Jsem ročník šedesát devět, vychován v hrůze z jaderné války. Mně bylo příšerně, popisuje své pocity ze dne, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu, známý zpěvák Dan Bárta. V rozhovoru pro deník FORUM 24 také přiznal, že ho současné dění ve společnosti znepokojuje. Demokracie u nás je podle něj pod velkým tlakem.
V pondělí jste zpíval na zahájení horké fáze kampaně koalice SPOLU. Proč jste se rozhodl vystoupit na politické akci?
No, jednak je zpívání a hraní moje práce, se kterou se mimochodem poslední roky pytle moc netrhají, a jednak jsem zahrál pro voliče a publikum demokratické a proevropské koalice. Přičemž demokracie je u nás v současnosti pod dosti velkým tlakem.
Mluvíte o ohrožení demokracie, znepokojuje vás současné dění ve společnosti?
Trochu dost, pokud si to připustím. Když hodně odhlédnu, připadá mi to vlastně „furt stejný“, ale na druhou stranu je vidět, že se chce společnost někam posunout. Že se vlastní vahou někam překlápí a ani jí pořád není jasné, kam vlastně. Takže z toho vznikají tlaky a třenice amplifikované uřvanou a vulgární sítí. U nás v Kameničkách jsou neblahé ty tendence k silné ruce jednoho vůdce, nemám to rád. A dále válka s autokratickým Ruskem, s ní spojená energetická krize a taky stav světové přírody. To přece nemůže neznepokojovat.
Jaké pocity jste měl v den, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu?
Jsem ročník šedesát devět, vychován v hrůze z jaderné války. Mně bylo příšerně, jsem přecitlivělý. Četl jsem to v „přestupovém“ hotelu v Paříži, letěl jsem do Francouzské Guyany. Odletěl jsem do Cayenne, vylezl někde v pralese a tři dny neměl signál. Měl jsem strach, umocněný samotou na druhém konci světa, bez rodiny, která byla v Česku a se kterou jsem se nemohl spojit. Nevěřil jsem, že to Rus udělá.
Pokud byste měl říct svůj názor, pomáhá Západ, včetně České republiky, Ukrajině dost? A neměli bychom v boji proti Rusku přitvrdit?
Já nevím. Snad ano. Pitomé je, že Západ není jednotný. Že bohužel musí brát ohledy na své předchozí závazky a potřeby. Že to, co na Západě pro někoho znamená odpuštění si drobných radovánek, je pro jiného už ohrožení nějaké důstojnosti, standardu nebo bezproblémové existence. A bezohledný cynický byznys té jednotě rovněž nepomáhá. Sankce by jistě mohly být tvrdší, ve smyslu společnější a důslednější a bez výjimek uplatňované, raději s létajícími třískami, rozumíme si.
Co se týká zbraní, jsem v tom osobně měkký. Nikdy jsem se moc nepral. A vždycky jsem si pokládal otázku: Když mám někoho na lopatkách, jak zajistím, aby se mi nepomstil a nezačal se znova prát hned, když ho pustím? Když nota bene vím, že se mu nedá věřit a že dohoda nebo smlouva pro něj nic neznamenají. Takže zatímco mu dávám válečky, říkám si, jak se ho sakra zbavím, aby mi nemohl škodit. Dohodu nedodrží a zabít ho nemůžu. Pokud od nás dostává Ukrajina zbraně a výcvik, dobrovolně na tom participuji. Byl jsem pro vstup do NATO a jsem rád, že jsme členy zmíněného obranného paktu. A když se dočtu, že ten a ten stát posílá Ukrajině zbraně, vnímám to jako správné.
Obáváte se, že Rusové zaútočí i na nějakou další evropskou zemi?
Bohužel nemám tušení, co si Rus představuje jako vítězství. Rozsekat Ukrajinu na cucky, „připrcnout“ k sobě Doněck a Luhansk rozšvihaný na úplnou maděru, rozjeb*t Podněstří a přitom urychlit technologický pokrok Západu, učinit své přírodní bohatství velmi levným, prodloužit si přímou hranici s NATO o 1300 kilometrů? Nevím, nevím. Rusové do Evropy snad nemůžou „pokračovat“, to nedají, museli by do ní střelit. Takže pokud zešílí v nějaké uražené sebevražedné agónii, tak toho bych se obával. Toho, že do ní střelí s výhledem dostat ji do chaosu a oslabit. Jinak si to neumím představit. Ale pozor, jsem zpěvák, písničkář a moje „mudrlantství“ na tohle téma je v podstatě irelevantní. Ale musím říct, že ta jejich propaganda je silný kafe.
Vzkázal byste něco lidem u nás, kteří ruské propagandě věří?
Má to vůbec cenu? Ani mě teď nenapadá žádný vtip. Když se jim pokusím naznačit něco v tom smyslu, že relativizovat lze pouze interpretace, nikoliv fakta, alespoň tedy v rámci jedné epochy, zbytečně bych je rozdráždil. Ne, ne, nic jim nevzkážu. To spíš těm, kteří ji ze zištných důvodů šíří a jsou její součástí, přestože vědí, že jsou to bohapusté hovadiny. Těm bych mohl vzkázat něco v tom smyslu, že jsou dobytek.
