Rusista Tomáš Glanc FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Rusista Tomáš Glanc v rozhovoru pro deník FORUM 24 vysvětluje, co v Ruské federaci změnilo oznámení Vladimira Putina, že s okamžitou platností začíná částečná mobilizace. Obrat je podle něj zřejmý. Stejně tak je podle něj nutné si uvědomit, že důvody současné emigrace z Ruska jsou naprosto odlišné od těch na počátku války.
Ruský prezident Vladimir Putin oznámil ve středu ráno částečnou mobilizaci. Ještě ten den jsme mohli sledovat demonstrace proti tomuto rozhodnutí. Jak ten krok ruského prezidenta vnímá ruská společnost?
Podle dostupných zdrojů opustilo Rusko za prvních pět dní od vyhlášení mobilizace více než čtvrt miliónu lidí. To není málo, pokud si uvědomíme a představíme, jak radikální zásah do dosavadního života tito lidé podstupují. Jsou to v naprosté většině muži podléhající potenciální branné povinnosti, to znamená v aktivním věku, často s rodinami. Opouštějí svoje byty, zaměstnání, mají děti. Hranice do sousedních zemí mnozí překračují pěšky, na kole nebo stopem, zácpy u hraničních přechodů znamenají desítky hodin čekání. Letenky kupují do destinací, které ještě nejsou vyprodané, často bez jakéhokoliv zázemí v cílové destinaci. Nikdo totiž neví, jak dlouho bude hranice otevřená. Tito lidé nemají ponětí, kdy se do Ruska vrátí. Tisíce jich prchají do Kazachstánu, to znamená do země, kde mají velice prekérní vyhlídky, ale jinde to není lepší. Tito lidé nevolí pohodlný život v závětří, nýbrž prchají bezhlavě, aby si zachránili život. Je to nová, radikální situace, která takzvanou většinovou společnost poprvé od začátku války konfrontuje s jejími následky. Dosud paradoxně nikde v Evropě nebyla tato perverzní válka tak málo znát jako v Rusku.
Teď Rusové, kromě toho, že „hlasují nohama“, zaútočili už snad na dvacet vojenských komisariátů v různých částech země. Navzdory těmto událostem samozřejmě nadále existuje i silná podpora války. Ale obrat je nezpochybnitelný. Opakovaně se objevuje tvrzení, že Rusové 21. září pochopili, co se stalo 24. února. Mobilizací vstoupila válka do ruských rodin, předtím se odehrávala v televizi.
Na začátku ruské invaze na Ukrajinu lidé také Rusko opouštěli. V čem je nynější migrační vlna odlišná?
Současná emigrace se odlišuje od té po 24. únoru. Tehdy to byly tisíce Rusů, kterým vesměs bezprostředně nic nehrozilo, kromě relativně úzké skupiny politicky činných aktivistů. Přesto považovali za neúnosné nacházet se uvnitř vlastní země, která rozpoutala tuto perverzní válku. Nynější vlna je mnohem „lidovější“ a pragmatičtější: teď prchají ti, kdo se bojí o život, ti, kdo mohou být kdykoliv povoláni, aby zabíjeli nevinné lidi v sousední zemi a možná přitom sami přišli o život. Možná přitom mnozí ani nemají tak velký problém s rozpoutáním a vedením této války. Ale odmítají se jí účastnit. To je odlišná perspektiva a odlišná motivace.
Co nám to rozhodnutí o mobilizaci může říct o samotném Vladimiru Putinovi? V jaké je teď situaci? A jaká je jeho podpora mezi obyčejnými občany? Je nesouhlas většinovým názorem?
Ruský prezident si určitě je vědom nečekané síly ukrajinské obrany, podporované západoevropskými státy, respektive zbraněmi. Ačkoliv ji interpretuje jinak — jako spiknutí proti Rusku, které má být oslabeno a poníženo, tak jako při minulém spiknutí na konci studené války. Válka tomu má zabránit — podle architektů této války v ní jde o obranu ruské suverenity a uspořádání světa na desítky nebo stovky let do budoucnosti — proto se používají postupně všechny prostředky, které jsou k dispozici. Pro dosažení tohoto vznešeného cíle nejsou žádné oběti na lidských životech příliš vysoké.
