Jevgenij Satanovskij FOTO: A.Savin / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
FOTO: A.Savin / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
KOMENTÁŘ / Ideolog Jevgenij Satanovskij rozumí všemu, tak se pustil do jazykové otázky. „Američané nyní odvádějí obrovskou práci, aby vymýtili ruštinu z celého území bývalého Sovětského svazu, a nutno jim přiznat, že v těch bývalých ‚bratrských sovětských socialistických‘ republikách, do jejichž vedení dosadili své lidi, se jim to prakticky podařilo. Když ne úplně, tak alespoň co nejvíce,“ míní Satanovskij. Tvrdí, že se „vymýcení“ ruštiny prezentuje jako osvobození od „jazyka okupantů“. Proč by se Američané s něčím takovým namáhali, nám není jasné, ale myslitel nám to vysvětlí.
Autor na to jde přes historii, což je trochu ošemetné, protože tam můžeme najít ledacos. Jeho verze je ale tato. „Je to zhruba obdoba případu vymýcení latiny dobyvačnými barbary v celé bývalé Římské říši po jejím zhroucení,“ pak vymýcení mandarínštiny v Číně v obdobích jejího zhroucení a zmizely i angličtina, francouzština, španělština, portugalština a holandština všude tam, kde kdysi byly kolonie.
To samé prý vidíme teď.
„Přesně to Američané a jejich evropští spojenci a spolu s nimi Turci právě teď dělají ve své budoucí zóně výlučného zájmu.“
To je divné, kdyby se historie opakovala, tak by se Američané snažili všude zavést angličtinu, jako se v dobách SSSR všude, i u nás, zaváděla ruština. I malé děti napadlo, proč se učit ruštinu, když se Rusové učí angličtinu, takže by stačilo se naučit anglicky a zaplácli bychom dvě mouchy jednou ranou. Domluvili bychom se s každým na světě a s Rusy taky. Jenže komunista nechtěl, abychom se domluvili s každým, už vůbec ne s Američany a Brity. Bylo potřeba naučit se rozumět ruským povelům a příkazům.
Problém není ruština, ale rusifikace, a ta se prováděla už za vlády carů. Po porážce Ruska v krymské válce v roce 1856 a polském povstání v roce 1863 car Alexandr II. zesílil rusifikaci, aby snížil hrozbu budoucích povstání. Rusko bylo osídleno mnoha menšinami a jejich nucení k přijetí ruské kultury bylo snahou zabránit sebeurčovacím tendencím a separatismu.
Po revoluci v roce 1917 se úřady v SSSR rozhodly zrušit používání arabské abecedy v rodných jazycích v Sověty kontrolované Střední Asii, na Kavkaze a v oblasti Volhy. Nová abeceda pro tyto jazyky vycházela z latinky. V letech 1939-1940 Sověti rozhodli, že řada těchto jazyků (včetně tatarštiny, kazaštiny, uzbečtiny, turkmenštiny, tádžičtiny, kyrgyzštiny, ázerbájdžánštiny a baškirštiny) bude napříště používat varianty cyrilice.
Raná sovětská národnostní politika měla s pozdější politikou společný cíl – zajistit kontrolu komunistické strany nad všemi aspekty sovětského politického, hospodářského a společenského života.
Základní rámec národnostní politiky v Sovětském svazu poskytla Stalinova kniha „Marxismus a národní otázka“ (1913). Poté, co se Stalin, etnický Gruzínec, stal nezpochybnitelným vůdcem Sovětského svazu, získala ruština větší důraz. Jedním z pravděpodobných důvodů těchto rozhodnutí byl pocit blížící se války a skutečnost, že ruština byla v Rudé armádě jazykem velení.
Tento názor se odrazil v nové státní hymně Sovětského svazu, která začínala slovy: „Nerozborný svaz svobodných republik Veliká Rus zpečetila navždy.“
Ve většině těchto jazyků nebylo nabízeno školní vzdělání po celou dobu desetileté školní docházky. Některé národnosti měly minimální nebo žádnou výuku v mateřském jazyce. V Dagestánu existovaly v roce 1965 školy, v nichž se vyučovalo v domorodém jazyce, pouze na venkově, tlak na převedení hlavního vyučovacího jazyka na ruštinu byl zřejmě větší ve městech. Podobný, i když méně extrémní, byl pravděpodobně model ve většině neruských svazových republik. Školní výuka v městských oblastech byla silně rusifikována.
