Pokud bere kterákoliv odrůda novináře svou profesi vážně, má otevřené vstupní informační kanály. I komentátor. A furt, ne že by v 17.00 píchl píchačky a měl do druhého dne ráno klid. Takže když mi před desátou večer napsal zcela neznámý člověk, udělal jsem díky existenci internetu a sítí rozhovor, jaký by byl před třiceti lety mým novinářským snem. Udělal jsem rozhovor s násilníkem, který se mi ke svému činu na nahrávce přiznal, pokusil se mě – do diktafonu – získat k hanlivé reportáži o člověku, kterého napadl s nožem v ruce, a poslal mi vlastní video s nahrávkou jeho samotného, jak ničí materiál a vyhrožuje do kamery Romům. To by za doby psacích strojů fakt nešlo. Nyní to jde – díky skokovému nárůstu sprostoty ve společnosti, tedy díky Babišovi, Zemanovi, a samozřejmě internetu.

Přes video mi zatím vyhrožovalo jen pár lidí. To video, co mi poslal násilník, který se vyřítil na starostu Bělotína a s nožem v ruce mu probodal pneumatiky. A chtěl po mě rozhovor. Rád jsem souhlasil. Šlo o další projev digitálního šílenství, díky kterému jde sprostotu a nenávist – jedny z nejvážnějších hrozeb naší demokracie – dokumentovat velmi komplexně. Přeskok do světa digitálu v ČR jsem zaznamenal z tvrdých, vypovídajících dat, kterými jsou fotografie. V roce 2004 jsem pro Reflex vymyslel soutěž o nejkrásnější vypěstovanou rostlinu konopí, kterou si časopis po jejím úspěchu vzal za svou jako každoroční akci. Pořádal ji až do roku 2013, kdy soutěž uvadla pro nezájem čtenářů.

Marihuana se socializovala jako pivo, a nikoho už nezajímaly soutěže samopěstitelů konopí. V roce 2004 přišlo jen několik fotek emailem, a mnoho a mnoho set na papíru. Kolem roku 2010 už na papíru nechodily žádné, téměř všechny přihlášené fotky přišly elektronicky. A v roce 2012 elektronicky focené mobilem. Technický background pro dnešní polarizaci společnosti, explozi pyčobaňycké sprostoty spolu s gejzírem slabomyslnosti v českém prostředí trvá víc než deset let. Za pomoci Facebooku.

Pak přišli Proroci…

Byli dva, jak Cyril s Metodějem. Oba dva přišli z Východu – jeden ze Slovenska, druhý z Vysočiny. A vyhlásili lež a sprostotu jako celonárodní diskurs osobně, jako její vzor. Jmenují se Andrej Babiš a Miloš Zeman. Ti dva na televizní obrazovky – což je dosud nejmocnější médium – zavedli tak neuvěřitelně obscénní standardy chování, že to před nimi bylo naposledy k vidění po zasedání okresního výboru KSČ v Pyčobaňi v roce 1988, když se soudruzi po hlasování vylili ruskou vodkou jak mužici. Babiš novinářům na**rejako za střízliva, a zda pan prezident při svých výrocích, kterak je obklopen k**dami, byl střízliv, ví jen Ovčáček a Bůh. Stále zůstává otevřená možnost, že byl tehdy pan prezident, podobně jako soudruzi v Pyčobaňi, zlit vodkou jak mužik. Od té doby – a s růstem počtu českých uživatelů Facebooku – sprostota, agresivita a slabomyslnost naprosto zlidověly, zmasověly a staly se normou. Vedle toho se průběžně bouraly zábrany a meze komunikací non-face-to-face na Facebooku, kde jednodušší jedinci zcela ztrácejí pojem o teritorialitě a vlastních hranicích.

V souladu s tímto principem lid – ve smyslu „lid, který vystudoval Vysokou školu života a řídí se selským rozumem, vyčteným na dezinformačních serverech“ – najednou zjistil, že má většinu. Že buranství, hloupost, nesnášenlivost, nenávist, sprostota a zbabělost spojuje obrovskou masu lidí, kteří díky Facebooku vytvořili prostorově rozestřený dav. Řev na Facebooku se odehrává dle mechanismů popsaných již koncem 19. století psychologem Le Bonem v díle „Psychologie davu“. Lidé v davu – kryti anonymitou – uvažují a jednají jako primitivové. Jako tlupa opic.

