Ačkoliv se nám to může zdát málo pravděpodobné, v Rusku jsou ještě ostřejší síly než panstvo v Kremlu vedené Vladimirem Putinem. Zatím nemají k dispozici represivní složky, ale kdyby měli, občané by poznali zřejmě něco jako pravoslavný stalinismus.

V Rusku existuje instituce, která se jmenuje Izborskij klub. Sama o sobě tvrdí, že k ní patří přední myslitelé a spisovatelé a tak všelijak podobně. Nám by ta jména moc neříkala. Jen občas se nějaké objeví v našich dezinformačních zdrojích. Zdá se, že narozdíl od dnešních vládců, kteří vymetají kostely a rádi mluví o národě a tradicích, protože je to pro ně výhodné, tito lidé to myslí vážně. A i když ještě nemají moc, mohou mít vliv, aby své nacionální a náboženské fantasmagorie napumpovali do společnosti v takovém množství, jak jen to bude možné.

Jeden z činitelů Izborského klubu Alexandr Notin, historik a diplomat, teď napsal článek (26. ledna), ve kterém volá po důkladné izolaci Ruska od upadajícího Západu.

Dočteme se v něm:

„Dne 23. ledna nás Západ zaplavil další dávkou demokracie… Tato zuřivost bude pokračovat, dokud Rusko nepozvedne další železnou oponu.

Nechoďme daleko do minulosti. (V čase) nejbližší železná opona u nás byla vytvořena ve 20. letech 20. století a hned z obou stran… Na jedné straně kolektivní Západ tím, že obehnal sovětské Rusko neproniknutelnou hradbou sankcí, izolace, sabotáží a přímé agrese, jej proti jeho vůli izoloval od vlastního nepravověrného duchovního vlivu. Ortodoxie tehdy nejen přežila jako duch, ale také v tyglíku represe a boje proti Bohu výkony nových mučedníků nashromáždila nebeský kapitál, díky kterému mohla být o 70 let později oživena i naše církev. Sovětský svaz nebyl nikdy poražen. Na přelomu 90. let padl kvůli vlastní bezbožnosti a neschopnosti takové síly, jakou byl marxismus-leninismus, vytvořit ‚nového člověka‘. Křesťanství přitom již před 2000 lety vědělo a tvrdilo, že svobodný člověk, jako původní obraz a podoba Boha, se nemůže změnit k lepšímu, překonat vášně a hříchy, pokud nepožádá o pomoc svého Stvořitele. První opona tedy Rusku pomohla jen částečně. Byla potřeba druhá.“

Jak se zdá, podle autora je to na nejlepší cestě.

„Druhá železná opona se nyní začíná zvedat, 30 let po zničení SSSR. Kolektivní Západ ji vytváří znovu, navzdory skutečnosti, že Jelcinovo Rusko se před ním sklonilo a ponížilo tak, jak se to ještě nikomu nepodařilo… Od prvních dnů perestrojky jsme byli svědky doslova satanské zahořklosti Západu vůči Rusku, které, jak se zdá, již bylo vypleněno a oloupeno.

Dnes toto zuření dosahuje vrcholu. Snad ani za sovětské vlády nebylo takové množství pomluv, výhrůžek a provokací. Západ v plném proudu buduje novou, ještě vyšší železnou oponu, přestože Rusko už dávno překonalo své učitele v klasickém smyslu liberální demokracie. Názorným příkladem jsou nedávné pseudoprezidentské volby ve Spojených státech, které v demokratické Americe ponechaly jedinou pravdu a jedinou stranu.“

Takže demokracie se podle pisatele neosvědčila, když jim to ani v Americe nefunguje. Co pak mají co poučovat Rusko. Takže teď se Rusko může už klidně odříznout od světa, protože tam to stejně za nic nestojí a to nejlepší mají už doma.

„Ať chceme nebo ne, ať se to Kremlu líbí nebo ne, budeme muset znovu převzít iniciativu Západu a vybudovat železnou oponu – jen z naší strany. Jinak dojde k naprostému zhroucení a kolapsu, což Pán nedopustí. Rusko je totiž po sto letech válek, experimentů a přestavby příliš slabé na to, aby mohlo snést další revoluci. Z tohoto hlediska není Navalnyj se svými dalšími ‚demokratickými‘ pokusy ničím jiným než posledním čínským varováním zdravým silám v Kremlu, pokud nějaké existují. Rád bych věřil, že tomu tak je, že stejně jako v případě proroka Eliáše si Nejvyšší ponechal ‚sedm tisíc věrných‘, kteří neuctívali Baala, ačkoli sám prorok je neviděl.

V Rusku samozřejmě věřící jsou. V Kremlu, a zejména za jeho hranicemi. Náš střelný prach se nevznítí z navalení demokracie zvenčí. Je to střelný prach jiné kvality než na Západě. Je to prach božského ruského mesiášství, které se poprvé ve své historii připravuje spojit vrchol sociální spravedlnosti s duchovní všemocností Trojice. Za tímto účelem máme praktické i historické zkušenosti. A co je nejdůležitější, zakořeněné pravoslavné křesťanství, které je v církvi uloženo jako pilíř a základ Pravdy.“

A pak to všechno přijde: „To je podstata přítomného okamžiku. Dosáhne plnosti, až Pán, skrze ruce neoliberálů, dokončí stavbu železné opony – pouze z naší strany. Pak začne vyklízení Augiášových stájí od bahna společenských a kulturních jevů, které jsou Rusku cizí. Není pro nás jiné východisko. Pokud jde o nadcházející mlhu, v její již viděné hustotě se objevují obrysy, obrysy nové ruské civilizace, schopné nejen ochránit Rusko před konečným rozkladem a znesvěcením, nejen pomoci mu odolat globální krizové tektonice způsobené zhroucením Západu, ale také ukázat světu spásné horizonty duchovní a kulturní transformace.“

Jak to známe z historie, jak se v nějaké společnosti mluví o odklízení bahna, většinou se tím myslí lidé. To se tedy mají všichni ti demonstranti a další Rusové, co by chtěli žít v trochu normálním světě, na co těšit. Místo technokratů moci náboženští fanatici. Ono není moc pravděpodobné, že by takové myšlenky uchvátily většinu lidí. Nebudou na ně nejspíš zvlášť slyšet ti mladší, co už jim Putin a jeho klika lezou na nervy a budou žít ještě dost dlouho, aby ho už nechtěli snášet. Odhodlaná menšina ale může lidem vždycky dostatečně otrávit život. Stačí když z jejich pseudoduchovních blábolů něco přece jen pronikne „nahoru“ a bude to použitelné. Idea izolace země od světa je lákavá. Zatím současný režim přece jen brzdí to, že světu musí prodávat aspoň svůj plyn, protože bez toho už by neměl peníze na nic. Kdyby ale šlo jako jediné spojení se světem ponechat roury s plynem a ropou a udržet si přístup do západních letovisek, všechno ostatní by už šéfové nejspíš dávno odřízli.