Ukrajinský bezpilotní průzkumný letoun FOTO: Ministry of Defense of Ukraine / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Ministry of Defense of Ukraine / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
Přesně před rokem v noci na 24. února 2022 vpadla na území suverénní Ukrajiny ruská armáda. Vzduch prořízl zvuk motorů, tankových pásů, letadel, vrtulníků a hlavně výbuchy a střelba. Vladimir Putin dal právě povel k invazi. Ukrajina se probudila do prvního dne války a nikdo netušil, jak se bude situace vyvíjet. Ruští agresoři, kteří deklarovali, že Kyjev padne za tři dny, útočili na široké frontě z východu z území, která pod taktovkou Moskvy vyhlásila tzv. lidové republiky, výsadkáři se snažili obsadit letiště a z běloruského území jela směrem na Kyjev dlouhá kolona obrněnců a techniky. Celý svět zůstal v šoku, i když všichni tušili, že se k tomuto kroku schyluje. Ovšem z očekávaného rychlého konfliktu se stala vleklá a krvavá válka, která trvá dodnes a která rapidně proměnila celý svět.
Ruská strana dlouhodobě popírala, že by se k válce, kterou cynicky nazývá „speciální vojenskou operací“, chystala. A to navzdory zprávám, které s odvoláním na americké tajné služby publikoval již v prosinci 2021 list The Washington Post. Jako ve všech západních zemích i u nás se našli věrní Putinovi slouhové, kteří tvrdili, že si americké služby vymýšlejí a Putin pokyn k invazi na Ukrajinu nevydá. Hlavní roli sehrál Miloš Zeman, který se nikdy svými proruskými postoji netajil.
Válka začala
Krátce před čtvrtou hodinou ranní středoevropského času 24. února 2022 přinesla ruská média předtočené prohlášení Vladimira Putina, v němž oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ s cílem „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny. V té chvíli již z několika směrů včetně Běloruska a anektovaného Krymu vpadlo na Ukrajinu značné množství ruských jednotek. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj okamžitě vyhlásil válečný stav a Ukrajina obvinila Rusko z totální invaze.
Jako předvoj jednotek, které měly dobýt Kyjev, byli u letiště Hostomel vysazeni výsadkáři. Letiště bylo následně ukrajinskou palbou poničeno, aby je Rusové nemohli použít. Ruský výsadek byl posléze zlikvidován a letiště přešlo opět do ukrajinských rukou. Ve stejné době byl Kyjev ostřelován raketami. Jednotky, které na Kyjev postupovaly, se obráncům podařilo zastavit u Černihyvu.
Při obraně Hadího ostrova zazněla z úst obránců věta „Ruská válečná lodi idi na chuj“, která se posléze stala mottem všech ukrajinských obránců.
Prakticky ihned po rozpoutání ruské agrese dodaly Spojené státy americké obráncům první protitankové střely Javelin, které se ukázaly jako velice efektivní zbraň. Další dodávky vojenského materiálu začaly přicházet z Nizozemska, Rumunska, Švédska a dalších zemí. Elon Musk oznámil, že na Ukrajině poskytuje internetové připojení pomocí satelitů Starlink. Nahradil tak spojení, které bylo na mnoha místech přerušeno.
NATO jednomyslně ruskou agresi odsoudilo a OSN přichystalo rezoluci odsuzující Rusko za jeho útok. Nepřekvapivě byla rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetována právě Ruskem. Předsedkyně Evropské unie Ursula von der Leyenová oznámila, že Evropská unie zaplatí a pošle zbraně pro Ukrajinu a uzavře svůj vzdušný prostor ruským letadlům, včetně soukromých.
Podle ukrajinského ministerstva zdravotnictví bylo do konce února, tedy za pouhé čtyři dny ruské agrese, zabito 352 civilistů, z toho 14 dětí a zraněno 1 684 osob, z toho 116 dětí.
Ruský plán začíná drhnout
Kdyby se ruským hordám podařilo dobýt Kyjev, měl být podle plánu dosazen do prezidentského křesla jako Putinova poslušná loutka Viktor Janukovyč, který byl z funkce prezidenta Ukrajiny sesazen po anexi Krymu v roce 2014 a v roce 2019 byl odsouzen za vlastizradu.