Volá lid

Už z messengeru mi pán napsal, že měl konflikt se starostou Bělotína, vytáhl nůž, probodal mu pneumatiky, a když ho pustili z cely předběžného zadržení, přemýšlel a šel mi napsat. Že mám napsat reportáž, že se ho mám zastat. A když jsem podruhé opakoval otázku, jestli jako opravdu vytáhl nůž na starostu a probodal mu pneumatiky, poslal mi výhružné video. Takže mi článek jak do časopisu o liberální demokracii přesně dělaný přišel přes Messenger domů sám. Tak jsem pánovi zavolal, řekl mu, že rozhovor nahrávám, a začal se vyptávat. K poslechu, a možná i k tanci zde:

Ten člověk nebyl nijak psychotický, neblábolil o mimozemšťanech nebo strašidlech, co k němu promlouvají hlasy uvnitř v jeho hlavě. Byl to normální sprostý hlupák. Ale jak vyšitej. Zcela přesně chápal hranice dané zákonem, jasně si uvědomoval, že je překročil, ovšem odmítal za to nést zodpovědnost. Žádnou nepříčetnost, příznaky duševní nemoci a nic vyviňujícího jsem na jeho projevu neviděl a neslyšel. A to jsem ho neměl rozostřeného jako čtenáři.

Blekotal něco, kterak mu starosta léta křivdí, a že by o tom potřeboval reportáž. A opakovaně opomíjel, že napadl člověka a se zbraní v ruce mu poničil majetek. Bylo mu to jedno, uznává výhradně vlastní zájem a vlastní pravidla. A tak jsem začal – v těch velmi omezených možnostech, které dává telefonický rozhovor – psychologicky mapovat. Velmi brzy se ukázalo, že je ten člověk neuvěřitelně zbabělý. Přestože mi poslal výhružné video – jako odpověď na pro něj nepříjemnou otázku, zda skutečně starostu napadl – tak se nejdříve vykrucoval jak malé dítě, a za dvě minuty potom, co jsem na něj zvýšil hlas, odprošoval. Přitom to video vypadalo tak, jak vidíte zde sami. A jak se bojajal, tak se mi do diktafonu přiznal, že bylo určeno Romům. Hlásat rasovou nenávist a vyzývat k etnickému násilí či s ním vyhrožovat – a jinak než výhružku násilím to video neumím vnímat – je trestný čin.

Jak jsem byl nepříjemnější a nepříjemnější, tak byl ten zástupce lidu poníženější a poníženější, a jak jsem ho – jen hlasem, po telefonu, kdy jsem mu opravdu nemohl ublížit – jen trochu napomenul, tak mi začal lézt do zadku. Na jednu stranu vykládal, že chce spor se starostou dotáhnout do konce, na druhou stranu říkal, že po mě chce článek proti starostovi, a na přímou otázku se tak pokadil strachy, že odříkal, jak už vůbec nic už proti starostovi nechce podnikat. Nakonec jsem mu sdělil, že bych o něm opravdu tu reportáž psát nemohl, protože já bych si propíchat pneumatiky nenechal. Chvíli přemýšlel. Asi mu došlo, co tím myslím. Že pan starosta, kterého napadl a který byl na vojně u paragánů, nemůže občanovi svého volebního obvodu ulomit hlavu, byť by to jistě dovedl. Ale že já nejsem starosta. A začal mne okamžitě vlezle a servilně přesvědčovat, že mně by ty pneumatiky nepropích. Přitakal jsem, že bych ho to skutečně nenechal udělat, pak bylo ticho, a pak se začal úzkostně smát jako dítě. Říct mi, že by mi dal přes hubu, si netroufl. Ani se zeptat „a co byste dělal“ si netroufl. Bál se i do telefonu. Ale doma v dílně na prkno si fakt troufne.

