti, co se nás rozhodnou podpořit na Hithitu, si můžou jako jednu z odměn vybrat i předpremiéru.

Film chcete prezentovat u nás i v zahraničí. Plánujete i nějaké besedy?

Naším cílem vlastně není zodpovědět všechny otázky, ale naopak je v divákovi vyvolat, zda on sám nechce být aktivní a co si o občanském aktivismu vlastně myslí. Nejlepší film se pozná tak, že člověk vyleze z kina a potřebuje o tom mluvit, proto je pro nás důležité udělat projekce po celé ČR a rozvést diskuzi o demokracii a aktivitě. Chtěli bychom diskuze s novináři, členy spolku i odborníky.

V zahraničí bychom chtěli dělat projekci v Izraeli, na Tchaj-wanu, na Ukrajině, v Anglii a mít tam osobnosti, které mají k demokracii a občanskému aktivismu co říct.

Budete to chtít propojit s aktuální situací?

To je nevyhnutelné. Pro člověka je vždy nejhmatatelnější to, co se žije teď. Zároveň, přestože tu demokracie není ohrožena, je tu stále dost problémů a tyhle věci jsou plíživé, takže to téma je potřeba neustále přinášet a být uvědomělí.