Jo, ještě bych rád doporučil knížku Jak chápat putinismus od francouzské historičky Françoise Thom. Vydala ji v roce 2018, u nás vyšla někdy teď. Po jejím přečtení je všechno, co se v Rusku, s Ruskem a kvůli Rusku děje teď, úplně pochopitelné. Realita současnosti na tu knížku plynule navazuje. Jak jsme to mohli nevidět? No, nebyli jsme pozorní. Myslím si – s dovolením – že to, co Západu podráží nohy, je ten hyperekonomický způsob sebevnímání a sebeinterpretace, v tom smyslu, že se v posledku všechno převede na peníze. I dobré i zlé skutky, protože se to lépe kalkuluje. Dost to zpřehledňuje situaci, má dáti – dal, přičemž se pak ale snadno uvěří tomu, že se s tím ekvivalentem vystačí. A ztratí se bdělá sebereflexe. A jenom se účtuje.
Vy jste nedávno vydal nové album, co na něm fanoušci najdou?
Fanoušci na něm najdou všechno, co na něm chtějí najít (smích).
Album se jmenuje Jedním dechem. Proč tenhle název?
To vymyslel Robert Balzar a mně se to moc líbilo. Jednak je tam písnička Dech, kterou jsme spolu složili a hrajeme ji, a jednak celá ta nahrávka vznikla – ještě za přispění pianisty Vítka Křišťana a Kamila Slezáka za bicími – během jedné „session“ na jeden zátah. Album, které se jeden den nahrávalo a dva dny míchalo a dva dny mastrovalo. Prostě živé album. A taky je tam s námi čtyřmi jeden dechový nástroj navíc, trubka dobrého hráče a člověka Kornéla Fekete-Kovácse. Takže to celé tak nějak jednotně dýše.
Stihl jste v létě nějakou dovolenou?
Byli jsme na chatě. Nějak se nám nechtělo se „hektit“ někam ven. My máme české léto rádi.
Nicméně jste také milovníkem vážek. K tomuto koníčku jste se letos dostal?
V terénu jsem nebyl, to jsem nestihl. Jen na začátku roku v té Francouzské Guyaně, ale bylo to vlastně naprd. Nevyšlo mi počasí, v podstatě kontinuálně pršelo, a situace ve světě taky žádnému bezstarostnému šoulání nenahrávala.
S Alešem Dolným a Ostravskou univerzitou jste před lety spolupracoval na mobilní aplikaci o vážkách. Máte informace, jak se jí daří?
Nemám. Ale vím, že kluci, co ji dělali, tu matematiku a informatiku kolem ní, už úpěnlivě pracují na její nové verzi, která bude založená na jiném principu, konkrétně na porovnávání obrázků. Podobně jako aplikace umožňující určování rostlin, které jsou skvělé. Lovec vážek fungoval na bázi aplikované ekologie. To znamená, že „určoval“ druhy primárně podle místa a času jejich záznamu v terénu plus nějaké základní obecné morfologické charakteristiky, zjednodušeně řečeno, v takových pravděpodobnostních množinách. Není to špatný plán, ale funguje jen u vhodných skupin organismů. Obrázky jsou pro laika mnohem uživatelsky přívětivější a při těch dnešních datových tocích a kapacitách… Takže zřejmě tak nějak dožívá, aplikace moje milá, a já věřím, že v lásce a míru, obklopená svými nejbližšími.
V minulosti jste účinkoval v muzikálu Jesus Christ Superstar. Nemrzí vás někdy, že jste už už do něj nevrátil?
Nemrzí, vážně a opravdu ne. „Můj“ Jesus Christ Superstar začal a skončil v devadesátkách ve Spirále.
A zeptám se na poslední věc. Vy jste na začátku řekl, že se pytle s hraním poslední roky moc netrhají. Jak jste vlastně zvládal zavřenou kulturu v době koronaviru? Vrátilo se to už nyní do normálu?
To zavření bylo blbé. Živíte rodinu a nemůžete do své práce, která vás baví a děláte ji rád, sedíte doma z důvodů, které chápete a se svým „vypnutím“ skrze ty důvody souhlasíte. Myslím, že se našinec tak jako po ikarovsku rozplácnul o svůj vlastní rybník. Naštěstí to nebylo z velké výšky a Spojené Laboratoře Celého Světa, také naštěstí, poměrně rychle vymyslely, jak nám dát ta křidýlka zase do kupy. Pomalu se to vrací, člověk už na to při hraní vůbec nemyslí, ale chování publika se změnilo. Počítá s nejistotou. Nedá se spolehnout na předprodeje, což deprimuje už tak dost těžce vyzkoušené pořadatele. Někteří na to nemají nervy ani rezervy. Některé skupiny lidí si od živé kultury, kterou vlastně vnímaly spíš jako zábavu, trochu odvykly nebo si ji už vážně nemohou dovolit. Takže hraje se, ale pořád je to dost vratký ponton.