KOMENTÁŘ / Sibiř, oblast na východ od Uralu, je rozlohou tak obrovská, že zabírá tři čtvrtiny rozlohy Ruska a odpovídá velikosti Spojených států a Indie dohromady. Jedná se o důležitou část Ruska, ať už z hlediska hospodářského, tak ideologického. Právě divoká krajina Sibiře je tím, co si mnoho lidí představí, když se řekne „Rusko“. Její rozlehlost a nerostné bohatství však přitahuje i sousedního aktéra. 

Hranice mezi Čínou a Sibiří je dlouhá asi 4 300 kilometrů, což z ní dělá pátou nejdelší hranici na světě. Pro Čínu je Sibiř důležitá, protože svým způsobem představuje opak jí samotné. Velmi řídce osídlená půda kontrastuje se silně přelidněnou Čínou. Nerostné bohatství, jímž Sibiř oplývá, pak atraktivitu jen podtrhuje. Frank Jacobs v článku pro The New York Times přirovnává takové tendence ke sloganu propagujícímu židovskou migraci do Palestiny: „Země bez lidí pro lidi bez země.“

Pro začátek je namístě shrnout, jak nerostné suroviny, představující vratké bohatství, i v tomto případě hrají důležitou roli. Specificky významný je ruský plyn proudící do Číny plynovodem Síla Sibiře, začínajícím na východní Sibiři v republice Sacha a ústícím na rusko-čínské hranici u města Blagověščenk. Dohoda o dodávkách plynu vznikla již podpisem dohody plynárenského gigantu Gazpromu a čínské společnosti CNPC potvrzujícím dlouhodobou spolupráci v roce 2014. První dodávky začaly roku 2019, plný potenciál by měl být naplněn do roku 2027 a jeho konečná délka má být až 3 000 km. Navázání strategického energetického partnerství mezi Čínou a Ruskem představuje také páku na západní země, protože pomáhá snižovat závislost na dodávkách do Evropy (což se projevuje jako výhodné během aktuálně probíhajícího konfliktu na Ukrajině). Energetická spolupráce je na rozdíl od ostatních faktů zmíněných v tomto textu výhodnou víceméně pro obě země.

Tatiana Zaborceva ze Sibiřského geografického institutu, citovaná Vadimem Shtepou pro Jamestown Foundation, označila dnešní Sibiř za „spižírnu čínských surovin“. Obyvatelé Irkutské oblasti, kde bylo v prosinci minulého roku slavnostně otevřeno největší plynové pole na východní Sibiři Kovykta, nemají například vůbec možnost zdroj využívat. Procentuální poměr plynofikovaných domácností tvoří jen asi jedno procento. Čína si uvědomuje potenciál i v realizaci pro ni výhodných projektů, které jsou ovšem  nebezpečné (nejen) pro životní prostředí. Demonstrací může být  přání jedné čínské společnosti postavit největší chemický závod na výrobu metanolu na světě v Chabarovském regionu, čemuž nakonec zabránilo referendum místních. Ruská vláda poté ale reagovala zrušením autonomie místních samospráv a sloučila je pod působení Moskvy, čímž referendům podobného typu do budoucna zamezila.

Jak již bylo řečeno, Sibiř není pouze pozitivním přínosem pro vztahy mezi Ruskem a Čínou. Od roku 2010 Čína skupuje místní půdu pro těžbu dřeva a jiných surovin navzdory ruským zákonům, což  má za důsledek viditelnou devastaci krajiny. Ukázkovým příkladem je oblast Bajkalu, kde kromě nelegálního těžebního byznysu a nákupu pozemků, které si Rusové kupovat nesmějí (a od toho se odvíjející vlastnictví různých ruských společností), škodí také nával čínských turistů využívajících pouze čínské služby a tím pádem s minimálním přínosem pro ruskou ekonomiku.

Turisté, pracovníci a podnikatelé z Číny jsou poměrně významnou bolestnou ránou pro místní obyvatele. Podle Jamestown Foundation čínští průvodci při svých prohlídkách označují Bajkal jako čínské severní moře, které sice zatím patří Rusku, ale žili tam jejich předkové. Kromě toho mají přímo aktivně nabádat čínské turisty ke koupi pozemků v regionu. Nejen Bajkal je ale cílovou destinací oportunistických kupců z Číny. Sousední region Altaj je místem, kde se Číňané, kteří se do země dostávají přes Mongolsko a Kazachstán bez kontrol, domlouvají se svými ruskými protějšky na nelegální těžbě a společném profitu. Místní Rusové bez ambice spolupráce s čínskými kupci svou nespokojenost vyjadřují peticemi, které požadují potrestání ilegální čínské těžby dřeva a také potrestání těch Rusů, kteří se s nimi rozhodli spolupracovat.

Sibiř je nepochybně potenciálním rodištěm bezpečnostních dilemat mezi Ruskem a Čínou. Ukazuje to i spor mezi oběma zeměmi z února tohoto roku. Čínské ministerstvo přírodních zdrojů vydalo vyhlášku ohledně používání názvů na mezinárodních mapách. Zdánlivě nevinný počin vyvolal však silnou odezvu, protože desetistránkový dokument nakazuje užívání čínských názvů osmi velkých měst ve východní Sibiři. Například Vladivostok se tak přeměnil na „Haishenwai“ .

Sibiř může být důkazem toho, že přestože Vladimir Putin i Si Ťin-pching zdůrazňují partnerství mezi Moskvou a Pekingem, jedná se stále spíše o momentálně vzájemně výhodnou spolupráci a určitě není jistotou, že přátelství bude dostatečnou alternativou k potenciálním ziskům a ztrátám plynoucím ze Sibiře. Prozatím však evidentně Pekingu stačí zelená karta při osidlování, kterou právě spojenectví nabízí.

Vyšlo na webu Pravý břeh.