Zpočátku Rusové postupovali, pak se ale jejich válečné soukolí zadrhlo a v plné nahotě odhalilo neschopnost „druhé nejlepší armády světa“, jak se do té doby svými ozbrojenými složkami chlubili. Navíc se v té chvíli již válečný zločinec Putin přepočítal. Nečekal s tak prudkou reakcí světového společenství, které se zcela jasně postavilo na stranu napadené Ukrajiny. Ruskou agresi postupně odmítly všechny civilizované státy a Putina podporovaly pouze Bělorusko, Severní Korea, Kuba a několika dalších nevýznamných států.
Západní svět začal postupně na Rusko uvalovat balíčky sankcí v různých oblastech. Byly cíleny tak, aby agresora co nejvíce zabolely. Odstartovala navíc podpora Ukrajiny v podobě dodávek zbraní, výcviku vojáků, ale i finanční podpory.
Kromě toho byla výrazně deklarována i podpora politická. V polovině března do Kyjeva přijeli vlakem jako první zahraniční návštěva od zahájení ruské agrese premiéři tří evropských zemí Mateusz Morawiecki (Polsko), Petr Fiala (Česko) a Janez Janša (Slovinsko), spolu s nimi přijel i místopředseda polské vlády Jarosław Kaczyński. Setkali se s prezidentem Volodymyrem Zelenským a veřejně deklarovali podporu bojující Ukrajině. Téhož dne americký prezident Joe Biden přislíbil veškerou podporu Ukrajině a prohlásil: „Zajistíme, aby Ukrajina měla zbraně na ochranu před ruskou invazí. Budeme posílat peníze, potraviny a pomoc na záchranu životů Ukrajinců. Přivítáme ukrajinské uprchlíky s otevřenou náručí.“ Navíc zastavil i Trumpem ohlášené stahování amerických vojsk z Evropy. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že v reakci na ruskou válku na Ukrajině musí NATO nově vyhodnotit svoji vojenskou strategii.
Trvalo přibližně měsíc, než ukrajinská armáda výrazněji převzala iniciativu a začala podnikat protiútoky u Kyjeva, Charkova, ústí Bugu pod Mykolajivem a na některých místech Doněcké a Luhanské oblasti. Ukrajinci opět ovládli Makariv a Mošun a pokusili se obklíčit Buču a Hostomel.
Onen v úvodu zmiňovaný dlouhý konvoj mířící na Kyjev se stal pro ukrajinské vojáky snadným cílem. Měřil totiž přes 40 kilometrů, a navíc část techniky musela často zastavovat kvůli nedostatku paliva. Stojící obrněnce pak byly snadnou kořistí ukrajinského dělostřelectva, jemuž se podařilo značnou část jednotek a techniky zničit či vyřadit z boje.
Na druhou stranu ruské jednotky v březnu obsadily Cherson. Setkaly se zde však s odporem místních obyvatel, kteří blokovali průjezd ruské vojenské kolony, a probíhaly zde také výrazné protesty proti ruské okupaci.
Po více než dvoudenní rozpravě přijalo Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN poměrem 143 ku 5 hlasům rezoluci, v níž ostře odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, požaduje okamžité ukončení bojů a stažení ruských vojáků. Zdrželo se jen 35 států, mezi nimi Čína.
Rusové ostřelovali Záporožskou jadernou elektrárnu, která je největší jadernou elektrárnou v Evropě. V budově vypuknul požár, který zpočátku hasiči kvůli pokračujícímu ostřelování nemohli hasit, a Evropě tak hrozila katastrofa desetkrát horší než Černobyl. Nakonec se požár podařilo zlikvidovat.
Politická podpora Ukrajiny ještě zesílila, Volodymyr Zelenskyj se například stal prvním prezidentem cizí země, který prostřednictvím videohovoru promluvil k poslancům Dolní sněmovny britského parlamentu, a o několik dní později i v Kongresu Spojených států.
Ministři zahraničí G7 ve společném prohlášení obvinili Putina z vedení „nevyprovokované a hanebné války“ a vyzvali Rusko, aby splnilo příkaz Mezinárodního soudního dvora k zastavení útoku a stažení svých sil.
Ruské ministerstvo obrany přiznalo, že v jednotkách operujících na území Ukrajiny byli přítomni i vojáci základní služby, přestože prezident Putin den předtím tvrdil opak, a také, že armáda na Ukrajině využívá raketometné systémy TOS-1A Solncepjok odpalující rakety s termobarickou hlavicí, jejichž použití je v civilizovaných státech zakázáno. Stejně tak ruští agresoři využívají kazetovou munici, kterou zakazuje Dublinská úmluva z roku 2008.
