POLEMIKA / Když se 23. listopadu 2023 sešli s premiérem Petrem Fialou (ODS) signatáři Charty 77 Jiří Gruntorád a John Bok, kteří drželi hladovku před Úřadem vlády, nepožadovali už konec ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL), ale nabídli předsedovi vlády „kompromis“, který John Bok vysvětlil novinářům tak, že Jiří Gruntorád „z pozice posledního strážce odkazu Charty 77 navrhl, ať vláda vydá nové usnesení, kde se nebude hlásit k odkazu Charty, a že si může Jurečku nechat“.

Vláda Petra Fialy na tento „kompromis“ nakonec v sobotu 25. listopadu 2023 přistoupila a přijala usnesení per rollam, v němž konstatuje, že „se rozhodla z humanitárních důvodů vyhovět požadavku Jiřího Gruntoráda a udělat symbolické gesto a své usnesení k Chartě 77 odvolat“.

Co je to „odkaz Charty 77“?

Dne 3. listopadu 1992 se sešli v bytě Dany Němcové někteří mluvčí z let 1977 až 1992, kteří následně vydali společné prohlášení, kterým se působení Charty 77 ukončilo. V úvodní větě se praví: „Charta 77 – jako neformální občanská iniciativa – dohrála svou historickou roli.“

Bývalí mluvčí pak péčí o odkaz Charty 77 pověřili Rudolfa Battěka, Danu Němcovou a Josefa Vohryzka a zároveň vyzvali „všechny signatáře Charty 77, aby dál jednali – způsoby přiměřenými nové době – v duchu Charty 77 a v souladu s jejími ideály. Ideje nedělitelnosti lidských práv a svobod, důstojného občanství, vzájemného respektu, dialogu, tolerance a povinnosti nadřazovat zájmy obecné zájmům osobním jsou stále aktuální. Je třeba je prosazovat v nejrůznějších společenských organizacích a spolcích, politických stranách a klubech, odborných institutech i veřejných funkcích, znovu a znovu usilovat o to, aby jimi byl prostoupen celý veřejný život.“

Citované závěrečné prohlášení podepsalo 16 signatářů a signatářek, mezi nimi Václav Havel, Dana Němcová, Martin Palouš, Anna Šabatová a další. Jaké byly důvody pro ukončení působení Charty 77 až tři roky po pádu komunismu?

Rozpory mezi chartisty

Filosof Ladislav Hejdánek například tvrdil, že „mnoho výrazných představitelů Charty vykonává různé politické funkce a řada z nich přitom jedná, jako by nikdy Chartu nepodepsali“. Alena Hromádková komentovala tehdejší situaci ironickou poznámkou na adresu „prvního pohlaví“: „Muži jsou dnes příliš zaneprázdněni děláním dějin či budováním státu.“ Hluboké spory v Chartě 77 se odkryly i ve zdánlivě lokálním brněnském sporu mezi radikálním antikomunistou Petrem Cibulkou a bývalým komunistickým aparátčíkem Jaroslavem Šabatou.

Nic však nepoškodilo morální image chartistů v politice více, než když se v roce 1991 veřejnost dozvěděla, že Československo stále vyváží svoje tanky T-72 do Sýrie, kde je diktátorský Asadův režim používal proti svému obyvatelstvu. Když v duchu právní kontinuity s komunistickým režimem obhajoval Václav Havel vývoz tanků slovy: „Pakliže jsme podepsali smlouvu na dodávku určitého množství do Sýrie, splníme ji,“ chopily se iniciativy příznačně tři ženy (Alena Hromádková, Helena Klímová, Hana Ponická) jako mluvčí Charty 77 a otevřeným dopisem apelovaly na prezidenta Václava Havla a ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera.

Oběma mužům připomněly, aby spravování své země stavěli na chartistických idejích. Zrodila se tak historicky paradoxní situace, kdy mluvčí Charty 77 apelovali na chartistickou morálku předních signatářů/politiků, aby při výkonu své politické funkce jednali v duchu Charty 77. Marně.

Ne všichni mluvčí Charty 77 souzněli s autokratickým rozhodnutím předních mluvčích ukončit činnost Charty 77, jedním z nich byl i katolický filosof Bohumír Janát. Navíc hned v prosinci 1992 se v Praze sešlo 154 signatářů z iniciativy Petra Cibulky, Johna Boka a dalších, rozhodnutí zmiňovaných mluvčích ostře kritizovali, a naopak se rozhodli v činnosti Charty 77 pokračovat. Zároveň požadovali uznání 3. (protikomunistického) odboje, důslednou debolševizaci a postavení KSČ mimo zákon. Václava Havla vyzvali, aby se vzdal kandidatury na úřad prezidenta České republiky

Idea chartistické „legality“ a „loajality“

Dnes se už příliš nepřipomíná, že nedílným odkazem Charty 77 byla i snaha vést „konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“ a – slovy filosofa Jana Patočky – stát „na půdě legality“ a „cítit se loajálními občany tohoto státu“.

Jelikož jsem po celá 80. léta chodil na filosofický seminář Ladislava Hejdánka a do roku 1981 jsem zároveň v rozmnožovně Státního nakladatelství technické literatury kradl kanystry s chemickou látkou, aby mohl vycházet ilegální undergroundový magazín Vokno, (nemluvě o tom, že bych se „cítil“ být loajálním občanem státu), několikrát jsem s Hejdánkem diskutoval o tom, jak může být vážně myšlena a uplatňována idea chartistické „legality“ a „loajality“, a zdali se spíš nejedná o určitý druh politického švejkovství.

