„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ Tato slavná literární a filmová hláška může mít v různých dobách své ojedinělé konotace. Je tomu tak i letos. Tentokráte to není obdoba sychravého a studeného počasí v říčních lázních jako ve Vančurově literární předloze a Menzelově filmové adaptaci z roku 1967. Ba právě naopak, letos zažíváme tropická vedra a ničivé sucho. Ale pouhé klimatologické reálie nejsou jediným atributem atmosféry ve společnosti, tedy jejího klimatu.
Celý rok si připomínáme osmičková výročí historie naší země ve 20. století. Bude tomu tak i zanedlouho, kdy vzpomeneme 50. výročí okupace, která předznamenala brzký nástup normalizace. A i proto se mi zdá tento způsob léta poněkud nešťastným. Po mnoha měsících Babišovy populistické samovlády máme jeho další vládu, za účasti agilních svazáků z ČSSD, a hlavně s otevřenou podporou komunistů. Skutečnost, která by byla v dobách nedávných naprosto nemyslitelná. Novodobý Jánošík, vládce nad českou krajinou, celé toto léto utužuje moc a více a více ji koncentruje do vlastních rukou.
Nemělo by být jedno, jak se kdo dostane ke svým třiceti a více procentům voličských hlasů. Nemělo by být jedno, že neexistuje rovná a férová soutěž o voličské hlasy. Nemělo by být jedno, že je někdo trestně stíhaným podvodníkem. Nemělo by být jedno, že je někdo soudně uznaným udavačem StB. Nemělo by být jedno, že má někdo neomezené finanční zdroje a téměř bezmezné mocenské páky. Nemělo by být jedno, že je někdo lídrem a mluvčím dohody nejsilnějších oligarchů a jejich korporací, a zároveň řídí vládu, parlament, svá vlastní média, svou mega firmu napojenou na státní a evropské dotace a také bezpočet státních institucí. Nemělo by být jedno, že někdo vládne díky komunistům a relativizuje minulost.
V pozici ředitele zeměkoule slibuje všechno všem. Dělí národ na své lokaje a na své nepřátele. Osvědčené schéma my a oni. Hospoda proti kavárně, lid proti tzv. elitám atd. Osvědčené propagandistické triky. Co doposud neuměl se doučil u svého kumpána Miloše Zemana, zkušeného mystifikátora. Sociální sítě a dobře motivovaná média chrlí útoky na domnělé domácí i vnější nepřátele. Blíží se další volby a bude třeba sešlápnout pedály. Na tu drsnější formu jsou tady ještě spojenci z parlamentních lavic – udatní okamurovci. Bossovi se zatím ještě nehodí vyhlašovat úprk z EU a NATO a otevřeně se hlásit k Rusku a Číně. ZATÍM! Tedy dokud tečou dotace. Ale pak? Nic není nemožné. Hranice snesitelnosti se v restartované normalizační mentalitě opovážlivě posouvají.
Záblesky vzdoru nechávají vládnoucí koalici docela v klidu. Jejich spíkři dostanou nálepku samozvaných, nikým nevolených zaprodanců a závistivých ztroskotanců. To má u nás dlouhou tradici a vždy to fungovalo. Jednotná novodobá národní fronta táhne tu svou karavanu dál.
ANO, je to prostě tak. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Obávám se, aby nepředurčil podzimní hlasy ve volebních urnách. Je nezbytně nutné se probudit z letní letargie a alespoň se vážně pokusit o balanc mocenských poměrů v senátních a komunálních volbách. Tohle nebudou jen jedny z mnoha dalších voleb. Jánošík touží po dalších zářezech na své valašce. A záleží na nás všech, kolik jich reálně získá a zda dokoná totální převzetí kontroly nad celou zemí. Stanislav Jerzy Lec kdysi moudře pravil, že hlavním cílem tzv. demokracie se stalo počítati hlavy, ale nedbati mozků. To znamená, že by myslící lidé neměli zůstat netečně stranou, neboť se z nich pak zákonitě stanou jen další konzumenti něčeho, co liberální demokracii a právní stát nebude již ani připomínat.
Demokracie spotřební, konzumní, fasádní, jakoby firemní, demokracie bez pevných hodnot a zásad se může snadno proměnit v kamuflovanou totalitu a ta může docela rychle dospět do totality zcela zjevné. A to se pak děti ptají rodičů, jak jste to mohli proboha dopustit? Výmluvy na vnější zahraničněpolitické poměry a okolnosti nebudou tentokráte stačit. To, co vidíme kolem sebe, je naše domácí česká bramboračka, pouze kořeněná ostrým slovenským kořením. Naši furianti se škodolibě radují a ještě možná netuší, že budou jen v řadě dalších obětí zvůle, i když nyní jásavě slouží. I to už tady bylo, a ne jednou.