Vy se ptáte, co na to občané. Ti, kteří tento narativ akceptují, k tomu mají nejrůznější důvody, od upřímného přesvědčení až po slabomyslnou apatii typu „když to tak rozhodli, museli k tomu mít důvody“. V Rusku jsou lidé od rozhodování svých „zástupců“ a elit mnohem vzdálenější než v Evropě. I v haprujících východoevropských demokraciích žije obyvatelstvo s politickou elitou ve víceméně sdíleném veřejném prostoru. V Rusku jsou to úplně odlišné planety. Svoji roli hraje i fyzická vzdálenost. Mě ten zážitek překvapil na Sibiři – jakkoli je svět globálně propojen médii, pokud se rozhodnutí přijímají na místě vzdáleném 5 tisíc kilometrů, vnímáte je jinak, než když se to děje ve vaší blízkosti. Lidé jsou zvyklí nadávat na korupci nebo věřit v různá spiknutí, ale jsou po staletí trénovaní v jistotě, že nemají na dění žádný vliv, nemohou nejen nic ovlivnit, ale ani porozumět rozhodnutí těch, kdo je přijímají. Takže mnozí svoje politické angažmá končí otázkou, kolik dostanou, když jejich syn nebo bratr zahynou v boji proti kolektivnímu Západu na Ukrajině.
A tato suma má na notoricky chudém ruském venkově na vnímání ideologie a loajalitu obyvatelstva velký vliv. Za každého padlého vojáka dostanou pozůstalí v přepočtu asi 2 milióny korun.
Velké demonstrace probíhaly i v roce 2021 na podporu uvězněného opozičního vůdce Alexeje Navalného. V té době probíhaly demonstrace po celém Rusku. Jak je možné, že se nic nezměnilo? Proč v Kremlu demonstrace, řekněme, nikoho nezajímají?
Mocenské struktury se za posledních deset let naučily s demonstracemi zacházet. Postupují podle dnes už víceméně standardního scénáře: během víkendu pozatýkají, často brutálním způsobem a metodou náhodného výběru, více než tisíc lidí. Bití a ponižování není výjimkou, lidé jsou hodiny drženi v autech nebo čekárnách. Vybrané jedince pak uvězní v celách předběžného zadržení na několik dní až týdnů. Další desítky účastníků musejí zaplatit vysoké pokuty, desítky lidí mají následkem protestů potíže v zaměstnání nebo na studiích. Pochopitelně tato strategie vede k tomu, že lidé mají strach. Kdo má právo se od stolu někde v zahraničí divit, že do takového rizika jdou jen ti nejodvážnější jedinci?
Ve svém projevu, ve kterém mobilizaci oznámil, mluvil Putin o obraně před Západem, který se prý snaží zemi rozdělit a zničit. Jak tomu máme rozumět? Na Ukrajinu totiž zaútočilo Rusko a Západ se kromě podpory Ukrajiny vojensky i finančně konfliktu neúčastní.
Nejde jen o propagandistický fígl, nýbrž – bohužel – o skálopevné přesvědčení strůjců této války: proevropská Ukrajina jako existenciální nebezpečí pro Rusko. Proevropská a proamerická Ukrajina znemožňuje status Ruska jako jednoho z nejvýznamnějších aktérů multipolárního uspořádání světa budoucnosti. Prostřednictvím ultimát formulovaných v roce 2021 se nepodařilo dosáhnout „nezbytné“ pozornosti a dohody. Další „logický“ krok: zničení této „nebezpečné“ Ukrajiny. Bohužel až bombardování jedné z největších evropských zemí a tisíce mrtvých Ukrajinců přesvědčily euroatlantickou exekutivu, že léta zřetelně formulovaná ideologie ruského establishmentu nejsou imperiální bláboly, nýbrž akční program, kde po „slovech“ následují „činy“.
Mobilizace by se měla týkat 300 tisíc Rusů, na ukrajinských webech se ale objevila informace, že ve vyhlášce o mobilizaci je bod číslo 7, který se má týkat právě počtu povolaných mužů, označen za tajný. Kolik mužů tedy může Rusko podle vás naverbovat? A jaké problémy s sebou mobilizace přinese třeba ohledně zásobování nebo výcviku?
Toto číslo nijak nesouvisí s realitou, stejně jako adjektivum „částečná“. Putinovo Rusko, na rozdíl od nacistického Německa, nemá žádný administrativní řád, na který by se někdo mohl spolehnout. Prvních pět dní mobilizace ukázalo, že jediným jejím řádem je zvůle. Někde násilná mobilizace zasahuje celé vesnice včetně lidí, kteří nikdy nesloužili v armádě nebo k tomu ani nejsou zdravotně způsobilí, ve městech je kampaň zdrženlivější, protože městská civilizace klade usilovnější odpor a je mediálně úplně jinak monitorovaná než třeba sibiřský nebo dagestánský venkov. Řeči o mobilizaci zkušených rezervistů byly jen žvásty, o tom není pochyb. Na ukrajinskou frontu přijdou, ať už dobrovolně, nebo pod nátlakem či výhružkami, vojáci s minimální průpravou, zkušeností „v oboru“, bez příslušných kompetencí. Ale bude jich hodně. To je „osvědčená“ metoda, kterou používal Stalin za druhé světové války. Nedostatečné zásobování se řeší rabováním místních zdrojů na území „nepřítele“.
