Po brexitu, který je bezesporu vážnou ranou do těla Evropské unie, přišel nezdařený armádní puč v Turecku. Reakce tureckého prezidenta Erdogana na armádní revoltu naznačují, že ke značným komplikacím dojde i ve vztazích EU s Tureckem – a to jde Rusku samozřejmě na ruku, jako každé oslabení evropské a severoatlantické jednoty.
Ruský prezident byl vůbec první ze světových státníků, kteří se s Erdoganem spojili, aby vyjádřili soustrast s oběťmi násilností a přesvědčení, že o vedení jakékoli země musí rozhodovat vůle občanů, vyjádřená u volebních uren.
Putin šel ovšem ještě dál a ve víkendovém telefonickém rozhovoru prohlásil, že „Rusko zásadně trvá na kategorické nepřípustnosti protiústavního jednání a násilí s politickými cíli“.
Oba prezidenti se během tohoto telefonátu zároveň dohodli na co nejrychlejší osobní schůzce, která by se, jak to tak vypadá, mohla uskutečnit už v prvním srpnovém týdnu – tedy ještě před summitem skupiny G20, která tentokrát proběhne v Pekingu.
Když si uvědomíme, jak nesmiřitelné byly postoje obou stran po 24. listopadu loňského roku, kdy turecké F-16 sestřelily nad syrsko-tureckou hranicí ruský bitevník SU-24, nestačíme se takovým náhlým hekatombám dobré vůle divit, koneckonců i ve světle nedávné turecké omluvy-neomluvy za tento incident, již turecká strana pár hodin po jejím zveřejnění přinejmenším zpochybnila.
Proč tedy najednou tolik vstřícnosti, a to zřetelně z obou stran? Tak tady za prvé: kategorická nepřípustnost protiústavního jednání a násilí s politickými cíli, o níž v rozhovoru s Erdoganem mluvil Putin, bezesporu souvisí s přímo panickým strachem z případné barevné revoluce v Rusku, i když ta je v podmínkách skoro totálně zdecimované ruské opozice přísně vzato nemyslitelná.
Erdoganova tvrdost v postupu proti teď již více než 6 tisícům zatčených bude docela dobrým argumentem pro Putinovu dejme tomu preventivní tvrdost ve vztahu k lidem z této opozice, kteří by si zřejmě – podobně jako Erdoganovi odpůrci v Turecku – taky přáli změnu poměrů ve své vlasti ve prospěch skutečné demokracie.
Na a za druhé: Rusko je od jara 2014, tedy od začátku ukrajinského dobrodružství, ve skoro totální euroamerické izolaci. Pokud by Turecko například opravdu sáhlo po obnově trestu smrti, zrušeného v roce 2004, odstřihlo by si jakoukoli naději (pravda, i teď jen hypotetickou) na členství v EU.
Turecko tedy rovněž stojí před hrozbou izolace a mezi oběma státy tak vzniká vztah, pro nějž má česká lidová moudrost jednu velmi trefnou charakteristiku: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.
