Bývalému disidentovi, politikovi a spolupracovníkovi Václava Havla Janu Rumlovi poněkud vadí způsob oslav Havlových nedožitých 80. narozenin. Podle něj nejenže by si to sám Havel nepřál, ale hlavně to ukazuje, že žijeme z retrospektivy, z minulosti, místo abychom vkládali do budoucnosti svoje vlastní myšlenky, slova a skutky. „Když toto nejsme schopni udělat, tak těžko být nostalgický po Havlovi. Havel už nežije a měli bychom se postavit na vlastní nohy,“ říká Ruml v rozhovoru s moderátorkou Danielou Drtinovou pro televizi DVTV.
Ruml si myslí, že Václav Havel chybí víc Česku než světu. Sám Havel by si ale nepřál, aby tady chyběl. Chtěl totiž, aby lidé přemýšleli vlastním mozkem, byli kritičtí a v nové době ho už nepotřebovali. „Hlavně chtěl, abychom neměli strach, protože strach je počátek rezignace,“ zdůraznil bývalý polistopadový ministr vnitra.
Havel byl bytostný individualista. Většinu věcí, které dělal v disentu i později, dělal „na své vlastní triko“. Za všechno, co udělal, ručil osobně. S tím souvisela jeho představa o člověku, který by měl být odpovědný za sebe, za druhé a nakonec i za celý svět. „A toto se strašně obtížně naplňuje. Vyvolával tak v lidech frustraci z toho, že nejsou jako on,“ domnívá se Ruml.
Mezi příznivci a kritiky Václava Havla je i pět let po jeho smrti zvláštní nepoměr, tvrdí Havlův přítel z disentu. Velká většina obyvatelstva si podle něj spojuje s Havlem svá nenaplněná očekávání. Havel měl zprvu obrovskou popularitu a lidé si ho nesmírně cenili, nicméně postupem času, už během jeho druhého prezidentského období, začalo mít plno lidí pochybnosti, zda není také viníkem, že se společnost vyvíjí jinak, než se všeobecně očekávalo, že to tu stále není jako ve Švýcarsku, myslí si Ruml.
Přitom Havel byl podle něj velmi otevřený člověk a bych ochoten velice naslouchat. Nikoho k ničemu nenutil, nikomu nic nevnucoval a každého člověka uznával jako individuální bytost, která má v sobě dobré i zlé.
Určité stinné stránky v Havlově povaze se projevily, až když byl prezidentem. „Na začátku své politické kariéry se choval trochu jako král – neuznával politické strany, neuznával parlament, myslel si, že mu parlament všechno schválí, a dával tam zákony, které mu nemohly v té chvíli projít. Teprve postupem času zjistil, že takto se chovat nemůže, a přizpůsobil se politickému systému, v kterém žil,“ říká Ruml.
Ne všechno, co Havel dělal, bylo přijímáno s pochopením, vzpomíná. Mnoho kritiků měl už v disentu. Ruml v té souvislosti zmínil článek Petra Pitharta „Disi-rizika“, který pojednává o Havlově eseji „Moc bezmocných“. Pithart v něm Havlovi oponuje, že moc nemá s životem v pravdě mnoho společného, a upozorňuje na to, že Havel se svým elitářstvím vyřazuje i z disidentské společnosti.
Rumla osobně na Havlovi „štvalo“, že nedokázal vysvětlit, co myslí pod pojmem nepolitická politika. „On tím myslel aktivní zájem občanů o věci veřejné. Nic víc a nic míň. Samozřejmě, že neměl rád sekretariáty politických stran, že neměl rád ze začátku ani parlament, byť uznával parlamentní demokracii. Ale myslím si, že měl k tomu ještě něco doříct,“ konstatuje Ruml.
Na dotaz, jak by Havel hodnotil („zdramatizoval“) dnešní dobu, se Ruml bohužel omezil jen na uprchlickou krizi. Tam by se podle něj Havel snažil rozlišovat a rozhodně by negeneralizoval, což neměl ve zvyku. V první řadě by se nám prý snažil říkat, abychom se zbavili strachu z uprchlíků a abychom nerezignovali. „Posiloval by vědomí člověka o smyslu vlastní existence. On by velmi radiálně šel proti většinovému názoru a zase by nastavil své vlastní tělo (…), aby dal najevo, že celou tu věc myslí nesmírně vážně. A myslím si, že by podpořil ty síly v Evropě, které nejsou vůči imigrantům tak vyhraněné,“ je přesvědčen Ruml.
