Ukrajinská armáda posiluje ve spolupráci s NATO taktické a operační schopnosti (cvičení Three Swords, 2021) FOTO: Joint Multinational Training Group-Ukraine
FOTO: Joint Multinational Training Group-Ukraine
O dění na ukrajinsko-ruské hranici jsem na Forum 24 psal už dvakrát. Koncentrace ruských pozemních sil v blízkosti hranic s Ukrajinou dosáhla na jaře letošního roku počtu 100 tisíc vojáků a velkého množství techniky. Nadále platí, že se ruské navyšování vojenských sil v blízkosti Ukrajiny dotýká bezpečnosti našeho státu.
Stále také trvá stav, kdy je Západ schopen zachytit pohyby vojenské techniky a diskutovat o modalitách případné vojenské operace. Není však schopen určit, co je skutečným politicko-strategickým záměrem Kremlu. A to je bezpochyby velmi nebezpečné.
Rozdíly oproti jarnímu navyšování sil
Na počátku tohoto roku Rusko navýšilo podél ukrajinské hranice počet svých vojáků až na 100 tisíc. Část se jich v průběhu léta stáhla. Aktuální pohyby ruských sil v blízkosti ukrajinských hranic se týkají 41. ruské armády, která se na jaře přesunula do oblasti Voroněže z centrálního ruského vojenského okruhu a od té doby neodešla. Dále se jedná o části první tankové armády, jednotky rozpuštěné po konci studené války a obnovené po anexi Krymu, a 58. armády, která se „proslavila“ v rusko-gruzínské válce.
Zatímco na jaře demonstrovalo Rusko schopnost přesunů vojsk na velké vzdálenosti a budování jejich logistického zázemí (polní nemocnice, muniční sklady apod.), nyní se v zásadě jedná o rozmisťování jednotek na předsunuté pozice. Změna spočívá v tom, že jarní pohyby vojsk byly záměrně co nejvíce demonstrativní. Rusko publikovalo videa zachycující jejich pohyb a vše bylo doprovázeno agresivní rétorikou vůči Ukrajině.
Tentokrát probíhá ruská akce skrytě, bez publicity a války slov. Západ je odkázán zejména na satelitní snímky. Ty v oblasti ukazují zvýšenou koncentraci ruských samohybných děl, bitevních tanků a bojových vozidel pěchoty. Na místě se pohybují i příslušníci ruských speciálních sil, kteří zvyšují schopnosti regulérních jednotek v hybridních formách válčení, jako jsou například psychologické operace.
Vše vypadá jako udržování jednotek ve stavu pohotovosti, ovšem ne až takové, která by naznačovala spuštění útoku na Ukrajinu v horizontu dnů či týdnů. V týlu jednotek zatím nejsou připravené logistické linie, které by byly v případě útoku potřebné. Tyto změny oproti jarnímu řinčení zbraněmi vedou k úvahám, co je tentokrát cílem Kremlu. Nabízejí se tři možnosti: 1) Změna chování Ukrajiny; 2) Útok na integritu NATO; 3) Posílení pozice Ruska ve vztahu ke Spojeným státům.
Změna chování Ukrajiny
Rusko pochopilo, že bez naplnění vojenských ustanovení minských dohod nebude Ukrajina nikdy souhlasit s implementací jejich politické části. Na Donbasu stále kromě proruských separatistů zůstávají i ruští vojáci. Ukrajina se proto nemůže podvolit nátlaku Ruska, aby jednala přímo s představiteli obskurních útvarů vzniklých na okupovaném území, takže by se válka jevila jako vnitřní ukrajinský konflikt.
Kreml rovněž vzdal naději, že se v dohledné době zbaví sankcí za okupaci Krymu. Neúprosným faktem je, že Ukrajina i bez formálního členství v NATO intenzivně vojensky spolupracuje se Spojenými státy a Velkou Británií. USA poskytují Kyjevu vojenské vybavení, například protitankové střely Javelin. Americké a britské lodě hlídkují a cvičí v ukrajinských teritoriálních vodách Černého moře. Ukrajinský vzdušný prostor je k dispozici k monitorovacím letům.
V rámci strategického dialogu USA – Ukrajina došlo nedávno k podpisu dokumentu, který předpokládá další prohloubení bezpečnostní a obranné spolupráce obou zemí. USA schválily „balíček“ obranné pomoci v hodnotě 125 milionů dolarů, zahrnující i ozbrojené lodě pobřežní stráže a protidělostřelecké radary.