Poslanec Volný to není!

Chvíli po začátku analýzy nahrávky telefonátu i videa jsem se najednou – ač jsem byl v místnosti sám – rozesmál. Sepnulo mi to až po půl hodině. Ano – to byl poslanec Flákanec ve verzi 2.0! Přesně ten samý model chování. Na starostu – který mu přes tu hubu dát ze společenských důvodů prostě před radnicí nemůže – si troufne, ještě více si troufne na pneumatiky, úplně nejvíc si troufne doma v dílně na prkno, a pak když na něj zvýším hlas do telefonu, tak mi začne lézt do zadku. Ano, to jsou ty nejlepší tradice poslance Volného, který se pere s policisty ochranné služby, kteří mu také nesmějí dát přes držku. Není bohužel možné, aby ochranka propleskla chráněnou osobu. No a když se pak celý incident vyšetřuje, nechá za sebe poslanec Volný mluvit právničku, ženu, protože by se sám bojajal.  A ještě se tím chlubí v médiích, na Facebooku – stejně jako člen lidu, co mi přes Messenger psal, abych se ho v reportáži zastal, že je vlastně v právu.

Poslanec Volný verbální primitivismus, nenávist a sprostotu Babiše a Zemana dotáhl do stupně fyzického násilí. Do Ruska.

Společenské nebezpečí

Smršť sprostoty a nenávisti nejprve na sociálních sítích a pak normalizované prezidentem, premiérem a potvrzený poslancem Volným přineslo zcela zákonité plody, které přináší šíření každé nenávisti: Násilí. To, kam může vzpoura blbů zajít, ukázal dav lůzy, která vtrhla do budovy amerického Kongresu. My jsme v Evropě. A nesmíme to povstání primitivů nechat dojít tak daleko jako v USA.

Stát absolutně nesmí tolerovat násilný útok na politika. Kterým starosta nesporně je, a na kterého muž z lidu vyběhl s nožem. A probodal mu pneumatiky, protože starosta se – protože je starosta – prostě nemůže prát před radnicí s agresivním občanem svého obvodu. Je správné, že stát přestává tolerovat etnickou a homofobní nenávist, ale nenávist k politikovi, ke kterému má nějaký volič výhrady, je naprosto stejně zavrženíhodné. Násilí kvůli etnické příslušnosti je vnímáno zvlášť citlivě, to už v zákonech je. Ale násilný útok na politika by měl být trestán stejně. V demokracii musí být politici chráněni před násilím zcela důsledně a principiálně – s tím, že se politik musí nebo nemusí bát násilí za své kroky, demokracie stojí a padá.

Agresor je dle mého soudu – byť by to musel potvrdit znalec z oboru klinické psychologie – nebezpečný svému okolí. Psychotypy, co se podělají, i když na ně někdo zvedne hlas, totiž vyhledávají nejslabší, aby si na nich vybili svou zlost, nenávist a frustraci. Dle staré fráze „poslíček nakopl kočku“. On sám přiznává, že jeho výhružné násilné video je adresováno Romům. A teď, protože je za útok trestně stíhaný, bude mít trochu starosti. Mám proto vážné obavy, že si je ten muž z lidu může vybít na nějakém bezbranném romském dítěti, potká-li je někde. Nejlépe opilý. Po šaškárně s policejní ochrankou, ke které policii použila (či dokonce zneužila) slečna Lipovská, je trochu choulostivé žádat o ochranu. Ale dokud bude ten zástupce lidu, co mi volal a posílal rekreační videa, na svobodě, může panu starostovi hrozit z jeho strany nebezpečí fyzického napadení. A bohužel – ta agrese se může vybít na komkoliv jiném, koho ten jedinec vyhodnotí jako slabšího. Takže by bylo podle mého názoru pro celou společnost mnohem bezpečnější jej zavřít.

Není dobré čekat, až si ten člověk, co ve svém videu určeném Romům vyhrožuje násilím, před supermarketem nechá explodovat svou zlobu a ubije romské dítě, na které si troufne.