Existuje spousta definic chucpe, které zpravidla začínají tam, kde už slova drzost či nehoráznost nestačí, ba zdají se být nevinná jako sníh. Jak ale vypadá dnešní chucpe, vzhledem k aktuálně probíhající ruské agresi na Ukrajině?

Chucpe model 2025

Nejnovější definice chucpe může vypadat i takto. Nějaký stát jedná o míru, a přitom ani na den nepřestává už třetí rok bombardovat zemi, kterou napadl a s níž má ten mír dojednat. Nepřestává v sousední zemi zabíjet ve jménu míru. To podle mého názoru překračuje meze všech dosavadních chucpe – i ti nejzběsilejší teroristé z Hamásu nebo Hizballáhu v době vyjednávání o příměří dočasně zpravidla přestávají vraždit. Ne tak Rusko. Zabíjelo, zabíjí a bude zabíjet své sousedy ve stejné době, kdy ve světě i doma zpívá zpěv míru.

A ještě smutnější je, že ten zpěv s ním sborově pějí i mnozí jiní, u nás i ve světě. A přidávají se další. Nejen naši komunofašisté, těch je mi spíš líto a nic dobrého od nich nečekám.

I nejmocnější mocnost Západu a NATO, v jejímž čele se nafukuje staronově zvolený prezident, se zatím překvapivě projevuje – alespoň navenek – jako vystrašená, poslušná loutka Vladimira Putina. Opakuje takřka doslova Putinovy narativy, jako by se přes noc stal součástí jeho bubliny. I on se zatím přidal k mírovému chóru podle ruských partitur. A hodnotíme-li v minulých týdnech střízlivým okem jeho dosavadní slova, jež jsou snadno vyvratitelnými nepravdami (pletení si agresora a napadaného už při začátku války nebo nesmysly o mizivé čtyřprocentní popularitě a tím i nelegitimitě Zelenského prezidentství – to říká někdo, kdo sám má 45 %, tedy podle většiny šetření minimálně o 10 % méně než údajný diktátor Zelenskyj), pak nestačíme žasnout, jak snadno nejmocnější muž planety nekriticky přebírá bludy zdaleka ne tak mocného, spíš nemocného psychopata. Ale už jsou tu i jeho zmatené skutky, čistky na univerzitách, vyhazovy nezbytných odborníků, rušení důležitých mezinárodních dohod atd. Zkrátka, rád se budu za pár měsíců zpětně mýlit, ale zatím americký prezident pilně pracuje na tom, aby se stal zjevně nejvyšinutějším bláznem v dosavadní historii amerických vůdců.

Přece jen naděje?

Spojené státy jsou jednou z nejstarších, nejvyspělejších a nejstabilnějších demokracií světa. Nadějí mne naplňují například dosud nezávislé soudy a univerzity a většina nepoblázněných médií a komentátorů, včetně prvních kritických hlasů z Trumpovy vlastní strany (to u Putinovy protistrany nenajdete – i tyto hlasy by byly zlikvidovány spolu se svými nositeli, mnohdy dříve, než se o nich svět dozví). A nepochybuji, že si s tímto šílencem, bude-li pokračovat v nastoupené trajektorii (což u něho nikdy není jisté), dříve či později samy poradí. A že první opoziční hlasy ve vlastních řadách budou sílit.

Navzdory absurdním, protiřečícím si zprávám a Jobovým zvěstem dosud nepochybuji, že dnešní Spojené státy nakonec nedopadnou jako Německo ve 30. letech, které si taky demokraticky a dobrovolně zvolilo do čela šílence – a odnesl to následně celý svět. My a náš nevýznamný ždibíček Evropy dokonce jako první.

Mám pro naše sboristy zleva zprava, kteří teď tak ochotně účinkují v ruském zpěvu míru, jedinou otázku: to vás nezarazilo, že americký vůdce si nestanovil jako podmínku veškerého mírového jednání (contitio sine qua non) alespoň dočasné zastavení vraždění? Zastavení každodenního bombardování a ničení majetku i životů? Vždyť se této podmínce nakonec přizpůsobili i ti nejsadističtější teroristé z Blízkého východu a odkudkoliv. Proč? Protože je k tomu druhá strana přiměla. Zatímco ta „naše“,  americká, zatím přejala doslova agresorovy argumenty a postavila se na jeho stranu. To si fakt, nevyléčitelní apologeti Donalda Trumpa, necháte (necháme) líbit?