Zdá se, že je krutým osudem obyvatel Spojeného království, aby si nepřehledný politický chaos vyvolaný svým rozhodnutím opustit Evropskou unii, vychutnali až do konce. Premiérka Mayová i šéf opozičních labouristů Corbyn musí oba žonglovat s několika míčky a vyvažovat své momentální pozice mezi tím, jak by si odchod z EU představovali oni, jaká jeho forma má naději na schválení sněmovnou a snahou udržet alespoň základní jednotu ve svých stranách. Mayová pak ještě má nelehký úkol přesvědčit evropské vyjednavače, aby do dohody o spořádaném odchodu země z unie zapracovaly změny týkající se tzv. irské pojistky, která má zabránit tvrdé hranici mezi Irskem a Severním Irskem, a která je zároveň trnem v oku mnoha konzervativním poslancům.
Nelze se jim příliš divit, protože po přechodném období by při absenci jiného stálého řešení Británie zůstala připoutaná k evropské celní unii a nemohla by jednostranně vystoupit. Michele Barnier sice řekl, že je ochoten zaručit, že se bude jednat jen o přechodné opatření, jehož zrušení nebude EU blokovat v okamžiku, kdy se najde technické řešení problému irské hranice, ale z dohody jej odstranit odmítá. To je ale zase naprosto logické z pohledu EU, protože jakoukoliv dohodu bez této pojistky už dopředu odmítlo schválit Irsko a také Španělsko. Ústupek vyjednávačů by tak byl jen prázdným gestem. Stejně jako Mayová musí zohledňovat názor sněmovny, musí Barnier brát v potaz názory všech členských států.
Po již několik měsíců trvající de facto paralýze vlády jejího veličenstva i parlamentu ve Westminsteru, kdy ani exekutiva ani legislativa v podstatě neřeší nic jiného než brexit, je situace vlastně stejná jako před původně plánovaným hlasování v prosinci. Jen datum případného odchodu bez dohody se významně přiblížilo a všichni zřejmě čekají, kdo prví ztratí nervy. Premiérka slíbila 12. března předložit sněmovně k hlasování text dohody. Jelikož ale půjde s největší pravděpodobností o úplně stejný text jako minule, kdy utrpěla historicky nejvyšší porážku v moderních britských politických dějinách, karty jsou rozdány téměř na vlas stejně.
Od posledního hlasování se tlak na Corbyna i Mayovou zvýšil. Tomu prvnímu odešlo ze strany několik poslanců a poslankyň. Premiérce zase rezignoval ministr. Potíž je v tom, že oběma přesně z opačných důvodů. Zatímco labourističtí zákonodárci odešli proto, že podle nich Corbyn zneužíval brexit pro své vnitropolitické cíle a odmítal byť jen připustit opakování referenda z roku 2016, ministr zemědělství George Eustice byl zklamán tím, že premiérka poprvé veřejně připustila možný odklad účinnosti vystoupení z unie.
Šéf Labour Party se teď pokouší požadavkem na nové hlasování v případě, že se sněmovna na ničem neshodne a hrozil by odchod bez dohody, nabourat jednotu konzervativců. Mayová tedy zareagovala tím, že by se odchod mohl posunout. Zřejmě částečně v naději, že tím vezme zastáncům tvrdé linie ve vlastní straně, kteří si vlastně tvrdý brexit přejí, naději, že jej prosadí a oni tak nakonec vezmou zavděk její dohodou. Do hry však poprvé významně promluvila ústy kancléřky Merkelové a především pak prezidenta Macrona EU. Prodloužení lhůty pro odchod, které musí schválit ostatní státy EU – na rozdíl o stažení žádosti – je podle nich totiž možné jen, pokud přinese nějakou konečnou dohodu.
Jde zřejmě o snahu dotlačit Británii k nějakému rozhodnutí a to zřejmě i s ohledem na blížící se Evropské volby. Byť totiž existuje právní stanovisko právníku EP z roku 2017 tvrdící, že by Británie ani v případě posunutí data odchodu na dobu po 2. červenci 2019, kdy mají být nově zvolení poslanci a poslankyně uvedení do funkce, nemusela organizovat volby do Evropského parlamentu, Evropská komise v lednu tohoto roku oznámila, že se volby musely konat i ve Spojeném království. Otázku, kdo má pravdu, by musel zřejmě rozřešit až Evropský soudní dvůr a je naprosto pochopitelné, že by si to EU ráda odpustila. To poslední, co teď potřebuje, je aby se chaos z Londýna přelil i na kontinent.
Británie teď navíc není na tvrdý brexit připravená a to ani v rámci možností, jak se na takovou věc vůbec připravit dá. Před týdnem zveřejněná zpráva připravená pro vládu jejího veličenstva tvrdí, že se nepodařilo, a do plánovaného data odchodu už nepodaří, připravit třetinu z krizových opatření, která si sama vláda pro případ odchodu bez dohody předsevzala. Objevila se i spekulace, že Mayová odkladem brexitu, jehož možnost ohlásila ve stejné době, chce především získat čas na dokončení těchto opatření, což by jí umožnilo přesvědčivěji hrozit tvrdým brexitem Evropské unii, která z jeho představy také není nadšená.
Snaha Evropy postavit britskou sněmovnu před volbu mezi již dojednanou dohodou, odkladem z důvodu např. konání nového referenda, a katastrofálním odchodem bez dohody, tak může být vedena i vědomím, že ta třetí možnost je v současnosti daleko méně myslitelná, než bude třeba za půl roku. Pokud tomu tak je, pak je s podivem, že se vláda pod vedením Mayové na tuto situaci nepřipravila lépe, nebo alespoň tak, aby se její blufování nedalo tak snadno prohlédnout. Přístup EU, která je zdá se ve srovnání s britskou politickou scénou nebývale jednotná, ale má i svá rizika. Zapojila se totiž do pokerové hry, která se na ostrovech hraje už delší dobu. Jenže v této hře zatím nikdo karty nesložil a naopak všichni zvyšují sázky. Hraje se tak skutečně o hodně.