V Mariupolu, kde žilo 450 000 obyvatel, už bylo zničeno nebo poškozeno 80–90 % budov. Došlo například k hojně medializovanému úmyslnému zásahu Činoherního divadla, v jehož podzemí se ukrývaly stovky civilistů.
Na povrch vylézají ruská zvěrstva
Okupanti byli nuceni kvůli prudké ukrajinské protiofenzívě stáhnout se ze všech míst, kam se jim po prvotním rychlém postupu podařilo dorazit. Místy se tak jejich ústup podobal spíše úprku. V rámci této masivní protiofenzívy osvobodily ukrajinské jednotky Buču, kterou Rusové okupovali od 27. února. A svět byl doslova šokován tím, co zde okupanti zanechali, a jakých zvěrstev se na civilních obyvatelích dopouštěli. Fotografie z města totiž jasně dokládají válečné zločiny Moskvy. Byli na nich zastřelení civilisté s rukama svázanýma za zády. Rusové tvrdili, že vše je provokace ukrajinské strany, ovšem analýza satelitních snímků jasně prokázala, že k zabíjení civilistů došlo ještě v době, kdy město držely ruské jednotky. Prokuratura a kyjevská policie navíc ve sklepě dětské ozdravovny nalezla mučírnu, kde byla mrtvá těla neozbrojených civilistů se svázanýma rukama. Kvůli těmto informacím přijela monitorovací mise OSN pro lidská práva. Následně se Buča pro světové společenství stala symbolem ruské zrůdnosti.
Volodymyr Zelenskyj pomocí telemostu pronesl projev k Radě bezpečnosti OSN a na závěr ukázal krátké emotivní video, které dokládá brutální zločiny ruské armády ve městech Motyžyn, Irpiň, Dymerka, Mariupol a Buča.
Rusové v páchání válečných zločinů nepolevili, spíše by se dalo říci, že s horšící se situací na frontě se jejich počet zvětšil. Například 8. dubna vypálily ruské okupační síly dvě rakety Točka-U s kazetovou náloží na železniční stanici v Kramatorsku, odkud odjížděly evakuační vlaky. V době útoku se na místě nacházely asi 4000 lidí. Výbuch jich 50 zabil a další tři stovky zranil, z toho některé velmi vážně.
Aby mohli oznámit aspoň nějaký úspěch své dobyvačné války, ohlásili Rusové na konci dubna, že dobyli Mariupol. Ovšem ocelárny Azovstal stále zůstaly pod kontrolou batalionu Azov a ukrajinské námořní pěchoty. Obránci se vzdali až na přímý rozkaz prezidenta Zelenského 20. května a byli internováni v zajateckém táboře v Olenivce. V červenci však Rusové v tomto táboře uskutečnili další ze svých válečných zločinů, když zde úmyslně způsobili výbuch v budově, kde byli zadržováni převážně příslušníci pluku Azov. Zahynulo minimálně 53 lidí a další desítky byly zraněny. Rusové výbuch připisovali zásahu ukrajinských HIMARS, jenže způsob provedení i všechny doprovodné okolnosti a zjištěné důkazy jasně prokázaly, že viníkem bylo Rusko, které chtělo zavraždit co nejvíce zadržovaných válečných zajatců.
Krátce předtím totiž notně utrpěla prestiž dobyvatelů, když byla v Černém moři zasažena vlajková loď ruské Černomořské flotily, křižník Moskva. Shodou příznivých povětrnostních podmínek se podařilo ukrajinské obraně loď zaregistrovat, zasáhnout dvěma střelami Neptun a těžce ji poškodit tak, že se po několika hodinách a po výbuchu vlastní munice potopila při tažení do přístavu. Rusko událost popíralo a tvrdilo, že na lodi došlo k požáru, v jehož důsledku explodovala vezená munice.
Situaci měla zachránit „částečná mobilizace“
Situace na bojišti, kde se Ukrajina s masivní podporou západních zemí dokázala nejen bránit, ale i úspěšně útočit a získávat zpět některá obsazená území, se pro ruské agresory natolik zhoršila, že musel Putin v září vyhlásit částečnou mobilizaci, aby doplnil tenčící se stavy ruských jednotek. Ovšem povolání špatně vycvičených a ještě hůře vystrojených a vyzbrojených mužů situaci na frontě nijak výrazně nezměnilo.
