V moderní verzi Ezopovy bajky o chlapci, který křičel „vlk!“, ruští liberálové opakovaně křičí o „novém roce 37″. To znamená, že obvykle vyhlašují poplach, že se v zemi chystá opakování nejhoršího velkého stalinistického teroru z roku 1937. Tehdy byly v noci zatýkány masy nevinných lidí a poslány buď na popravu, nebo do táborů sibiřského Gulagu.

Publicista Ilja Klišin ve svém článku na The Moscow Times píše, že taková varování začala už koncem 60. let poté, co byl bývalý sovětský vůdce Nikita Chruščov donucen k rezignací a nastalo ochlazení za jeho nástupce Leonida Brežněva. Během posledních let sovětské éry si populární sibiřský undergroundový punkový rocker Jegor Letov vzpomínal na tyto časy takhle:

Pružina perestrojky zpomaluje,

Nenápadně se na nás připravuje 

Nový 37.!

Hovor o „novém“ 37. se znovu objevil téměř okamžitě poté, co se v roce 2000 k moci dostal Vladimir Putin. Mladý a sebevědomý čekista byl u mnoha Rusů oblíben, ale ne u starých demokratů nebo aktivistů za lidská práva. V té době to někomu připadalo téměř zábavné a dokonce vznikl nový obrat politického slangu: „demšíza“ z „demokrat“ a „schizofrenie“.

Během 20 let Putinovy ​​vlády se hesla o „novém 37.“ proměnila v novinářské klišé. Opozice to používala pokaždé, když úřady zavřely další nezávislé médium nebo uvrhly nějakého podnikatele do vězení, zpřísnily zákony nebo vznesly politicky motivované obvinění proti nic netušící oběti. A pokaždé zbytek země slyšel, jak liberálové volají: „Vlk!“

Koneckonců Velká represe z roku 1937 byla obdobím masového pronásledování, zatímco tady šlo o cílené zásahy proti konkrétním jednotlivcům a organizacím.

„Typ sémantické nejistoty,“ píše Klišin, „v němž existuje represe, ale nikoliv proti všem, a jen natolik, aby to zajistilo příležitostný kritický příspěvek na Facebooku nebo účast na protestním shromáždění, vládl v Rusku roky, až do hlasování o ústavě 1. července. Ani dnes není jasné, co se skutečně změnilo, kromě toho, že Putin může zůstat ve funkci až do roku 2036. Ale z nějakého důvodu siloviki náhle zdvojnásobili svou činnost, jakmile hlasování skončilo a věci se začaly jevit jinak.“

„Úřady od té doby zatkly a obvinily Ivana Safronova, bývalého korespondenta předních ekonomických novin, ze špionáže pro Českou republiku; podrobily vydavatele Mediazony a člena Pussy Riot Pjotra Verzilova šílenému množství prohlídek a bylo proti němu vzneseno obvinění z trestného činu za držení kanadského pasu; bylo vzneseno obvinění z terorismu proti pskovské novinářce Světlaně Prokopjevové; požaduje se patnáctiletý trest pro historika a aktivistu za občanská práva Jurije Dmitrijeva z Karélie; a stíhají aktivisty na Dálném východě za nakreslení vagíny.“

Autor píše, že každý den přináší nové pátrání, zadržení, zatčení a obvinění z trestného činu. Nikdo neví, co se děje, „ale tentokrát je to opravdu děsivé“. Ne kvůli tomu, co by se mohlo stát, ale proto, co se již stalo. Navíc jsou kvůli pandemii hranice uzavřeny. „Není kam uprchnout, a pátrání a zadržení prostě přicházejí. Nejprve se to stane příteli přítele. Pak je to blízký přítel. Kdo bude další? Ti, kteří mají odvahu protestovat, se nevrátí domů, ale skončí v policejní vazbě.“

Možná za tím vším není žádná hlubší logika než touha zastrašit obyvatelstvo a vzbudit hrůzu. Je to mechanický ranní rituál: probuď se a projdi si zprávy, abys zjistil, pro koho ten den přišly úřady.

„Vždy pro někoho přicházejí. A pokud by se jednoho dne neobjevila žádná nová jména v tomto neúnavném sledu represí, mohlo by to znamenat pouze jednu věc: že už zatkli každého, kdo by mohl zprávy ohlásit.“