Upřesňuji, že jde o průzkum, který se týká „Důvěry ústavním institucím v květnu 2017“. „Terénní šetření“ probíhalo ve dnech 8.–18. května (zúčastnilo se 1019 respondentů), průzkum byl zveřejněn 30. května. Měřil důvěru, resp. nedůvěru prezidentovi, vládě, poslanecké sněmovně, senátu, krajským zastupitelstvům, hejtmanům, obecním zastupitelstvům a starostům. Jeho výsledky poskytují cenné podněty jednak k přemýšlení o tom, co se u nás v posledním měsíci vlastně dělo, a jednak o tom, jak se to do průzkumu promítlo.

Nejprve pro pořádek stručně zrekapituluji to, co se u nás v posledním měsíci – dvou na vrcholné úrovni české politiky odehrálo. Hlavní aktéři dění byli vláda, Poslanecká sněmovna a prezident.

15. března přijala poslanecká sněmovna velkou většinou hlasů napříč spektrem usnesení, které požaduje, aby ministr financí a předseda ANO (omezuji se na politické funkce dotyčného) Andrej Babiš do konce dubna vyvrátil „vážné podezření“ z daňových úniků. Pokud tak neučiní, měl by premiér proti němu vyvodit (nespecifikované) důsledky. Protože se tak podle většinového názoru sněmovny nestalo, vrátila se sněmovna k případu 10. května a přijala zase velkou většinou napříč spektrem usnesení, v němž konstatuje, že pan Babiš lhal, a prezidenta Zemana vyzývá, aby dodržoval ústavu. Navíc opozice (tentokrát včetně řady poslanců z Babišova hnutí ANO) prosadila další usnesení: projednáním toho bodu se krize údajně ještě prohloubila a premiér by měl na nejbližší schůzi sněmovny bez zbytečného odkladu podat zprávu o jejím řešení.

Mezitím Bohuslav Sobotka na přelomu dubna a května nejprve veřejně oznámil svůj úmysl odvolat z vlády ministra financí Babiše. Pak 2. května veřejnosti sdělil, že místo toho neprodleně podá demisi celá vláda. Když prezident dal najevo, že demisi s radostí přijme, a to jako osobní demisi samotného premiéra, rozmyslil si to a vzápětí přece jen podal návrh na odvolání Andreje Babiše. Po delších tahanicích (týkaly se mj. i osoby Babišova nástupce) a po zdržení způsobeném prezidentovou návštěvou v Číně se Sobotka s Babišem dohodli na tom, že Babišovým nástupcem bude poslanec Pilný. Zemanovi nakonec nezbylo než souhlasit.

V důsledku toho všeho se podle průzkumu CVVM především od dubna do května výrazně propadla důvěra v prezidenta (takové propady jsou podle různých CVCM u prezidenta časté, tenhle sice nebyl největší, ale i tak dosáhl slušné výše).

Dále se od dubna do května výrazně propadla důvěra ve vládu (předtím stagnovala či trošku rostla). Výše meziměsíčního propadu je dosti neobvyklá nejen pro Sobotkovu vládu, ale asi i pro tu předchozí, Nečasovu (přesnou výši propadů za posledních šest let lze z nově zveřejněných údajů CVVM vyčíst jen přibližně, je to tam zobrazeno jen v grafu, který nadto pracuje jen s tzv. indexem důvěry).

Dramaticky se propadla i důvěra v poslaneckou sněmovnu a o něco míň nápadně i v senát. Senát už vzhledem ke své menší významnosti a ke způsobu volby nepodléhá v průzkumech tak velkým výkyvům, a ještě víc to platí v případě krajských a obecních zastupitelstev, hejtmanů a starostů, které si lidé zjevně tak přímo s „vysokou politikou“ nespojují.

Výsledek, když to trochu nadsadím, je jednoznačný: respondenti CVVM vyslovili v květnu drtivou nedůvěru nejen prezidentovi (což není až tak neobvyklé), ale i současné podobě vlády a parlamentu, tedy základních institucí, na nichž stojí parlamentní demokracie.

Jak se tedy v průzkumu obráží politická realita? Pokud jde o pokles důvěry v prezidenta Zemana, čas od času se podle všech průzkumů se železnou pravidelností opakuje, i když to nebývá natrvalo. Souvisí to snad trochu i s tím, že faktická politická váha prezidentského úřadu není až tak velká a lidé to přece jen trochu aspoň podvědomě cítí.

V případě vlády je třeba vzít v úvahu, že Andrej Babiš a jeho ANO byli ve všech těch událostech poprvé od jejího vzniku spíš trpným objektem než subjektem dění. Nepřízeň se jich moc netýká. Navíc premiérovo jednání bylo zcela nekonzistentní a zmatené. Kdyby byl ministra financí odvolal hned, způsobil by si o hodně menší škodu. A to, že prvního Babišova náhradníka (paní Schillerovou) odmítl, kdežto druhého přijal, nemá žádnou logiku. Chci říci jen to, že odlivu popularity se dá rozumět.

Pokud jde o poslaneckou sněmovnu, chovala se v březnu i v květnu jako celek jednoznačněji. V jednu chvíli však hlasovala demokratická opozice spolu s Babišovým hnutím a s komunisty, a hlavně: základní poselství, na němž se sněmovna bezděčně sjednotila, bylo: pan Babiš se nijak neliší od těch, jimž vyhlásil boj: všici kradnú, i on. Politická soutěž probíhá vlastně o to, kdo je větší zloděj a podvodník. Parlamentní demokracii takové pojetí české politiky dvakrát moc nepomáhá. Lidé se dozvědí, proč mají být proti Andreji Babišovi, ale ne, pro koho a pro co mají být. To je největší problém české politiky a české demokracie před nadcházejícími říjnovými volbami.

Jenže i když tohle všechno vezmeme v úvahu, je stanovisko respondentů CVVM jako kolektivu, tak jak se chtě nechtě prezentuje v průzkumu, pro politického pozorovatele dosti zvláštní − a to i když beru v úvahu, že ten kolektiv byl vybrán přísně vědeckými metodami. Propad důvěry ve vládu a parlament (parlament má u nás přitom důvěru tradičně mizernou) byl v letech 2011−2012 pozvolný a projevy nespokojenosti s vládou přitom o dost výraznější než teď (i když aspoň v případě odborových demonstrací byly tehdy jistě politicky přiživeny). Naopak, v poslední době se v Praze i jinde konaly demonstrace proti Babišovi a Zemanovi. Protesty proti ČSSD a demokratické opozici naproti tomu nikoliv (demonstrovat proti opozici by ostatně bylo poněkud směšné a bylo by to výmluvné v tom nejhorším slova smyslu). Náhlý a prudký propad preferencí vlády a parlamentu v těchto dnech je tedy něco podobného, jako kdyby se náš tichý a klidný český Říp (i když třeba jen na Mařákově obrázku) přes noc změnil v Popocatepetl.

Z hlediska politického pozorovatele je tedy kolektiv respondentů CVVM příliš výrazné těleso na to, aby je člověk mohl brát jako prostý průřez touto rozdělenou společností. Proč tomu tak je, Bůh ví. Nechci o tom spekulovat.