Putinovu zuřivost vybudil výbuch na Kerčském mostě v den jeho sedmdesátých narozenin. Most se po mohutné explozi a požáru cisternového vlaku částečné zhroutil. Jako odvetu přikázal válečný zločinec Putin bombardovat ukrajinská města a civilní infrastrukturu. Propaganda se už ani nesnažila tvrdit, že v případě tohoto bombardování jde o nezáměrné zásahy civilních cílů.
Karta se někde výrazně obrací
Po 254 dnech okupace skončila okupace Chersonu, jediného ukrajinského oblastního centra, které se ruským agresorům podařilo od začátku invaze obsadit. A když se ani po nezměrném úsilí a masových ztrátách nepodařilo dobýt Bachmut, který je sice takřka kompletně zničen, začalo Rusko nabízet jednání o míru. Základním předpokladem „ruského míru“ je, že si Kreml ponechá všechny území, která jsou ještě pod jeho kontrolou, tedy včetně v roce 2014 nezákonně anektovaného Krymu. Ukrajinská strana logicky odmítá na takové podmínky přistoupit a k jednání je ochotna až tehdy, když se okupanti stáhnou z jejího území. Do té doby nehodlá na jakékoliv jednání či příměří přistoupit. Po zkušenostech s ruskou diplomacií logicky argumentuje, že Rusům jde jen o možnost nechat zdecimované jednotky oddychnout a doplnit je, aby pak mohly opět zaútočit.
Po delším váhání byly na Ukrajinu v rámci jednoho z mnoha balíčků vojenské pomoci dodány v listopadu raketové komplexy NASAMS, jejichž dodávek se Rusové právem báli. Při prvním ostrém nasazení totiž sestřelily deset raket z deseti, které se jim podařilo detekovat.
Ukrajinci navíc zaznamenali v prosinci několik významných úspěchů, které Rusy doslova vyděsily, protože naznačily, že se válka může přesunout i k nim domů. Nejprve bylo dronem zasaženo letiště v Saratovské oblasti, poté u Rjazaně vybuchla na dalším letišti cisterna s palivem. Obě základny leží na území Ruské federace daleko od ukrajinských hranic a byly na nich umístěny strategické bombardéry používané při bombardování Ukrajiny. A aby těch pohrom pro okupanty nebylo málo, podařilo se střelou z HIMARS zasáhnout a zcela zničit sídlo ruských žoldáků z Prigožinovy soukromé armády, tzv. Wagnerovy skupiny, umístěné v hotelu v Kadijivce.
Ofenzíva k výročí invaze se koná-nekoná
Ruské síly zahájily v lednu velkou ofenzívu v Luhansku s cílem opět převzít iniciativu na bojišti. Snaží se postoupit zvláště na hranicích Charkovské a Luhanské oblasti, ale ukrajinští obránci jim nedovolili žádný výrazný postup.
Naopak v bitvě u Vuhledaru utrpěly útočící ruské jednotky výraznou prohru, když přišly o třicet obrněných vozů a tanků a také o několik desítek vojáků z elitních jednotek tvořených námořní pěchotou a výsadkáři. Rozsah porážky byl natolik zdrcující, že ji musela přiznat i ruská strana. Zapírání nebylo možné, protože ničení okupantů bylo zachyceno na mnoha videích, které ukrajinská strana s gustem zveřejnila na sociálních sítích.
Ani dlouho anoncovaný Putinův projev, v němž mělo zaznít velké prohlášení, nic nového nepřinesl. Putin před oběma komorami ruského parlamentu pronesl řeč, ve které shrnul dosavadní výsledky války proti Ukrajině a nastínil i další plány do budoucna. „Moskva udělala vše, co bylo v jejích silách, aby problém vyřešila mírovou cestou. Byla trpělivá, ale za jejími zády se připravoval jiný scénář. Byli to oni, kdo začali válku. My používáme sílu, abychom to zastavili,“ prohlásil Putin, podle kterého se Západ ani nesnaží zakrývat, že chce Rusko definitivně zničit a kvůli tomu proměnit konflikt na Ukrajině v globální válku, a proto „rozdmýchává boje“. „Nemohou porazit Rusko na bojišti, takže provádějí stále agresivnější informační útoky. Neustále lžou, nepřestávají na nás útočit. Na naši kulturu, na ruskou pravoslavnou církev,“ uvedl Putin. A pak ohlásil, že pozastavuje ruskou účast na smlouvě START o snížení počtu strategických zbraní, kterou v roce 2010 podepsali v Praze tehdejší prezidenti USA a Ruska Barack Obama a Dmitrij Medveděv.
