V roce 1994 žilo v České republice podle oficiálních statistik jen 3611 Rusů a 2907 Číňanů. O čtvrt století později žilo v Česku 38 033 občanů Ruské federace a 7485 držitelů čínského občanství. Suchá čísla lze interpretovat různě.

Jistě má vliv to, že se v České republice lépe žije, země bohatne, na atraktivitě získala i vstupem do Evropské unie, dá se tu v klidu studovat, pracovat i podnikat, kupovat nemovitosti, investovat…

Jak ale nedávno ve svém blogu na Aktuálně.cz správně upozornil bývalý český diplomat Petr Janyška, o Rusech v Česku suma sumárum nevíme skoro nic. Snad jen ta čísla, pokud oficiálně prezentované statistiky odpovídají realitě.

„Jak svůj pobyt u nás vnímají, proč sem přijeli, proč se tu usadili? Do jaké míry se ztotožnili s Čechy? S demokracií, liberalismem? Co vědí o ruském podílu na komunismu, o invazi v r. 68 a jak se na ni dívají?“ ptá se Janyška v souvislosti s děním kolem sochy generála Koněva.

Podobné otázky lze klást i ve vztahu k Číňanům, i když těm je Koněv ukradený a je jich tu stále násobně méně než Rusů.

Rusko-čínská linie
Proč ze všech 202 cizích národností žijících dle oficiálních statistik v ČR vypichujeme právě tyto dvě? Odpověď je snadná. Žádné dvě jiné země se pravidelně neopakují ve zprávách našich tajných služeb tak často, pokud jde o jejich nepřátelské (špionážní) aktivity vůči Česku.

Zároveň se prostřednictvím vztahu k Rusku a k Číně (a na druhé straně k Evropské unii – především pak Německu – a k USA) vymezují i linie v české společnosti i politice.

Vrcholní čeští politici a jejich našeptávači kritizují unijní protiruské sankce, opakují, že Krym byl přeci vždycky ruský, že studená informační válka je jen výmysl, že novináři by se měli (asi po ruském vzoru) likvidovat, jezdí na ruské vojenské přehlídky, otevřeně dohazují ruský Rosatom na dostavbu českých jaderných elektráren, opíjejí se na ruské ambasádě a vůbec setrvale přichylují k „velikému tomu tam se dubisku“.

To, že jsou Rusko i Čína ve vztahu k Česku stále drzejší, plyne právě z podlézavého přístupu řady českých politiků, s prezidentem Milošem Zemanem v čele.

Jak často opakují experti na Čínu (i na Rusko), velmoci mnohem spíše respektují ty, kdo jim vzdorují, ty, kdo jim nepodlézají, než ty, kteří se chovají právě opačně – pochlebují, vtírají se, lísají do přízně.

Jedním z důsledků je do absurdna vybičovaný spor o Koněva působící spíše jako dobře připravená zpravodajská akce.

Nikoli náhodou to aktivizuje prapodivné tuzemské spolky, jejichž seznam – díky jejich rozhořčeným reakcím na kroky městské části Praha 6 – zveřejnil zastupitel „šestky“ za Piráty Jiří Hoskovec na Facebooku:

Kdo je tady pánem
Ruská státní média nabízejí pokřivený obraz české společnosti, dávají prostor tuzemským extrémistům a komunistům. Otevřeně propagandistický Sputnik jde na to od lesa a prokremelskou propagandu nově balí do hávu čtenářsky lákavého „klikacího“ bulváru, aby jej dostal k co nejvyššímu počtu čtenářů.

Ruští historici přemalovávají dějiny, televize vysílají vylhané dokumenty o roku 1968, ale ruské archivy, které by mohly leccos vyjasnit a upřesnit, raději zůstávají pod zámkem.

Po Česku a po Slovensku místo toho Rusové vozí výstavu o svém pohledu na události kolem Mnichova 1938 a o tom, jak byl Sovětský svaz – na rozdíl od zrádného Západu – připraven přispěchat na pomoc. Teď je tahle výstava „Rozbití Československa 1938–1939: Nově zpřístupněné dokumenty ruských archivů“ mimochodem k vidění na pražské Metropolitní univerzitě.

Kdosi ze zahraničí, mezi řádky čteme Rusko, opakovaně napadá servery ministerstva zahraničí. Ruská ambasáda je stále ostentativně přebujelá, o skutečné náplni práce řady tzv. diplomatů není pochyb.

Je jen důsledkem tohoto vývoje, že ruský ministr kultury přirovná starostu Prahy 6 k funkcionáři nacistické NSDAP a český prezident mu za to ještě zatleská.

Podobný přístup ve stylu „sami jste si určili, kdo je tady pánem“ volí ve vztahu k Česku stále častěji Čína.

Dveřník zájmů PPF
Na setkání diplomatů na ministerstvu průmyslu si čínský velvyslanec určuje, že má být vyveden reprezentant Tchajwanu, stejný velvyslanec otevřeně lže o schůzce s českým premiérem a o tom, že „česká strana bere na vědomí úsilí české vlády o nápravu příslušných chyb a doufá, že česká strana přijme účinná opatření, aby zabránila opakování podobných událostí”. Tohle vylhané vyjádření mimochodem dodnes visí na stránkách čínské ambasády v Praze.

Čestným poradcem českého prezidenta zůstává v Číně zatčený Jie Ťien-ming, údajný bývalý majitel společnosti CEFC, co v Česku měla proinvestovat miliardy a místo toho zkrachovala. Na Hradě se pořádají opulentní čínsko-česká investiční fóra, jejichž výsledkem je vedle cvičení z podlézavosti nula nula nic, snad jen potvrzení role prezidenta coby dveřníka zájmů společnosti Home Credit v Číně.

Čínská ambasáda také otevřeně napadla české kritiky brutálního čínského postupu proti hongkongským prodemokratickým demonstrantům a jejich postoje označila za „chybné názory“. Proč by ne, když prezident Zeman prosadil předčasné vystřídání českého velvyslance v Číně Bedřicha Kopeckého poté, co spolupodepsal apel na dodržování lidských práv v Číně.

Číňané ruší domluvená vystoupení českých hudebních těles v Číně, jen proto, že se pražský primátor rozhodl ze smlouvy o partnerství s Pekingem odstranit článek obsahující souhlas s politikou jedné Číny. Na takové jednání si už v Česku odvykli.

Čínskému velvyslanci jsem sdělil, že zakazování výjezdu českým souborům do Číny pokládám za naprosto absurdní a zeptal jsem se ho, jestli do budoucna nehrozí, že v Číně nebude dovoleno hrát Dvořáka či Smetanu, protože ve své době byli také obyvatelé Prahy.

— Lubomír Zaorálek (@ZaoralekL) September 9, 2019

Nový ministr kultury Lubomír Zaorálek sice hrdě na Twitteru hlásí, že přijal velvyslance Čínské lidové republiky Zhang Jianmina a dodává: „Rozhodně jsem se ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně.“

Ale co naplat – mnohem podstatnější je trapný dopis čtyř ústavních činitelů z roku 2016, kde se prezident, premiér, šéf Senátu a Poslanecké sněmovny omlouvali za to, že se tehdejší ministr kultury Daniel Herman svévolně sešel s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou.

Buďme tedy rádi, že asertivní přístup k Číně a k Rusku volí aspoň někteří komunální politici. I když těm by zase místo zahraničně-politických akcí slušelo spíše přemýšlení o tom, jak dostavět metro nebo konečně prosadit obchvat města. Ale to je zase úplně jiný příběh.

Článek vyšel na serveru HlídacíPes.org