Obrana svobody slova patří k dobrému tónu. Všichni automaticky kýveme na to, že takovou svobodu potřebujeme. Řada lidí také opakuje absurdní bláboly o tom, že svobodu slova nám bere Evropská unie. V posledních šesti měsících má však falešné heslo obrany svobody slova celkem jednoduchý cíl: ubránit ji pro ty, kteří šíří ruské lži a kremelskou propagandu.
Bohužel tento boj za svobodu lhaní již nevedou jenom frustrovaní blázni. Do obrany svobody pro Putinovy lži se zapojují i lidé, kteří jsou nepochybně vzdělaní. Matematik Marian Kechlibar na serveru Echo 24 publikoval článek s dramatickým titulkem „Kdo zahazuje svobodu projevu jako špinavý hadr“. Text je doprovozen společnou fotografií lídrů vládní pětikoalice v čele s Petrem Fialou, aby bylo jasné, kdo nám to tu v této době zahazuje svobodu projevu jako špinavý hadr.
Kechlibar mimo jiné píše:
Je až hrůzným způsobem fascinující, kolik lidí, kteří se sami považují za dobré mainstreamové liberály, je ochotno při prvním vážnějším hrozícím nebezpečí zahodit svobodu projevu jako špinavý hadr a zavést represivní mechanismy typické pro nesvobodné státy. A někteří z nich jsou navíc připraveni útočit, někdy i velmi sprostě, na ty, kdo tomu odmítají tleskat. V jejich očích je jedinec, který zpochybňuje moudrost a užitečnost chystaných zákonů o blokování dezinformačních webů, spojenec Putina, nepřítel národa a západní civilizace, hnusný zrádce.
Z článku plyne, že pod pojmem mainstreamový liberál Kechlibar myslí kupříkladu pirátského předsedu Ivana Bartoše, který je prý spolupachatelem vládního doporučení na zablokování nejagresivnějších proruských webů. Kechlibar ovšem necítí potřebu vysvětlit, jaký zločin současná vláda přesně spáchala, a nepřipouští si, že je naopak ryzím zločinem veškerá proruská propaganda. Asi je mu to tak jasné, že nemusí nijak argumentovat. Tyto názory také nezastává pan Kechlibar sám, vystupuje jako člen správní rady „Společnosti pro obranu svobody projevu“. Najdeme zde třeba novinářku Martinu Kociánovou, která se věnuje ezoterice, nebo pivovarníka Stanislava Bernarda, který bojoval proti korupci s Karlem Janečkem. Je smutné, že tito lidé nebránili svobodu médií, když ji právě likvidoval Andrej Babiš.
To, co se opravdu stalo, a soud to nyní potvrdil, je, že vláda a Národní centrum kybernetických operací vydalo po naprosto drastické invazi Ruska na Ukrajinu pouhé doporučení (tedy nikoli závazný pokyn či instrukci), aby nebyly provozovány weby, které setrvale poškozují zájmy České republiky. Vláda před tím vyzvala „k přijetí potřebných kroků vedoucích k zamezení šíření nepravdivých informací v kybernetickém prostoru, které slouží agresorovi k obelhávání obyvatelstva České republiky“. Na tyto výzvy reagovalo sdružení NIC.cz a zastavilo na tři měsíce nejodpudivější proputinovské weby. Nikoli tedy nastálo, pokud nedojde k soudnímu příkazu.
Současný stav je takový, že putinovská propaganda v České republice nerušeně pokračuje, a to opět v plném rozsahu. Je to už všechno dobré, pane Kechlibare, přestaňte se tolik bát o svobodu slova! Všechny ty zákeřné lži, kterými Rusko skrze své kolaboranty obelhává české obyvatelstvo, už zase běží. Všechny myslitelné útoky na naše instituce jedou zase naplno. Protiproud Petra Hájka dokonce oznámil spuštění internetové televize. Vrahové jsou hájeni a jejich oběti jsou špiněny. Můžete být ve své Společnosti pro obranu svobody projevu opravdu spokojeni.
Jsou tu ale ještě těžší váhové kategorie při obraně „svobody“, než je pan Kechlibar a jeho spolek. Není vůbec žádná náhoda, že obrana svobody slova ve prospěch Kremlu probíhá zejména v novinách agenta Státní bezpečnosti Andreje Babiše. Toho Babiše, který nám tu organizoval ruský model řízení médií. V jejím čele stojí bývalý prezident Václav Klaus, jemuž Babišův styl putinovské kumulace politické a mediální moci nevadí.