To je pro Rusko, jehož prezident otevřeně (!) prohlašuje, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem“, neakceptovatelné. Proto je jednou z možných hypotéz i to, že se Rusko rozhodlo změnit tento stav silou. Ať už je toto hlavním cílem Kremlu, či nikoliv, zachovává Ukrajina od jara velmi zdrženlivý postoj. Nepouští se do zbytečných přestřelek ani neorganizuje žádná mobilizační cvičení. Je za tím snaha zbytečně neposkytovat důvod k útoku, ale také nejistota ohledně toho, co Rusko skutečně plánuje.
Útok na integritu NATO
Rusové dobře vědí, že zranitelným místem Severoatlantické aliance po konci studené války je její politická soudržnost. V NATO je třeba i během již probíhajícího konfliktu pro spuštění některých vojenských opatření politické rozhodnutí vlád, mnohdy s nutností posvěcení parlamentem. Ruská vojenská strategie je proto postavena na využití enormní rychlosti ruských jednotek v zahájení bojové činnosti. Během 1–2 dnů od vyhlášení pohotovosti jsou ruské vojenské síly schopny bojových akcí, během 3–5 dnů může ruská armáda vyvinout dostatečnou sílu k provedení omezených bojových operací na území pobaltských členů NATO.
Osm až deset dní by potřebovala na shromáždění sil potřebných k rozsáhlým operacím za hranicemi Ruska. To je rychlost, se kterou NATO nemůže soutěžit. V případě ataku by rychle dobyté alianční území bylo pokryto ruským protileteckým a protiraketovým deštníkem (anti-access/area-denial), což by učinilo osvobozovací operaci robustních aliančních sil enormně náročným podnikem. Rusko by toho využilo k tomu, aby vnutilo Alianci vyjednávání.
Představitelný je i scénář, že by ruská vojska rychle vstoupila na území některého pobaltského státu z důvodu „ochrany ruských občanů v zahraničí“. Takové zadání pro armádu je oficiální součástí ruské doktríny. Ke vpádu vojsk by například mohlo dojít v příhraničních oblastech Estonska či Lotyšska s největší koncentrací ruské menšiny (Narva, Latgalsko). Ještě než by NATO stihlo zareagovat svými silami rychlé reakce, ruská „trestná výprava“ by se zase stáhla. Co by Aliance učinila ve chvíli, kdy by již na území jejích členů žádná ruská vojska nebyla? Pro politickou soudržnost Aliance by situace, kdyby Rusku beztrestně prošel útok na její území, mohla mít zcela fatální důsledky.
Je-li toto cílem Rusů, slouží navyšování sil kolem Ukrajiny jako zastírací manévr. Ze strategického hlediska se jedná o lákavější opci než donutit Ukrajinu ke změně chování. Útok na Ukrajinu, k jejíž obraně neváže Alianci žádný smluvní závazek, by totiž pro NATO politicky fatální nebyl. Ve prospěch relevance tohoto scénáře hovoří pohyby sil v blízkosti ukrajinsko-rusko-běloruského trojmezí a kroky směrem k integraci ruské a běloruské armády (došlo ke schválení společné vojenské doktríny).
Posílení pozice Ruska ve vztahu k USA
Rusko považuje dlouhodobě za jediného sobě rovného partnera v globální politice Spojené státy. NATO nepovažují Rusové za alianci, ale berou ji jako prodlouženou ruku USA. Samotné Rusko totiž s fungováním aliance rovnoprávných členů nemá historicky žádnou zkušenost. Kremelští stratégové tradičně pečlivě sledují americké koncepční diskuse, kongresové debaty i obsah zásadních doktrinálních dokumentů. Museli proto zaznamenat dva nejnovější trendy.
Za prvé, ve Washingtonu se rýsuje možná změna v hodnocení významu malých spojenců. Dala by se popsat jako od „America first“ k „homeland first“. Hlavním nebezpečím pro Spojené státy není podle tohoto přístupu vojenská hrozba ze strany Ruska a Číny, ale spíše klimatická změna, kybernetické útoky a manipulace americkým veřejným míněním. Rusko a Čína sice nadále představují nebezpečí, avšak vítězství nad nimi ve vzdálených válkách není pro USA rozhodující. Zaznívá teze, že i z prohrané války o území bezprostředně přiléhající k území rivala může Amerika vyjít vítězně, udrží-li si vlastní silnou obranyschopnost.
Za druhé, pokračující přetíženost armády Spojených států může vést k přehodnocení tradičního amerického důrazu na schopnost vést dvě velké války najednou. Zatím Spojené státy udržují přítomnost jak v Evropě vůči Rusku, tak v indopacifické oblasti vůči Číně. Pokud bude ale trend rostoucí moci Číny pokračovat ještě dostatečně dlouho, může dojít k tomu, že si Spojené státy přítomnost svých vojsk v Evropě nebudou moci dovolit.
