Mezi nacismem či fašismem na jedné straně a ruskou agresivitou na straně druhé je řada podobností, avšak i jeden principiální rozdíl. Navzdory tomu, že obě formy totality získaly svého času ve svých zemích obrovskou podporu, ztotožnit je s celým národním společenstvím přece jen nelze. V Itálii, Španělsku, Německu či Rakousku se našli bojovníci proti režimu až po opakované přípravy atentátů na vůdce. A hlavně, po válce bylo možné oddělit zrno od plev a vrátit se k humánnějším i kulturnějším tradicím z minulosti. Stále se sice vyskytují zastánci různých neo-ismů tam i kdekoliv jinde, avšak zdravé „národní“ mínění se od takových úletů dokázalo distancovat a jít svou cestou.

Jinak je tomu nyní v Rusku. Rusko má sice také tradice různé a asi by se daly najít příklady humanistů odmítajících onu doktrínu národního a potažmo slovanského sebeurčení, ovšem bylo jich vždycky poskrovnu a v tomto směru zůstali osamělí. Je docela symbolické, že na Wikipedii je stránka s heslem „Russian humanists“ prázdná. Nic – jen jistý Stanislav Šackij, jinak zapálený komunista v komunistických dobách. Místo toho lze téměř u každého ruského autora najít aspoň jiskřičku toho, pro co se vžil termín „mesianismus“ a co tak prochází všemi epochami lhostejno k režimu, který v Rusku právě panuje. Každý režim si přizpůsobil tu kterou „filosofii“ svým, totiž ruským zájmům.

Dále čtěte

V čem je válka na Ukrajině unikátní aneb Kdo je tady nacista

Západní elity se často snaží zařadit „válku na Ukrajině“ vedle dalších konfliktů po celém světě. Papež František nebo…

Uvažovali tak intelektuálové hájící cara i povstalci proti němu. Tato arogance zachvátila komunistické vládce i disidenty uvažující o alternativách k tehdejší bídě. Tak se vybarvuje nynější konzervativní Putin s kamarilou pravoslaví i pravoslavní odpůrci.

Opustit onen „mesianismus“ není s to vlastně nikdo. Někdo možná ano, ale obvykle to udělá tak, že prchne do zahraničí a tam se snaží na svůj původ rychle zapomenout, zanořit se zcela do okolního prostředí a splynout.

Prokletím je totiž zájmeno „my“ skrývající vždycky určitou podobu kolektivismu a v případě Ruska tato utkvělá představa nabývá až extrémní povahy, přičemž je ještě ďábelsky doplněna tím, že za svého soupeře pokládá přímo individualismus. Individualismus je ovšem pro Rusy hlavním rysem prohnilého a dekadentního Západu s tím, že Západ, reprezentovaný zejména anglosaskou kulturou, je třeba porazit, či případně až zničit. Vznikl tak v Rusku kóan nabádající k tomu, aby se každý stal sebou samým tím, že sebe sama rozpustí v … V čem vlastně? Nabízí se zde jediný výraz a tím je – rusáctví.

Dále čtěte

Brýle profesora Vevery: K polemice Vladimíra Justa a Jana Vevery o ruských válečných zločinech na Ukrajině

Uvědomuji si, že titulek, který jsem zvolil pro svůj příspěvek k polemice dvou profesorů, Vladimíra Justa a Jana Vevery,…

Rusáctví je zvláštní doktrína schopná sežrat a vstřebat všechno, co jí přijde do cesty. Ať je to jiný stát, či ta která osoba, přičemž naopak je kdokoliv v tomto klubu vítán. Tak se do lůna rusáctví vrhli Gruzínec Džugašvili či „Ukrajinec“ Chruščov a dávno před nimi dokonce i mnozí intelektuálové či umělci.

Tak například ukrajinského původu byli Gogol, Bulgakov, Ostrovskij, Malevič a Kandinskij i Solženicyn. Lermontov byl původem Skot, Berďajev měl francouzské předky a Dostojevskij pocházel z polsko-litevské šlechty. A to nechávám stranou spoustu dalších osobností s německými a židovskými kořeny.

Stačí prostě naučit se (pořádně) rusky. Rusáctví je velice svérázná ideologie a tato ideologie staví před příští potomky nynějších Rusů úkol Rusko od rusáctví oddělit. Doposud totiž splývá. Obávám se, že je to úkol řešitelný jen stěží.

Nabízí se ovšem pochopit přesně takto již probíhající válku Ruska proti Ukrajině. Ukrajina coby skutečná následnice Kyjevské Rusi snad bude pokračovatelkou těch několika úžasných tradic rozvíjených ve východní Evropě. Kreml samotný má před sebou osud po mém soudu dost temný.

Doc. PhDr. MUDr. Jan Payne, Ph.D., je neurolog, filosof a etik, docent bioetiky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a předseda Společnosti lékařské etiky České lékařské společnosti J. E. Purkyně.