Klaus si v MF DNES stěžuje na potlačování svobody opravdu ve velkém stylu. Babišova redakce mu k obraně svobody svěřila hned téměř celou stranu svých novin, které ještě stále patří k nejsilnějším českým deníkům. Podle Klause nesou spoluvinu za válku na Ukrajině Spojené státy a dokonce i Ukrajina sama. Hlavní příčinu „tragického konfliktu“ však vidí Klaus v rozšiřování NATO až těsně k „teritoriu Ruska“. Nejenže tím Klaus doslova opakuje Putinovu propagandu, ale ještě přistupuje i na ruské imperialistické hledisko, že tato východní mocnost zdědila automaticky po Sovětském svazu nějaké své „teritorium“. Jak by řekl Vladimir Putin – „russkij mir“, v němž má Moskva vyšší práva než vlády jiných států.
Seznam Klausových lží a jejich rozbor přinášíme v dnešním Týdeníku FORUM. Novinář Ondřej Neumann ze serveru Hlídací pes nám navíc poslal moc pěknou parodii na Klausův článek, která na souvislostech mezi Putinovou a Hitlerovou agresí odhaluje Klausovu naprostou amorálnost.
Lži Václava Klause jsou otřesné a volají do nebe. Překrucování faktů od Mariana Kechlibara je také znechucující. Celková situace v oblasti médií, veřejného informování a svobody slova není tak jednoduchá, že bychom mohli toto zkreslování situace brát na lehkou váhu. Ani Klaus a ani Kechlibar neprovozují žádnou trestnou činnost. Pouze se chovají jako čuňata, na což mají podle našich zákonů naprosté právo. A proto je také nikdo nechce administrativně umlčovat. Žádné nářky nad nesvobodou nejsou ani trochu dojemné. Vždycky se najde mezi vydavateli a mediálními magnáty nějaký agent StB, nějaký absolvent moskevských škol nebo nějaký cynický šéfredaktor, který jejich lhaní rád publikuje.
Demokratická společnost, která čelí obrovskému rozsahu dezinformačních a kybernetických útoků ze strany nepřátelského státu, stojí před problémem, jak přesně bránit své obyvatelstvo před obelháváním, své prostředí před informační destrukcí a své instituce před záměrným znevěrohodněním. A přitom nekrátit svoji svobodu.
Není zřejmě zrovna čas na nějaký zákon na ochranu republiky, neboť se tu stále derou k moci extremistické, autoritářské a proruské síly, které by takový zákonný nástroj mohly snadno brzy použít proti obráncům demokracie. Současná platná legislativa, která zakazuje šíření nenávistné propagandy, by mohla být dostatečně účinná, kdybychom ji více a lépe využívali.
V paragrafu 405 trestního zákoníku máme docela jasné vymezení toho, kdy se někdo dopouští trestné činnosti, tedy když „veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru“. Celý Klausův text v Babišově MF DNES je sice prodchnut citelnou tendencí k ospravedlňování válečných zločinů, ale jde pouze o výsledný dojem jinak dobře volených slov. Právní experti by nám jistě řekli, že v konkrétních formulacích není definice trestného činu naplněna. Jde tudíž „jen“ o chování a vystupování hluboce neetické, neboť se Klaus snaží vyvolat u svých čtenářů dojem, že vláda selhává tam, kde právě naopak zcela uspěla, a že zločinnost Putinova režimu je třeba chápat jako vyprovokovanou špatnými činy Západu. To je sice kolosální lež, ale opravdu ji nelze zakázat. Je to Klausův křivý úhel pohledu, ale může ho opakovat, jak chce. Západ nepochybně udělal řadu chyb. Jen se jimi nesnažil vyprovokovat válku. Spíše naopak projevil takovou slabost, že válku umožnil.
Lidem, kterým skutečně záleží na budoucnosti svobody v České republice, musí jít i o praktické naplnění principu názorové plurality. Zároveň ale nelze tolerovat jednoznačné trestné činy. K těm se má vyslovit policie, státní zastupitelství a hlavně soudy. Pro hájení zájmů české demokracie a také hájení zájmů české veřejnosti i českého státu vůči agresivnímu Rusku je ale nutné především používat prostředky veřejné debaty a prezentace neotřesitelných faktů. Lež je třeba denně porážet ve veřejném prostoru prostřednictvím argumentů. V této veřejné debatě je třeba zavést princip nulové tolerance vůči promoskevskému čuňáctví.
Promoskevský čuník je ten, kdo setrvale podrývá fakta, převrací realitu, relativizuje zločiny, dělá z pachatelů oběti a z obětí pachatele, kdo vystupuje proti zájmům svobodné společnosti a hájí autoritativní režimy. Máme tu velice mnoho čuníků, a to i čuníků velkolepých, kteří dokáží svému čuňáctví dát takřka akademický rozměr. Jako třeba Klaus, který s oblibou cituje své vlastní velké myšlenky. S jeho zoufáním, že z něj mnozí dělají buď „Putinova agenta“, nebo dokonce „hlupáka“, mu těžko pomůžeme. Ale možná by stačilo, kdyby se nechoval tak, že to člověka samo sebou napadne. Dokonce i bez té spojky „nebo“.