Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že se Česká republika musí omluvit vnučce publicisty Ferdinanda Peroutky Terezii Kaslové za dehonestující výroky o jejím dědečkovi. Považuje za prokázané, že Peroutka není autorem článku „Hitler je gentleman“ ani autorem výroku „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. A pokud prezident na základě těchto nepravdivých podkladů vyslovil hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takovéto subjektivní hodnocení ve vztahu k Peroutkovi nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva.
Paní Kaslová žalovala český stát, zastoupený kanceláří prezidenta republiky, protože prezident není podle ústavy zodpovědný (k tomu podotýkám, že není zodpovědný nejen podle ústavy, ale tak vůbec). Rozsudek není pravomocný, žalovaná strana se odvolala.
V českých intelektuálních a novinářských kruzích zavládlo poněkud hysterické nadšení nad tím, jak funguje naše justice a všeobecně naše demokracie. Nebojí se zasáhnout ani hlavu ze všech pomazaných nejpomazanější. Jací jsme my Češi zase jednou pašáci!
Nechci rozhodnutí soudu nijak bagatelizovat, je nepochybně správné. Myslím však, že se zase až tak moc nestalo. Za prvé, náš prezident je, kromě toho že je hlavou nejpomazanější z pomazaných, ještě navíc také hlavou ze všech vykřičených nejvykřičenější, takže k věci nebylo třeba razance srovnatelné s vystoupením T. G. Masaryka proti rituální vraždě.
Za druhé, je zcela zjevné, že Peroutka článek nenapsal, autorem citovaného výroku není a tvrdit, že byl fascinován nacistickým učením, je nesmysl. Takže co soudu vlastně zbývalo? A celým skandálem se šťastným koncem se podařilo odvrátit pozornost od jiných minulých a dnešních problémů, které ke šťastnému konci nesměřují, respektive dosud nebyly vůbec pojmenovány a nikdo je nechce slyšet. Zmíním (vlastně znovu) namátkou jen některé:
Tak například takový Ferdinand Peroutka v únoru roku 1939 v článku Češi, Němci, židé napsal: „Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele … podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda… Kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“
Plyne z toho, že by Peroutka podlehl nacistické ideologii? Vůbec ne. Jen se snaží „Němce“ pochopit (s výslovným zdůrazněním, že my jsme v jiné situaci a nemáme zapotřebí je napodobovat) v situaci, kdy taková dobrá vůle vůbec nebyla na místě.
Tentýž Ferdinand Peroutka v docela změněné historické situaci, v roce 1946, napsal něco velmi podobného na docela jinou adresu: „Nikdy v historii nebylo Rusko tak mocné, nikdy ještě nebyly síly socialismu tak mohutně seřazeny. To jest nová etapa dějin. Přesto ještě někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu…, ale není návratu. I kdyby kapitalismus mohl hráti prospěšnou roli v hospodářské obnově, i kdyby pravděpodobně mnohdy pracoval rychleji, výkonněji než socialismus teprve počínající, teprve zkoušející, rozhodující fakt je, že prohrál politicky… Socialismus jako jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebné schopnosti mohutného konzumu… Mimoto shoduje se socialimus s mravním stavem většiny lidstva, který si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno: ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny.“
Peroutka tehdy nepropadl bolševické ideologii (zdůrazňoval váhu našich domácích, demokratických tradic v novém „socialismu“), jen by byl rád získal v rámci toho socialismu jakési místečko i pro českou demokracii.
V témže období píše jiný významný český myslitel a publicista, Václav Černý, ve svém Kritickém měsíčníku o tehdy jen „literárním“ procesu se spisovateli Achmatovovou a Zoščenkem, a v té souvislosti říká: „Buď tomu jak buď, sovětská kulturní čistka je v celém dnešním světě soustem nesmírně vítaným pro reakci. A to – přiznávám docela otevřeně a riskuji svou pověst za toto prohlášení – pro mne stačí, abych v této záležitosti nepronesl byť i jen jediné slůvko nesouhlasu… Bolševická strana má za to, že je znovu třeba, aby nic … nerozptylovalo jeho mysl (tj. mysl sovětského čtenáře – pozn. bd), znovu napjatou k úkolům politickým, aby nic neoslabovalo jeho vnitřní koncentraci, jíž má být zase vtištěn ráz po výtce defenzivně bojovný… dovoluji si nepochybovat o oprávněnosti mravního stavu, jejž chce vyvolat bez výjimky, bez výhrady a bez úlevy v duši sovětského občana všech vrstev… Věřím, že sovětský režim postupuje tak, jak činí, v duchu vědomé oběti, ukládané si volky nevolky, a ne v jiném. A ujišťuji vás již zde, čekáte-li snad na opak, že z mých úst nevyjde slůvko, jež by zlehčilo nebo pomluvilo rozhodnutí bolševické strany ruské…“
A zase, Václav Černý nebyl žádný komunista a zdůrazňuje: nebudeme vás kritizovat, ale nebudeme vás ani napodobovat, protože jdeme k „socialismu“ svou cestou. Záhy se ukázalo, že není schůdná. Jeho ústupek byl nesmyslný a zároveň nenáležitý.
A konečně v jiné době, o dvacet let později, píše jiný významný český intelektuál, filosof Jan Patočka, tentokrát na téma „socialismus s lidskou tváří“ (citáty jsou z esejů Filosofie českých dějin, K ideji Národního divadla a Náš národní program a dnešek): „Nový, za radikálním řešením sociálního problému směřující stát navazuje nepochybně na jeden z podstatných, od počátku určujících motivů našeho národního programu… Myšlenka rovnosti, dovedená do plného vyrovnání, i hospodářsko-sociálního, je nám … srozumitelná a blízká, naše vtělení do socialistického tábora je z tohoto hlediska pochopitelné a důsledné… Protože jsme k socialismu, byť i ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je náš rozchod se stalinskou formou něčím specifickým… V soudobé situaci rozděleného světa, kdy jeho jedna část deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá sociální skutečnost, a druhá má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením. Realita (tento poslední text je psán už po 21. srpnu 1968 – pozn. bd) nás sice poučila, že jsme přecenili své možnosti, síly a světovou situaci. Ale odehrálo se přece jen něco důležitého: objevila se idea, která je zároveň výkladem naší celé existence od počátku našeho národního bytí, příspěvkem ke snaze celého dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti.“
Ani Patočka nepropadl ideji ruského komunismu, zdůrazňuje neustále naše demokratické tradice a kořeny, jen jí dělá naprosto nenáležité ústupky.
Všichni tři autoři mají v tom, co jsem ocitoval, přitom společné jedno: Rádi by přelstili čerta (nacistického a bolševického), a za tím účelem přesvědčují jej, veřejnost i samy sebe, že s ním přece jen mají v něčem tak trochu něco společného. A vítězem na tomto ideologickém bitevním poli je pak pochopitelně, jako v podobných případech vždycky, čert.
Vidět to a upozorňovat na to je mimořádně důležité, protože úplně stejným způsobem se dnes snaží spousta českých intelektuálů a publicistů obalamutit babišovského čerta s jeho ideologií revoluce obyčejných lidí proti politikům, co nemakají a kradou. Je do nedůstojná a nebezpečná česká tradice, podepsaly se pod ni i citované autority, a okázalá radost nad rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 od ní tak nějak odvádí pozornost. Ferdinand Peroutka (a další, citoval jsem je) je problematický, ale jinak, než řekl prezident Zeman.
Další články Bohumila Doležala najdete v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
