Vladimir Putin využívá s pozoruhodným úspěchem moderní politické technologie, které mu umožňují držet u moci sebe a svůj stále více zastaralý a rozpadající se systém, píše Lilia Ševcovová, polittoložka, která se zabývá otázkami Kremlu. Cituje ji ve svém článku na serveru Window on Eurasia americký politický komentátor Paul Goble.
Tento systém ale nemusí trvat tak dlouho, jak si někteří myslí. Nejenže Putin čelí ústavním omezením, pokud jde o podmínky jeho setrvání v úřadu (může je samozřejmě porušit), ale také čelí obyvatelstvu, s nímž má svou společenskou smlouvu. Obyvatelé chtějí stále více něco jiného, než co nabízí Kreml.
Ruský systém vykazuje všechny známky úpadku. Neumí se vyrovnávat s domácími a zahraničními výzvami, nezajišťuje Rusům vývoj a dokonce už ani status quo.
A pod povrchem je klid, ovšem „tektonické posuny“ probíhají, včetně protestů v provinciích. Kreml využívá známého triku s paradigmatem války, který dobře známým způsobem odvrácí pozornosti od sociální a ekonomické situace doma.
Ševcovová říká, že se „ruský systém vyčerpal,“ i když to neznamená, že jeho kolaps hrozí bezprostředně. Stále má „potenciál přežít přes mimikry, manipulace, podvody, falešné volby a zastrašování, stručně řečeno, s využitím rozvinutých politických technologií.“
Většina lidí podle ní nechápe, co se stalo v roce 1991. Byla to „neliberální revoluce. Jakmile se Boris Jelcin dostal k moci, začal obnovovat ‚administrativní vertikálu‘, protože nic jiného neznal. Bylo tam krátké období, v němž se ukázalo, že země by mohla jít jiným směrem. Ale Jelcinovy akce v roce 1993 proti parlamentu a poté jeho prosazení nové ústavy vytvořily základ pro novou autokracii.“ A jeho znovuzvolení v roce 1996 na nějakou dobu v Rusku ukončilo význam voleb. Pak Jelcin předal moc Vladimiru Putinovi, který byl připraven v tomto autoritářském paradigmatu pokračovat, ale ještě navíc vytvořil nový model režimu založený na triádě moci speciálních služeb, majetku a represivních opatření řízený jednou a toutéž osobou, jím samotným. Takový model v ruském systému nikdy neexistoval. Znamená koncentraci moci v jeho rukou a návrat imperialismu, bez kterého autokracie nemůže existovat.
V roce 2011 (doba občanských nepokojů v Rusku) ruští občané nechtěli destrukci systému, ale jeho „vylepšení“ Neodmítli systém osobní moci. Chtěli „poctivé volby a nezávislý soudní systém“.
Dnes je situace Putinova režimu a ruské společnosti horší. Podle Ševcovové „v historii světových civilizací nikdy nebyly případy, aby v okamžiku zhroucení vládnoucí elity, která ovládá všechny zdroje, náhle spáchala harakiri a otevřela cestu ke své sebedestrukci“. Podle ní není vyloučeno, že kdyby došlo k nahrazení Putinova režimu, bylo by to jen ve jménu výměny kádrů, pomocí dohody nebo nastolením falešného vůdce. A to proto, že většina Rusů stále vidí systém osobní moci jako jedinou cestu vpřed. Jedinou reálnou cestou je ale tlak z ulice a vzestup reálné opozice. Ta je zatím roztříštěná a nemůže prosadit radikální změny. Ekonomické problémy Ruska k tomu ale nakonec mohou vést.
Rusové nejsou Ukrajinci, říká. Ti jsou schopni nasadit své životy za modernizaci a proevropskou orientaci. „Rusové oproti tomu čekají, že jim to nabídnou jejich vládci. Už je ale jasné, že mnozí v části elit a ve společnosti nemají zájem na tom, aby současný systém pokračoval.“ V roce 2018 bude Putin už jen „chromá kachna“ a visí nad ním Damoklův meč. Změny ale budou bouřlivé a to „bohužel ovlivní nejen Rusko, ale také stabilitu zemí kolem něj“.
K tomu můžeme jen dodat, že snad nejsme Rusku moc blízko. Aspoň geograficky.