Pak tam Satanovskij píše něco, s čímž by se dalo relativně souhlasit, kdybychom škrtli dvě poslední věty.
„Už dávno je známo, že o své historické dědictví je třeba bojovat, nikdo ho nemůže zaručit navždy. Jazyk je jednou z hlavních forem vyšší mozkové činnosti určující sebevědomí lidí. Pokud existuje jazyk, existuje i národ. Není náhodou, že si ho Židé tak pečlivě uchovali, když za posledních dva tisíce let ztratili svůj stát, a nakonec zůstali jednotným národem navzdory obrovským rozdílům mezi židovskými subetnickými skupinami. Totéž platilo až do konce 19. století o náboženství, ale od předminulého století ho jako hlavní znak většiny národů planety nahradila národnost. Jednoduše řečeno, pokud se snažíme zachránit ruský svět, měli bychom to udělat záchranou a zachováním ruského jazyka. Není náhodou, že současní otevření nepřátelé a soupeři Ruska se jej tak usilovně snaží pohřbít,“ píše bezelstně ideolog a zřejmě mu nedochází, co právě řekl.
Pan Satanovskij se sice honosí četnými tituly, ale udělal logickou chybu, jakou by učitel neměl odpustit školákovi. Popsal příklady velkých říší, které někoho okupovaly a zaváděly a vnucovaly z praktických i ideových důvodů svůj jazyk porobeným kmenům a národům.
Pokud se země, které se zbavily nadvlády Moskvy, spolu s tím zbavují i jazyka okupantů a utiskovatelů, dávají přednost svému jazyku na svém území. Protože mysl mužika (je jedno, jak vysokého postavení je mužik) nechápe, že něco lidé dělají sami od sebe, třeba že se učí anglicky, vidí ve všem spiknutí nějakých velkých a temných sil.
Podstatné je ale tohle tvrzení, že „pokud se snažíme zachránit ruský svět, měli bychom to udělat záchranou a zachováním ruského jazyka“.
Čteme tam „ruský svět a „zachránit“. Ruský svět je pojem, který se používá pro označení kulturně-civilizačního, geopolitického a náboženského konceptu, který znamená sjednocení ruskojazyčného obyvatelstva na celém světě. Co přesně pojem „ruský svět“ vystihuje, není úplně jednoznačné. Od roku 2008 je ale narativ o nutnosti budovat a bránit „ruský svět“ používán ruskou vládou jako zahraničněpolitická doktrína. Tento koncept předpokládá sjednocení Ruska, Běloruska a Ukrajiny a posílení vlivu v zemích s velkým počtem rusky mluvících obyvatel, jako jsou pobaltské státy. V letech 2014 a 2022 byla doktrína „ruského světa“ ruskými orgány použita k ospravedlnění invaze na Ukrajinu.
V případě Ukrajiny už jsme viděli, co to znamená „zachránit“. Myslí se tím někam vpadnout, vraždit, rabovat, okupovat a rusifikovat. Ruští okupanti v rámci zachránění ruského jazyka pak pálí v kotelnách ukrajinské knihy zabavené na okupovaných územích. „Knihy jsou odebírány z fondů obecních a školních knihoven. Případy hromadného pálení ukrajinské literatury v místních kotelnách byly zaznamenány v Rovenkách (Luhanská oblast),“ uvádí se ve zprávě ukrajinského Centra národního odporu. Centrum poznamenává, že Rusové si praxi pálení knih pravděpodobně vypůjčili z nacistického Německa. „Zároveň to Rusové zdůvodňují tím, že zabavují ‚nacistickou literaturu‘ a na seznamu takové literatury jsou všechny ukrajinské knihy.“
Ruský je jazyk je v tom všem sám o sobě nevinně. Protože si ale nemůžeme představit jazyk úplně nezávisle na lidech, kteří jím mluví a píší, přenese se odpor i na něj. Pokud jím mluví váleční zločinci a jejich pohůnci, láskyplný vztah si k němu nikdo nevybuduje. Nemůže ani fungovat jako komunikační prostředek, protože proč se bavit s někým, kdo vás chce zlikvidovat.
Pokud se Rusové diví, proč celému světu leze na nervy, proč ho lidé nenávidí a v lepším případě se mu smějí, měli by se zabývat aspoň myšlenkami těch, kteří pověst ruštiny zachraňují. Značná část z nich je ovšem po smrti, ve vězení nebo v exilu. Zbytek musí mlčet. A uznejte, že je jedno, v jakém jazyce člověk mlčí.