Taková eventualita jistě nenastane v horizontu příštích pěti či deseti let. Významní američtí stratégové, včetně těch, kteří se podílejí na tvorbě nové americké bezpečnostní strategie, už o ní ovšem diskutují.
Rusové se budou souběhu těchto fenoménů snažit využít. Prezident Putin nedávno deklaroval, že „společné zájmy“ povedou ke zlepšení rusko-amerických vztahů. Tradiční rusko-americké agendy, jako je jednání o strategické paritě (vídeňská jednání o jaderných zbraních) nebo boj s terorismem (nová rizika po stažení z Afghánistánu), na dosažení tohoto cíle ale nestačí. A tak se Ukrajina, jako další bod z agendy novodobého „détente“, může hodit.
Upevňování americko-ukrajinského partnerství totiž sekundárně vytváří novou Achillovu patu USA. Na napětí na rusko-ukrajinské hranici mohou Američané reagovat „vysíláním signálů“. V době jarní krize Pentagon požádal Turecko o průjezd válečných lodí USS Donald Cook a USS Roosevelt úžinami Bospor a Dardanely do Černého moře, přičemž americké námořní velitelství v oblasti záměrně odmítlo komentovat účel této mise. Americké velení sil v Evropě zvýšilo stupeň pozornosti věnované Ukrajině z klasifikace „possible crisis“ na nejvyšší úroveň „potential imminent crisis“. To bylo ale vše.
I tentokrát je rétorická podpora Ukrajiny ze strany Washingtonu silná. USA také poskytly Ukrajině zpravodajské informace. Kdyby však skutečně došlo na válku, USA za Ukrajinu bojovat nemohou a nebudou. Kvůli přetrvávajícím překážkám pro mobilitu vojsk by se větší pozemní jednotky U.S. Army dislokované v Německu jen s obtížemi včas dostávaly i k napadeným pobaltským členům NATO, natožpak na Ukrajinu. Námořní cesta by nebyla o nic snadnější. V Černém moři mají Rusové se svými defenzivně-ofenzívními námořními systémy (tzv. anti-access/area-denial) nad Spojenci převahu.
Rusko tohle dobře ví, a proto bude nadále pozici USA testovat. Vyslání ředitele CIA Williama Burnese na dvoudenní návštěvu Moskvy je přesně to, co Rusové chtějí. Vrátit se na pozici rovnocenných partnerů USA.
Co mohou dělat EU a Česko?
Třetí z výše uvedených opcí se jeví jako nejaktuálnější. Relevance prvních dvou by se zvýšila poté, co by se Rusové v úsilí o posílení svého postavení v jednáních s USA zklamali. Učinit v tomto směru kvalifikovaný odhad je ale těžké. Ruský režim sice není tak iracionální jako džihádisté, přece jen v něm určitá iracionalita je. Je proto nadále třeba sledovat celou řadu potenciálních spouštěčů eventuální krize. Vůbec nemusí mít charakter bezpečnostně-politický, ale třeba i sociálně-ekonomický.
Pro Českou republiku nastalá situace přináší nemalé bezpečnostní riziko, ale také příležitost. Měli bychom urychleně vyslat tréninkové specialisty do vojenského výcvikového centra vybudovaného na Ukrajině (Joint Multinational Training Group-Ukraine), které slouží ke zvýšení taktických a operačních schopností ukrajinských ozbrojených sil. V EU můžeme iniciovat zcela konkrétní kroky směrem k dalším plošným, sektorovým i cíleným personálním sankcím proti Rusku jako trest za případné vojenské akce na území Ukrajiny. Evropská rada má v kompetenci vyzvat Komisi k vypracování návrhu ekonomicko-politických opatření, jejichž cílem bude donutit Rusko k zastavení vojenských operací, pokud k nim na východě Ukrajiny přistoupí.
Existence takového návrhu může mít na Rusko odstrašující efekt, bez ohledu na to, jestli bude realizován. Do Prahy je možné zvát pravidelně na uzavřená jednání ukrajinské vojenské experty, kteří jsou dnes díky bojovým zkušenostem s ruským vojenským vpádem na východě jejich země celosvětově mimořádně ceněným a vyhledávaným partnerem. Po letech vládnutí populisticko-levicové vlády potřebujeme hledat reálný obsah česko-amerických vztahů. A tady se nám v otázce podpory Ukrajiny jeden klíčový nabízí.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