Jistě je cílem poslat na frontu tolik lidí, kolik je třeba k dosažení ruských cílů, které se ale také nepřetržitě mění, respektive nejsou definovány. Ale zároveň tyto cíle nepředstavují žádné tajemství: jde o to získat maximum, kterého je možné dosáhnout — území, vlivu, lidí ochotných nechat si vystavit ruský pas, ačkoliv dosud žili v Ukrajině. Demografické ztráty na frontě se řeší masovými násilnými deportacemi a okupací ukrajinských území. To vychází z Putinovy ideologie „jednotného národa“.
Podle ministryně obrany Jany Černochové nic nenasvědčuje tomu, že ještě je koho mobilizovat. Souhlasil byste s tímto výrokem?
Neznám kontext této půlvěty, ale v Rusku lze určitě mobilizovat statisíce bojovníků, a kromě těch, kdo se válce chtějí vyhnout, se najdou i ti, kdo půjdou do tohoto vlasteneckého dobrodružství dobrovolně nebo dokonce rádi. Cílený kult války, zbraní a násilného boje se v Rusku systematicky pěstuje od počátku 21. století, začíná to v mateřské škole. Tento kult je napojený na propagandistický výklad dějin druhé světové války a jeho výsledkem je rozsáhlá tolerance vůči násilí a zabíjení. Pro představu stačí zajít na dětské hřiště na ruském sídlišti: budete překvapení arzenálem střelných zbraní a vojenské techniky — prozatím v provedení z barevných plastů…
Prezident Vladimir Putin byl v minulých týdnech kritizován hlavně ze strany silových složek právě kvůli tomu, že k mobilizaci ještě nepřistoupil. Znamená to jeho středeční rozhodnutí, že se přiklonil k těmto více nacionalistickým skupinám? Ovlivní to veřejné mínění ve vztahu k válce?
Zatím je těžko říct, nakolik je jakákoliv „kritika“ nedostatečně „tvrdého“ postupu jen inscenací, která připravuje další kroky a jejich zkonstruované ospravedlnění. Brzy budou k ruské federaci na základě inscenovaných referend připojeny části ukrajinského území. To velmi pravděpodobně povede k další eskalaci. Důležitá prohlášení v této souvislosti se očekávají už tento týden. Jakákoliv kritika Putina z oficiálních ruských míst je zatím až na drobné výjimky součástí systému, který má vládnoucí elita zcela pod kontrolou. Ale to se samozřejmě může změnit.
Když se podíváme, jak válka na Ukrajině probíhá, Rusku se v ní nedaří, Západ přijímá sankce, které se dotýkají ruské ekonomiky, hrozí podle vás, že tento konflikt Rusko zničí?
Ne, to si nemyslím. Rusko je státní autokracií s vysoce rozvinutým kriminalizovaným kapitalismem — to je systém, který můžou, jak vidíme posledních 7 měsíců, sankce jistě zasáhnout, ale nikoliv ochromit. Celé ruské hospodářství je svého druhu černým trhem – to je systém, proti kterému legalistické západní sankce mohou sice brojit, ale jen s omezeným účinkem.
Vidíte nějakou vůli v Kremlu ukončit konflikt po všech těch neúspěších? Možná je to naivní, ale vidíte možnost, že by Putin přiznal chybu a Ukrajinu opustil?
Ne, to se nestane. Tento režim je pragmaticky flexibilní a zastává své ideje jen do té míry, do jaké je schopen je prosadit nebo hájit. A je jistě připravený k nezbytným kompromisům. Jeho ústupky jsou ale přímo úměrné síle protivníka. „Opustit Ukrajinu“, jak říkáte, je pro tento režim vyloučeno jinak než v reakci na vojenskou sílu, která bude jednoznačně mocnější než ta vlastní.
Častokrát se v médiích také zmiňoval možný pád Putinova režimu. Vidíte to jako reálnou možnost s ohledem na všechno to, co se v Rusku a na Ukrajině děje? Jak by ten teoretický konec Putina v čele země ovlivnil postsovětský prostor?
Ačkoliv se to zdá zatím těžko představitelné, tak tento typ režimu, vybudovaný jako vertikální diktatura, se může zhroutit relativně rychle. Je v tom určitý paradox: politické systémy, které působí labilně, neustále se v nich mění vlády a politické preference, jsou ve výsledku nesrovnatelně stabilnější než monolity, v kterých jedna parta lidí uzurpuje veškerou moc na desítky let a nastolí zdánlivě neotřesitelnou stabilitu. A jistě není vyloučeno, že by po pádu nebo změně režimu nastala revize dosavadní zahraniční politiky. Ale to je zatím věštění z kávové sedliny.