A Ladislav Hejdánek mi zcela vážně tvrdil, že byť jsou mezi chartisty lidé, kteří to chápou jen jako dočasnou taktiku, on a další (patřící k tomu, čemu se interně v disentu říkalo chartistická ortodoxie) to myslí zcela vážně.

Po celou dobu v Chartě 77 dřímala nevědomost vzhledem k vlastní identitě, rozdílu mezi právem a mravností, ale i taktizování s mocí, kdy přední chartisté tvrdili, že cíle politiky jsou konečné, zatímco cíle Charty 77 jsou mravní, a tudíž „nekonečné“. „Jsou nekonečné, protože jsou mravní,“ napsal Václav Havel v textu nazvaném O smyslu Charty 77 v roce 1986. Jenže právě i tanky do Sýrie v roce 1991 ukázaly, že opak byl pravdou – cíle politiky se nakonec ukázaly jako nekonečné, zatímco cíle Charty 77 se v listopadové dohrávce její historické role roku 1992 odhalily jako konečné.

Přesto základním odkazem Charty 77 byl občanský radikálně afirmativní přístup k politice. Pokud se vlády přihlásí k nějaké politické agendě, ať už v oblasti lidských práv, životního prostředí nebo udržování míru, je třeba se zasazovat o dodržování takových politik, a nikoliv z logiky a praxe jejich mocenského nedodržování trvat na tom, aby se vlády „odhlásily“ od toho, k čemu se samy zavázaly.

„Odhlašovací“ politika?

Je tudíž otázka, zdali Jiří Gruntorád „z pozice posledního strážce odkazu Charty 77“ jednal skutečně v duchu tohoto odkazu, když navrhl, aby vláda vydala usnesení, v němž se už nebude hlásit k odkazu Charty 77. Není z hlediska politické etiky naprosto pochybné nutit vládu, aby se „odhlásila“ od idejí Charty 77, tedy například od nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv v naší zemi i ve světě, když právě tyto ideje byly podle historika Viléma Prečana „nejradikálnějším popřením podstaty totalitního režimu, nejradikálnější výzvou systému“?

A je obdobně například správné, aby křesťan požadoval na představitelích církve, pokud nedodržují přikázání, aby se od nich „odhlásili“? Není tato „odhlašovací“ politika předzvěstí nástupu daleko temnější a cyničtější éry politické kultury, na kterou už dnes v politické čekárně netrpělivě čekají mnozí politici a aktivisté?

Bernhard Sutor ve své knize Politická etika říká, že je „nesprávné stavět lidská práva a státní moc navzájem proti sobě“, protože lidská práva stojí nad státem, ale jen díky státu se mohou uplatnit jako právo. A právě na této myšlence byla založena afirmativně loajální politika Charty 77 a v tom je i její důležitý historický odkaz.

Prosazovat z pozice strážce odkazu Charty 77, tedy jak z pozice chartistické „loajality“, tak i afirmativní politiky, aby se vláda ve svém usnesení „odhlásila“ od odkazu Charty 77, je stejně sporné jako z humanitárních důvodů udělat symbolické gesto a přistoupit na politickou kulturu „odhlašování“.

Neblahé dědictví Charty 77

To, co bylo v první fázi hladovky Jiřího Gruntoráda a Johna Boka naprosto jedinečným a nezpochybnitelným morálním činem (po kterém v rychlém sledu následovaly nejdříve osobní omluvy Mariana Jurečky, dále přiznání Charliemu Soukupovi průměrného důchodu do doby, než se vyřeší vyplácení jeho australské penze, poté požadavek ministra, aby sociální správa automaticky dorovnala penzi na průměrnou částku všem disidentům s nízkým důchodem a nakonec i usnesení vlády, aby ministr Jurečka do 15. prosince předložil novelu zákona, která by zaručovala všem disidentům příjem průměrného důchodu), se v druhé fázi hladovky, v které byl požadován zmiňovaný „kompromis“, proměnilo v určitý druh politického švejkovství.

Na jedné straně se totiž vláda podrobila chartistické autoritě a odvolala usnesení k Chartě 77, aniž by to ale znamenalo, že by se „chtěla odkazu Charty vzdát“, přičemž prohlášení vlády bylo pojato jako humanitární symbolická dávka pro osobu, která se ocitla ve specifické nouzi. Na druhé straně Jiří Gruntorád z pozice posledního strážce odkazu Charty 77 „ochránil“ její odkaz neafirmativním způsobem. Donutil tak paradoxně vládu, aby se „odhlásila“ od toho, co bylo z historického hlediska tím „nejradikálnějším popřením podstaty totalitního režimu“.

Obojí je částečně důsledkem neblahého historického dědictví Charty 77, jehož součástí bylo přehlížení či nerozpoznání zásadního rozdílu mezi právem a mravností, neboť odvážný zápas Charty 77 byl především bojem mocenských sil o získání práv, jak to na počátku 20. století už dobře věděl například liberál Friedrich Naumann.

Po rychlém pádu komunistického režimu byli přední chartisté na jedné straně zaskočeni tím, jak snadno bylo dosaženo jejich politického cíle, na druhé straně si ale až po dvou letech uvědomili, že je třeba v logice moci ukončit tuto „neformální občanskou iniciativu“ s odůvodněním, že „dohrála svou historickou roli“.

A bylo nutné i vymezit její odkaz, v němž se však skryl zjevný rozdíl mezi právem a mravností, na který poukázal například sociolog práva Theodor Geiger: „Porušíš-li právní normu, stane se tobě něco, porušíš-li mravní normu, stane se něco v tobě.“

Mirek Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.