Putin se snaží získat alespoň něco, aby se notně pošramocená pověst ruské armády trochu napravila. I proto ve svém krátkém projevu ke Dni obránců vlasti 22. února uvedl, že v současné době „probíhá bitva o ruské historické hranice, o ruský lid“. Stejnými slovy popisoval situaci před rokem, těsně před tím, než zaútočil na Ukrajinu. Nyní se tedy má na pozoru další s Ruskem sousedící země, po které ruský diktátor pošilhává – Moldavsko. Důvodem ke zvýšené pozornosti jsou nejen informace, které získaly ukrajinská, ale i moldavská rozvědka, ale také fakt, že Putin odvolal své příkazy z roku 2012 ruskému ministerstvu zahraničí, aby pevně prosazovalo principy Charty Organizace spojených národů – které vyžadují rozvoj přátelských vztahů mezi státy na základě rovnosti, respektování jejich suverenity a územní celistvosti – a závazek Ruska aktivně hledat způsoby, jak vyřešit problém Podněstří na základě respektování moldavské územní celistvosti. Zrušení dekretu z roku 2012 sice nenaznačuje, že by měl v úmyslu ihned zaútočit na Moldavsko, pro to mu podle odborníků chybí vojenské schopnosti, jak se ukázalo i na Ukrajině, ale jasně to naznačuje snahu eskalovat snahy o poškození Moldavska a zasahovat do jeho vnitřních věcí.
Na Ukrajině v současné době chybí ruské armádě podle analytiků bojová síla, a hlavně zdroje potřebné k udržení ofenzívy. Ta se tak po počátečních snahách jaksi rozplynula do série větších či menších lokálních bojů. Ruské síly sice od počátku února zintenzivnily útočné operace v několika směrech v Luhanské, Doněcké i Záporožské oblasti, ale k žádným významným úspěchům to nevedlo. Jak poznamenal šéf ukrajinské rozvědky Kyrylo Budanov, ruská ofenzíva je tak neúčinná, že je téměř nepostřehnutelná. Problémem na obou stranách je hlavně snižující se počet munice, která je k dispozici, ruské síly podle západních zdrojů navíc nemají, paradoxně s ohledem na početní převahu, dostatek záloh, které by mohly nasadit.
Politicky pak Putin prohrál v okamžiku, kdy do Kyjeva 20. února osobně přijel americký prezident Joe Biden, který tak jasně demonstroval neutuchající podporu bojující Ukrajině a oznámil tu další velký balíček vojenské pomoci. Ani západní společenství se nedrolí, jak Putin marně doufal, a bude Ukrajině nadále dodávat potřebný vojenský materiál, a to včetně tanků, dělostřelectva či dronů. Zatím počkat si však Ukrajinci musejí na moderní letadla, která se Západ ještě zdráhá dodat.
Jaké jsou tedy „výsledky“ ruské agrese? Na ukrajinské straně minimálně 8000 mrtvých civilistů, ale podle odhadů mise OSN spíše daleko více, desetitisíce mrtvých vojáků, zničená města na východě Ukrajiny a poničená infrastruktura, na kterou Rusové zákeřně pálí, po celé Ukrajině. Na ruské straně pak minimálně 140 tisíc padlých vojáků, zdecimované hospodářství a izolace země ze společenství civilizovaných zemí, včetně vyloučení ruských a spolu s nimi i běloruských sportovců z většiny světových soutěží, zrušené kulturní styky a další běžné společenské styky. Rusko navíc dosáhlo přesného opaku, než zamýšlelo.
Jedním z důvodů, proč byla Ukrajina napadena, bylo podle Putina a jeho generality, že se chtěla a měla stát členem NATO, které by se tak přiblížilo k ruským hranicím. Jenže ruská agrese nakonec vedla k tomu, že do NATO vstoupily i dosud neutrální Finsko a Švédsko, které se právem začaly cítit ohrožené. V případě obou zemí se již čeká jen na ratifikaci parlamenty jednotlivých členů Severoatlantické aliance.
